Podzimní sonáta

První Bergman, který mě minul, a to zcela, jak po tématické stránce, tak především po té emoční. Nečekal bych, že ze všech režisérů zrovna on nacpe pod jednu střechu postiženou nechtěnou dceru, potrat, nevěru, tragické úmrtí dítě a mnohá další "lacině podbízivá" artová témata. Což by mohlo i tak fungovat, kdyby nešlo o jeho nejukecanější snímek. Respektivě prázdně utlachaný od první do poslední minuty. Přitom to samé šlo sdělit i mlčením. A jak dokazuje jediná scéna kdy se rozhostí ono blahodárné ticho (ano, ta s posezením u piána), tak i mnohonásobně působivěji. Když to vezmu kolem a kolem, tak spíše než celý film, mě zaujala kratičká pasáž jemu věnovaná v Bergmanově Laterně Magice. Těch pár odstavců je působivostí i dopadem v úplně jiných sférách než celá Podzimní sonáta, která v mých očích (a kvůli uřvanosti hlavně uších) měla místo teatrální afektovanosti vsadit na posmutnělou podzimní melancholii. Pak bych jí vzal na milost. A rád. (26.10.2008)

Viděl jsem kolem dvacítky Bergmanových filmů a můžu říct, že tenhle snímek patří mezi ty nejpůsobivější, nejsilnější, nejemotivnější a nejpravdivější, které tento švédský filmový umělec natočil. Podobně jako v Šepotech a výkřicích jde o drama, které těží z neřešených a dlouhobých rodinných traumat, utrpení jednotlivce i celé rodiny, smutku z těžce nemocné dívky a vztahu mezi jejími ošetřovatelkami. Podzimní sonáta je provedena v mnohem komornější formě, ale o to působivější je výsledek. Celý děj stojí a padá na neuvěřitelných maxioscarových výkonech Liv Ullmannové a Ingrid Bergmanové. Noční scéna s rozhovorem dcery s matkou je to nejsilnější, co snad lze na filmovém plátně předvést. Takové scény a vůbec takové filmy definují hranice filmařského umění, kdy autor dokáže podat maximální výpověď, aniž by podléhal snaze po křečovité originalitě. Ačkoli jsem viděl Podzimní sonátu už potřetí, ani na okamžik mě nenapadlo jít s hodnocením pod pět * (08.09.2006)

Přepsáno v únoru 2019. Podzimní sonáta je nemilosrdně přímá psychoanalytická terapie Bergmanových vlastních běsů. Na herecké poloze Liv Ullmann nevidím příliš přirozenosti, její strojenost mě nedůstojně dusí. Psychologická hloubka filmu má naštěstí jiné přednosti, obrazové kompozice probouzí niterné pocity do viditelné formy, každá traumatická bolest minulosti povstává v detailech tváří a svádí nelítostnou řež. Neustálý pocit ublížení nectí soucit, spravedlnost se barví rudou barvou neúprosné a osvobozující pomsty tvrdě odsuzujících slov. Uvažuje se o pojmu zodpovědnost, láska a psychické mrzačení vlivem prožitků výchovy, splétají se souvislosti. Vyvolávají se intimní otázky viny, utrpení, osamělosti a prázdnoty. Pochopení se neschopně válí v slzách vlastní hanby, soukromé ochranné zdi a strach z další bolesti jsou nejtěžší překážkou. Hlavní postavou generačního střetu dávných křivd a neblahých psychologických následků je Eva (Liv Ullmann, jako malá Linn Ullmann), plačtivý uzlíček nervů. Jediným jejím přáním je upřímné uznání její matky, přesto odmítá každé podané slovo i natahující se zoufalé ruce. Osud jí dal nejednu zákeřnou ránu, přesto se její největší bol ukrývá v dětství a nepřekonané zášti k matce. Zpověď znamená uvolnění i nemilosrdně subjektivní odsouzení. Druhým vrcholem extravagantní psychoanalýzy je Charlotte Andergast (dobrá Ingrid Bergman), slavná koncertní pianistka a Evina matka. Nitky nedorozumění vedou do zkušenosti vlastního dětství a k nedostatku vůle k překonání soukromých slabostí. Impulsem je strach a nesnesitelná tíseň z vlastní neschopnosti. Lékem je jednostranné zaměření na svou osobu a hvězdnou kariéru. Důležitou postavou je Helena (Lena Nyman), mladší Evina sestra a Charlottina postižená dcera. Závažné psychické onemocnění je nejtvrdším obviněním nedostatečné úlohy matky. Výraznou postavou je také Viktor (sympatický Halvar Björk), šlechetný Evin manžel a její nejpevnější životní opora. Z dalších rolí: Charlottin dlouholetý agent Paul (Gunnar Björnstrand), nešťastný Evin a Helenin otec Josef (Erland Josephson), či Charlottin přítel Leonardo (Georg Løkkeberg). Podzimní sonáta rozkrývá strach vnitřních světů. Soukromí běsi jsou plodem neurovnaného dětství. Působivá psychologická hra hledá pochopení. (05.06.2009)

Vím moc dobře, kam ten film míří, co je jeho pointou a jaký je jeho účel, ale vzhledem k naprosto suché emocionální stránce jít s hodnocením výše prostě nemohu. Mé první setkání s Bergmanem tak bohužel nedopadlo podle mých představ. Ingrid Berman je fantastická a tu nominaci za scénář taky chápu, ale vzhledem k nevídaně nudné formě to tahle 2 pozitiva těžko spraví. Jestli jsou ostatní Bergmanova díla "zábavná" jako tohle, tak to potěš p*del. (17.08.2011)

Pôsobivá komorná dráma, ktorej na výborný dojem stačilo naozaj len málo - v tom bol práve majster maestro Bergman. Len dve skvelé herečky a jeden dom, resp. jedna miestnosť. Podobne ako v inom Bergmanovom snimku Nattvardsgästerna (1963), aj tu sa nachádza jeden klenot medzi filmovými dialógmi - nočný rozhovor matky s dcérou. Tak magické, no pritom obsahovo a štylisticky presné vyjadrenie svojich citov a trápenia som vo filme snáď ešte ani nevidel, naozaj jedinečný zážitok. Bludný kruh medzi prácou a deťmi raz rodičov v plnej sile dostihne. City, ktoré od nás nedostanú naše deti potom žiaľ logicky nedokážu dať niekomu inému, ich miesto vyplní len prázdnota a nešťastie. Smutná vec. 85/100 (07.11.2016)