Podzimní sonáta

Ingmar Bergman měl pro své filmy jednoduše skvělé hercem, ale nemohu si pomoct, ve své práci postupně více a více ukazoval, že mnohem lépe se mu pracuje s herečkami a že z nich dostane skutečně maximum. To platí i o filmu "Podzimní sonáta". Na ženy je zaměřeno a herečky se odměňují skvělými hereckými výkony. (27.03.2017)

Zaujímavá a náročná psychodráma, ktorej sa Bergman a herecké duo zmocnili s výraznou suverenitou. Otázkou potom je, prečo "iba" tri hviezdičky. Jednoducho preto, že štvorhviezdičkové filmy ma musia oslovovať a to sa Jesennej sonáte nepodarilo. Tú som sledoval s úctou, rešpektom, ale bez hlbšieho pochopenia a stotožnenia sa. (16.01.2017)

Pôsobivá komorná dráma do problematiky matky s dcérou, neporozumenie, ktoré medzi dvoma ženami je. Ich slová sú úprimné, ale tá druhá ich nemusí pochopiť tak ako ich tá prvá vyslovila. Slová sú tu vynikajúco mienené a veľakrát sa dajú pochopiť dvojzmyselne. Dve zatrpknuté a frustrované ženy, ktoré sú plné výčitiek, vyhovárania a zlých spomienok, ktoré len dusili v sebe a práve v tejto chvíli, vyplávali na povrch. Neskutočne silná psychologická dráma, ktorá sa vám zareže do kože a nepustí vás, lebo stále film na diváka chrlí emócie a psychické vypätie. Herečky to zahrali z neskutočnou realistickosťou. (02.08.2015)

Dokáže žena, jež sama nebyla matkou milována, milovat svou dceru? A co dcera? Dokáže ona milovat, když nebyla milována? Skončí někdy ten bludný kruh? "Podzimní sonáta" by mohla být i cestou k pochopení "Šepotů a výkřiků". Od třetí minuty mi tekly po tváři slzy a doslova jsem se Sonátou prořvala až do konce.......Jakákoliv láska totiž pochází z naplněného srdce. Pokud je vaše srdce prázdné ,jste jen žebrákem..... (25.04.2008)

Navzdory názvu příliš hudby nečekejte. Spíše se připravte na skutečně deprimující várku tíživého ticha, jež tvoří mezihry v úctyhodném množství (disonantních) dialogů mezi matkou a dcerou, které jakoby hledaly celý život vzájemný souzvuk, aby místo něho nalezly pouze osamělost a zklamání. Výborný Bergmanův snímek, klasicky také značně depresivní. Jeho největší silou (a zároveň slabostí) je minimalismus jdoucí až na dřeň. Ve většině stopáže totiž sledujeme v podstatě statické záběry na obličej několika ústředních postav, či interiéry s aktéry, kteří jakoby zamrzli uprostřed činnosti. Silnou výhodou tohoto postupu je posílení intenzivního pnutí mezi závažným filmovým obsahem a diváckou pozorností. Tento tlak je poté v průběhu snímku čím dál tím méně snesitelný a dokáži si představit, že pro mnohé diváky nezvyklé na různé artové kotrmelce (v tomto případě pak téměř úplnou absenci pohybu), by tento snímek mohl působit spíše jako mučící nástroj, než jako zábava. Jistě, u některých témat je podobné zpracování i žádoucí, nicméně i já se přiznávám, že dávám přednost spíše mistrovým záležitostem z šedesátých let, ve kterých se přece jen občas dočkáte i nějaké té příběhové dynamičnosti, imaginativnějších obrazů, či rozmanitějšího hudebního doprovodu. (19.02.2017)