Fanny a Alexandr

Nemám nejmenší tušení, co k filmu napsat, a dokonce ani nevím, jak moc se mi líbil. Přesto jsem si jistý, že tento komentář bude mít alespoň 5 řádků. Za zhlédnutí film rozhodně stojí. Především proto, že je tak jiný. Dal by se přesně uprostřed rozdělit na dvě naprosto odlišné části. První část končí smrtí, zatímco ta druhá končí zrozením. Zhlédnutí jsem velmi dlouho odkládal. O nudě rozhodně nemůže být řeč. Ve vzduchu jsem zaregistroval několik filosofických úvah, přesto se osvícen ani trošičku necítím. Ani po 10 ranách rákoskou bych nepřipustil, že se mi film nelíbil. Jen prostě nejsem cílová skupina. Film je hrozně dlouhý a o 5 hodinovém režisérském střihu se mi jistě bude zdát ještě několik nočních můr, přesto jsem si téměř jistý, že kdyby byl jen o malinko kratší, tak to filmu kvalitu spíše ubere. Ani ty 3* z toho prostě nevytřískám. (03.02.2013)

Nie svet podobenstiev, alegórií a intelektuálneho oparu zo zahmlených zmyslov, ale realistická epická sága rodiny Ekdahlovcov s oparom autobiografickým a až teraz s prídavkom priamočiarych surreálnych motívov a fantastiky. Boh prehovoril a tento zostrih by mohol byť božou tvárou, tak nadľudsky je dokonalý. Kukám, že existuje 5- hodinová tv verzia. Absolútne ma neláka, a šípim, že by som ju ani neuniesla, pritom vôbec Bergmana neupodozrievam z nezáživnosti, hej, len ako píšem, tomuto zostrihu nič nechýba a holt si nepredstavím, čo viac mi môže ponúknuť ten druhý..... Každé slovo má zmysel, každý pohľad či výraz tváre, každý obraz. Je jedno, koľko priestoru venuje tej-ktorej postave, každý moment zúžitkuje a majstrovsky vystihne charakter, otvára nám dvere do „malého ekdahlovského sveta“, vieme o nich všetko potrebné, až v tom našom ožívajú. Áno, to, čo Bergman podáva, je tak kus úprimného, zdravo ironického, nevypočítateľného života... života i ako miesta, kde prebývajú všemožné masky, a my sa s tým proste musíme zmieriť. Bergmanova láska k divadlu a osobná viera z Fanny a Alexandra priam prýšti. Všimla som si nejaké výčitky k záverečnej polhodine, podľa mňa vynikajúca. A záver, ten ma naplnil. Nechýba realistické vytriezvenie, ale všetko je bezvýznamné, i samo poznanie skutočnosti, jediné, čo je relevantné a čo dáva zmysel, je PRÍTOMNOSŤ. Po prvej tretine, kedy som sa s rodokmeňom a prostredím musela zžiť, už zážitok iba mohutnel a mohutnel a... Opojenie z detailov, dialógov a atmosféry prekvitá do rozpuku až pri druhej projekcii. A po druhej projekcii viem, že bude nasledovať trojka a teším sa ako malá, ako sa zamknem v izbe a s Bergmanom to opäť roztočíme:). Takto ja nazývam tvorivé a umelecké majstrovstvo. Veľkolepé zavŕšenie veľkej dvojice Bergman-Nykvist. (04.12.2008)

Uff, více než pětihodinový maraton. A přece jsem se velmi bavil. Jedná se o vlastně poslední Bergmanův film, přestože ještě čtvrtstoletí žil a točil pro televizi. Stejně jako ve všech jeho ostatních filmech zde hraje velkou roli náboženství a stejně jako v jiných filmech zde nenajdeme žádné ohromující momenty a velmi silné okamžiky. Bergamova filisofie je jiná. Nechává děj plynout a divák ať si z toho vybere co chce. Pětihodinový film by však nějaké silnější momenty mít měl. Je to totiž extrém a člověk by se rád na něco upnul. První část filmu ukazuje Štědrý den, dobu, kdy se všichni mají rádi, všichni se radují a veselí a panuje klid, mír a pohoda. Druhá část je logickým pokračováním té první. Po Vánocích se zase vše ustálí do klidu a přijdou běžné starosti. I smrt. A s ní se na pódiu zjevuje postava nesympatického pedantického tyrana - biskupa Edvarda. Mám dojem, že právě jeho postava a jeho chování ve mně vzbudilo největší emoce a pokud by se mluvilo o silnějších okamžicích, byl by to právě závěr druhé a počátek třetí části. Bohužel zbytek filmu už jen zase bergmanovsky plyne. Tím neříkám, že jsem se nudil. Ale mé rozhodování mezi 4* a 5* ukončí právě tento fakt. Jinak musím jen chválit. Herecké výkony jen ty nejlepší, díky nim máme rádi všechny ty postavy a postavičky, jichž je ze mnoho, ale všechny jsou pečlivě zahrány. Výtečná režie, propracované dialogy, kostýmy, jež lahodí divákovu oku ... Bylo důstojné se rozloučit s kariérou títmo způsobem. (11.05.2009)

Tento tříhodinový rodinný epos (existuje i šestihodinová verze, která se promítala ve 4 dílech) můžeme pokládat za jakousi přehlídku autorových nejoblíbenějších postav, témat i postupů. Režisér popouští uzdu fantazijnímu rozletu, umocněnému i barevnou nablýskaností, do níž se noří především vánočně vyzdobený dům v první třetině vyprávění. Poté převládají potemnělé odstíny. Ty mohou odkazovat k rozdílným významům: jednou probouzejí tíseň, když souvisejí s drilem bezmála vězeňským, podruhé ovšem tajemné příšeří uvolňuje rozlet snění a představ (neboť starožitníkův krám skýtá bezpečí). Bergmanův dvorní kameraman Sven Nykvist používá barevné řešení jako součást katarzního účinu, barvy v jeho pojetí nabývá výrazných charakterizačních hodnot. Nebývalá naděje, která celé vyprávění provází, vtiskuje snímku překvapivou vroucnost, kterou vděčně přijali jak diváci, tak třeba členové americké Akademie, která Fanny a Alexandru udělila čtyři Oscary - za nejlepší zahraniční film, za kameru, výpravu a kostýmy. Chce to hodně trpělivosti, ale pokuď ji budete mít, je dost dobře možné, že se pro Vás Fanny a Alexandr stane naprosto zásadním dílem. (24.02.2009)

Konečně jsem splatil divácký dluh vůči jednomu ze svých nejoblíbenějších režisérů a - jak se dalo čekat - byl jsem odměněn nevšedním filmovým zážitkem. Snímek se odehrává počátkem 20.století v prostředí majetných švédských vrstev, ze kterého režisér čerpal už v "Šepotech a výkřicích", ale tentokrát divák místo trýznivého smrtelného zápasu sleduje tématicky daleko šířeji pojatý obraz početné rodiny Ekhdalů a jejich přátel. V příběhu nechybí žádné ze stěžejních bergmanovských témat, pochybnostmi o boží jsoucnosti počínaje a konče konfrontací s vlastní slabostí, morální i fyzickou. V popředí opět stojí obtížné vyrovnávání se smrtí blízkých i lidskou smrtelností obecně, nahlížené dětskou optikou plnou fantasie. Závěrečná odpověď na otázky po smyslu bytí se pak nese v neobyčejně hřejivém, takřka idylickém duchu, navazujícím na vyznění závěru "Sedmé pečeti" nebo "Lesních jahod". Spočívá v budování "našeho malého světa", vzájemné vřelosti, štědrosti a lásce - jakkoliv nezavírá oči před neodmyslitelnou odvrácenou stranou života. Osobně mám jako rodilý skeptik velmi rád temnější tituly z Bergmanovy filmografie, ale musím říct že převládající optimismus, jímž je "Fanny a Alexandr" prodchnutý od začátku do konce, mne tentokrát neobyčejně potěšil. (13.08.2019)