Podzimní sonáta

Liv Ullmanová a Ingrid Bergmanová tu v rolích matky a dcery bezpochyby podávají jedny ze svých nejlepších výkonů své kariéry. Jejich vyhrocené dialogy jsou až krutě reálné. Nenávistné výrazy Ullmanové a bohémská tendence přehlížet skutečnost Bergmanové by se v podání kohokoliv jiného mohla zvrhnout do pouhé frašky. Bergman nás však jejich prostřednictvínm doslova ždíme. Daří se mu přenést napjatost situace i na diváka. Dopomáhají mu k tomu i poměrně dlouhé, nestříhané záběry. (21.02.2006)

Bergman se opět vrací do polohy, kde ho mám nejraději - k samotným mezilidským vztahům, k hluboce pojatým postavám, absencí vyumělkovanosti a , předem určených tezí, kterým se celé dílo a život v něm okatě podřizuje. Zde vše střídá velmi silné a nekompromisní psychologické drama, jež skýtá takový potenciál, že se Bergman nijak nebrání jeho dobrou polovinu uzavřít do jediného vypjatého dialogu, který se stává jedním z vrcholů Bergmanova díla. Ten by ovšem nemohl fungovat, kdyby předchozí děj nestavěl na poklidu a jen mírném bublání, které ani nedává tušit, jaká eruptivní a ničivá síla se skrývá pod povrchem. Ovšem ještě jedna věc ohlašuje návrat Bergmana až někam k trilogii o mlčení - možnost naděje, která se na konci přeci jen objeví i když ji mnozí mohou brát s naprostou skepsí jen jako pouhé trýznivé přání. Ale i ono má svoji cenu a stává se samo jistým příslibem. (19.04.2010)

Skandinávský dušezpytec dopřál oběma velkým dámám světové kinematografie vzácnou příležitost k vyniknutí jejich největších uměleckých předností. Nemilosrdný virtuální skalpel jeho metody neponechává nic náhodě a s chirurgickou nemilosrdnou věcností rozrývá bolavá místa obou zkoumaných duší. Ne vždy oprávněnou ublíženost dceřinu a překvapující bohémskou sebestřednost matčiny pózy, za jejímž vnějškovým siláctvím tušíme slabá místa a nevyslovené bolesti. Obě postavy hřeší více či méně v mezích normálního smrtelníka. A my trneme, kdy kdo nás podobným způsobem nachytá na našich vlastních švestkách. (26.08.2007)

Tak tady mě Bergman po dvou vynikajících filmech hodně zklamal. Já nevím, je to celé takové televizní, divadelní, nijaké. Pořád se tam jenom mluví a mluví a mluví, nekonečné dialogy omílané pořád dokola mi do hlavy mimoděk vypalovaly představu velké ležaté osmičky. Příliš to nechápu, tak nějak se to vymyká oné zádumčivé severské mentalitě, tak známé z jiných, mimojiné i Bergmanových filmů. Navíc mě dost rušily ostré střihy mezi některými scénami, kdy předchozí scéna ještě nestačila doznít a už tu byla druhá. Tak mě napadá, že by to naprosto stejně posloužilo jako rozhlasová hra, obraz je totiž v Podzimní sonátě jenom nuceným prvkem k doprovodu nepřetržitého proudu slov a přiřazení tváře k hlasu dvou hlavních postav. (08.04.2012)

Sen sa stal skutočnosťou,DUO BERGMAN/BERGMAN spojilo svoje sily a po prvýkrát režisér režíroval slávnu Ingrid,ktorá sa takpovediac rozlúčila so strieborným plátnom v úžasnej kariére v emociálnom majstrovskom výkone,keď si zahrala matku LIV ULLMANN,tak sledujem známe príslovie:„Aká matka,taká Katka...” Dve ženy:matka a dcéra v hereckých výkonoch Ingrid Bergman,Liv Ullmann,kde ma fascinuje skutočne fascinujúci vekový rozdiel,aby sa človek dokázal skutočne stotožniť,že matka môže byť naozaj MATKA dcéry. V niektorých filmových prípadoch dnes je na zaplakanie,ako sa filmári správajú,keď obsadzujú hercov,ktorí majú stelesniť niečo na tento princíp,ale býva to tak,že skutočný vekový rozdiel medzi hercami sa pohybuje v intervale niekedy ani desať rokov,tak to ma dokáže poriadne rozčúliť,nezamyslia sa:napríklad Indiana Jones: syn Harrison Ford a otec Sean Connery,tam je rozdiel 12 rokov,na plátne to funguje,po hlbšom zamyslení je to blbosť... Vrátim sa k Bergmanovi,príbeh prebieha tak,že úspešná pianistka Charlotte Andergast (Ingrid Bergman) prichádza navštíviť svoju dcéru Evu (Liv Ullmann),a to po siedmych rokoch,sprvoti v dobrej nálade,neskôr v depresívnej,keď jej dcéra prejaví antipatiu,nenávisť,lebo ju ako dieťa zanedbávala,nenašla si na ňu čas,len jej išlo na myseľ,kariéra,kariéra,kariéra...či občas nejaký ten románik...Skrátka nemajú si čo povedať a vzájomná konfrontácia v zbesilých rozhovoroch,keď divák má možnosť vidieť vo flashbackoch malú Evu,jej mamu,otca... A to bude pre divákov náročná vec sledovať nevraživosť,ale i neskoršie vytriezvenie a vzájomné pochopenie ľudí,ktorí musia prejsť dlhú duševnú očistu,aby mohli v živote existovať bez zbytočných výčitiek,lebo aby som sa ja nevyprával s rodičmi niekoľko rokov,tak to by som mohol oľutovať... (07.06.2015)