Podzimní sonáta

Mistrovský dílo zralýho Bergmana, komorní psychologický drama s hereckými výkony na nejvyšší úrovni. Bergman je jako scenárista i režisér mistrem koncentrace: píše „krví“. Dám-li si čas od času nějaký jeho film, pár dnů na to sbírám sílu a pár dnů se z toho otřepávám. Tak to má ale být. Sledování jeho filmů je duchovním zážitkem par excellence. V umění není možný jít o moc dál, než kam se podařilo dojít Bergmanovi. - Bergman je nelítostný, nic nezastírá, život je v jeho díle přítomen ve svý brutální a bolestný pravdě (současný český film, dalo by se říci, stojí právě na opačném pólu), přičemž filmový řemeslo u něj dosahuje vrcholný úrovně (Nykvist). V Podzimní sonátě ještě nepřevažuje divadelnost, jež může být vytýkána jeho pozdějším dílům, je přístupnější než ty experimentálnější věci (Persona), čas k ní byl milosrdnější než k jiným Mistrovým filmům (věci ze 60. let, např. Hosté večeře Páně): vše je zde ve šťastný rovnováze. - Nacházím u Bergmana jediný problematický moment: jeho závislost na lidských vztazích, nutkavou potřebu držet se někoho (ženské) za flígr, a ty vztahy a traumata pak pitvat. Někomu to může lézt na nervy, ale není sporu, že ty pitvy jsou mistrovský. (02.01.2015)

Přijde mi jakoby Bergman místama sám sebe parodoval. (07.12.2015)