Podzimní sonáta

Nemám ráda pseudointelektuálské žvásty kolem tvorby páně Bergmana, ale Podzimní sonáta mě svým vyzněním hluboce zasáhla. Ráda se nimrám v tématech o průměrném životě průměrných lidí a nerovný vztah matky a dcery jen ukazuje jak silné téma si Bergman opět zvolil. Co rozhoduje o tom, zda se budeme jen dál patlat ve svých maloměšťáckých životech a kdy už doopravdy prožíváme něco víc? A jak můžeme vědět, že ten nudný pěstitel kaktusů z vedlejšího vchodu nemá bohatší a smysluplnější život než my? (16.05.2010)

85% Dojemný příběh o vztahu matky a dcery, které se naprosto odcizili a nyní se snaží najít společnou cestu. Vynikající herecké výkony Liv Ullmann a Ingrid Bergman. Pomalý tón vyprávěný a "nepříliš výrazná" kamera vytvářejí dokonalý obraz skutečnosti. Jehož sugestivnost na diváka nejvíce zapůsobí v závěrečných minutách. (29.03.2006)

5* určite nie. aj pri dlzke 99 minut neuveritelne ubijajuce, napriek tomu ze film ma neuveritelne mocne sceny a excelentny scenar a kongenialnu reziu. toto je namet skor pre von triera ako bergmana. vnutorne monology skor rusive ako uderne a asi prvy film, pri ktorom mi ullmanova neuveritelne liezla na nervy. ta rola mala ist bibi anderssenovej, alebo thulinovej. ale nadpriemerny zazitok to ostava nadalej. (21.08.2008)

Emocionálně nabité drama s působyvým a velice hlubokým příběhem. Můj nejoblíbenější Bergman. (02.09.2009)

Nejlepší na tom je, jak je to komorní. Mistrovská práce. (14.10.2007)

"Matka a její dcera. Jak strašná kombinace citů a nepochopení...a destrukce. Všechno je možné a stane se ve jménu lásky a péče. Dcera má trpět matčiny prohry. Neštěstí matky se má stát neštěstím dcery. Je to jako kdyby pupeční šňůra nebyla nikdy přestřižena." Asi tato citace filmů, jej i nejlépe vystihuje. Osobně mi přišla zbytečná postava postižené dcery, ale určitě snímek, který stojí za to vidět, ač řady nejoblíbenějších Bergmanů nerozšíří. (12.05.2010)

Ingmar Bergman ako ho poznáme, ale zároveň stále nás prekvapuje. ...Prekvapuje svojou malou komornou hrou , hereckou etudou Bergmanovej-Ullmannovej a psychologickou sondou do života a charakterov postáv. (03.11.2011)

Podzimní sonáta se bez přehánění dá považovat za vrchol Bergmanova cyklu o citové a komunikační negramotnosti v rodinných a intimních vztazích. Je neuvěřitelné, že i po téměř tříhodinových Scénách z manželského života dokáže Bergman stále překvapovat úhlem pohledu a uchopením látky, přestože ani trochu nezměnil způsob své filmové řeči. Komornost za všech okolností, dlouhé monology a precizně zvládnuté mimické a oční herectví. Herecký výkon Liv Ullmann naprosto bere dech, výmluvnost její tváře je enormní, snad ještě sugestivnější než ve fenomenální Personě nebo výtěčných Šepotech a výkřicích. Vůbec se nedivím, že byl Bergman touto ženou tak fascinován. Pozadu nezůstává ani Ingrid Bergmanová, která si v tomto jedinečně sebereflexním filmu skutečně střihla svou symbolickou derniéru. A právě ohlížení a zhodnocování vlastních životů je na Podzimní sonátě to vůbec nejsmutnější. Vyrovnání se smrtí je jednodušší než boj s vlastními životy. A co je potom lepší? Beznadějně altruistická Eva, nebo pozérsky egoistická Charlotte? Film neodpovídá, nesoudí, ale přesto jde na takovou dřeň, že ho lze jen velmi těžko rozdýchat. Zejména epilog svou vnitřní syrovostí strká do kapsy všechny předešlé Bergmanovy tragédie. Po naději jako kdyby se zem slehla. Nepoučitelnost vítězí nad rozumem a naděje, jasně směřovaná k centru všeho dění - Heleně - je umlčena neschopností komunikace. Závěrečný Helenin záchvat katatonie je stejně mrazivý jako poselství celé Podzimní sonáty. Optimisté pozor, tohle je těžká váha, protože ať už egoistu nebo altruistu, zbabělce Preludium nenaučíte. 100% (06.05.2012)

Můj první Bergmanův film. Fakt jsem byl zvědavý, co na něm všichni mají. A co je tak zajímavého na filmu s tak banální zápletkou. No a po 15 nebo 20 minutách mi spadla čelist a tu jsem do konce filmu nezavřel. Neuvěřitelný herecký koncert Bergman a Ullmann, skvělá kamera, vnitřní drive, který se jen tak nevidí. Film určitě není pro každého a rozhodně se na něj nejde dívat při žehlení. (01.11.2006)

musím ale uznat, že tenhle scénář obsahuje skutečně hodně slov, není mi ale úplně jasné, proč si matka s dcerou, které si spolu vyřizují - ovšem slovně - účty staré několik desítek let, nevybraly pro tuto činnost nějaké intimnější prostředí, než je to před kamerou a diváky v kině :-) (11.02.2004)

Jedna skladba, dvě ženy, každá zcela jiná. Navzájem se nechápají a zároveň své city před sebou skrývají. Jejich tragédií je, že jsou matka s dcerou. Z rodílnosti jejich povah vychází celoživotní traumata, která začnou vyplouvat na povrch právě při hře na piano. Dojde samozřejmě k tomu, že si vše začnou vyříkávat a vyčítat. A obě vědí, že nelze dojít ke katarzi, v čemž je další tragédie jejich vztahu. Možná mnohomluvný snímek, nicméně nutno si uvědomit, že ty ženy celý život mlčely, takže z nich emoce musejí prýštit a toto expresivní ztvárnění tak není samoúčelné. (26.10.2008)

Vystupňované drama mezi matkou a dcerou, stojící na skvělých výkonech hlavních představitelek. Trošku mě mrzíí vyznění filmu, na konci jsem si jenom povzdechnul. Trošku se nabízí srovnání s lepší Personou, také drama dvou žen. (10.09.2011)

Měl jsem s tímhle filmem takový trochu zvláštní zážitek. Nejdřív jsem měl problém se napojit na pocity postav, využití voice-overu mi přišlo trochu nadbytečné a rušivé, a celkově jsem s tím prostě nějak zápolil. Pak jsem si asi po padesáti minutách zničehonic uvědomil, že jsem nějak unaven (i když jsem na ten den naspal asi deset hodin), zkusil jsem na chvíli zavřít oči, a víceméně hned jsem usnul. Po nějakých dvou, třech hodinách jsem se probudil, necítil jsem se nejlíp, jak po fyzické, tak psychické stránce (jak už to tak po denních zdřímnutích bývá), dodíval jsem se na posledních čtyřicet minut, shledal jsem je totálně emocionálně devastujícími, ale zároveň mi zbytek filmu nějak vylepšil náladu... Nevím moc, jaký závěr mám z toho vyvodit, ale vidím to tak na 8/10 (19.05.2023)

Znovu můj oblíbený Bergman a jeho vypjaté rodinné vztahy. (10.05.2009)

Mají někteří lidé větší talent žít než ti ostatní? Podobně, jako sůl a káva, tak kariéra a afiliace jsou rovněž dvě přísady, které nelze dohromady smíchat k vytvoření chutného pokrmu. Tedy, já věřím tomu, že to lze, ale rozhodně ne v této rodině. Na první pohled podobná těm typickým poklidným rodinám smířeným s životem. Jenomže pak se noříme do dialogu matky a dcery více a více. A zjišťujeme, že ta přehnaná vyrovnanost, přívětivost a až moc okatý pocit štěstí, kterým nás chce dcera prve ohromit, je jen maska toho vyškrábat své "milované mamince" oči. Takže na druhý pohled se kariéra a afiliace shodnou, že se neshodnou a každá si pokračuje svým dosti neradostným životem. Protože jsem trošku deviant a mám slabost pro to vzít nějakou postavu, vyhrotit jí život, jak jen to jde, a pak se v tom ještě dialogem nimrat víc a víc, a taky už jsem přiotráven těmi hyperkorektními moderními filmy, tak jsem stále rád, že u Bergmanova pomalého tempa vždycky najdu svůj klid. (06.02.2018)

První polovina filmu je rozhodně za pět hvězdiček, ale kupodivu ta druhá, kde začne Eva své matce vyčítat zpackaný život, což vlastně má být na filmu to základní a podstatné, se vleče v neuveřitelně dlouhých monolozích, znějících až neskutečně románově, ale nikoliv filmově. Bergmanová i Ullmannová ovšem hrají skvěle, to se jim upřít nedá, ani nemohu popřít, že se jedná o jasný Bergmanův styl druhé půle jeho tvorby (Mlčení, Scény z manželského života, Fanny a Alexandr). ale něco mi prostě spíše přebývalo... (22.02.2020)

Motto: "Musíme se učit žít, cvičím to každý den. Největší překážkou je, že nevím, kdo jsem, tápu jako slepec. Až mě někdo bude milovat takovou, jaká jsem, možná se konečně odvážím pohlédnout sama na sebe." Podzimní sonátu klidně zařaď mezi barevné skvosty Ingmara Bergmana. Narozdíl od jeho okolních nešvédských ("exilových") snímků (Hadí vejce, Ze života loutek) je to film v přesně tom známém a hřejivě bezpečném bergmanovském duchu (snad že se natáčelo v Norsku). A tentokrát do sebe vsákl i virtuózku Ingrid Bergmanovou, i když při natáčení ne tak lehko. Nicméně na plátně se to nepozná, neboť spolu s Ullmannovou je to opravdový galakoncert, skutečná sonáta, kde navíc v pidirolích uvidíš Josephsona (jako Ullmannové otec), Bjönstranda (virtuózčin přítel Paul) či maličkou Linn Ullmannovou (Ullmannová jako malá). Pro v té době již nemocnou Bergmanovou to byl poslední film vůbec a kdoví jestli ne vůbec nejlepší (nominaci na Oscara, ani na Zlatý globus sice neproměnila, ale získala cenu za nejlepší herečku od newyorských filmových kritiků a od NSFC). Oba jmenovci si nevytvořili právě nejlepší vztah, Bergman nerad přepisoval scénář a nerad hercům něco vysvětloval, kdežto Bergmanová už při prvním čtení scénáře přerušovala každou druhou větu slovy: "Počkejte, Ingmare, co myslíte tímhle?" nebo "Nebylo by to takhle lepší?" Když pak v klíčové scéně vyčte virtuózčina dcera své matce, že všichni mají zkažený život jenom kvůli ní, Bergmanová odmítla říct svou repliku a prohlásila, že jí dá facku a odejde z místnosti. Bergman jí nakonec větu "mohla bys jít ke mně? mohla bys mě obejmout?" říct donutil, ale snad díky tomu působí mnohem věrohodněji, či lépe řečeno mnohem neupřímněji. Jen jako persona, maska pro dceru, pod níž se skrývá hněv. Když se obě hlavní představitelky ptaly Bergmana: "A nemůžeme aspoň hrát tak trochu proti tomu, jak to tam je napsané?", odpověděl: "Jistě, jste herečky." (22.05.2013)

Moje první, krásné seznámení s Bergmanem. Skvostné psychologické drama s dokonale vygradovaným scénářem, citlivou kamerou (hlavně ty detaily jsou přímo lahůdkové) a hlavně se skvělým koncertem dvou hlavních představitelek. Lepší ženské herecké výkony jsem snad ještě neviděl. Z tohoto filmu je mrazivý podzim přímo cítit. Udělat zásadní zvrat ve scéně, kde ty dvě hrají na klavír je prostě dílo génia. A ty dlouhé, nesestříhané scény ne že nejsou nudné, ale ty patří k tou nejlepšímu ve filmu. (23.11.2006)

LFŠ 2018, Film 29: Těžká kláda. Kolaborace Bergman x Bergman přináší střet dvou světů (nejlépe viditelné ve scéně, kdy Ingrid telefonuje agentovi, jako kdyby najednou hrála v jiném filmu). Mírná Hollywoodská příchuť, kterou Ingrid dodává, filmu jen prospívá a zvýrazňuje Bergmanovu klasickou trpkost, asi jako když do čokolády přidáte trochu chilli, nebo když pokapete rybu citronem. Samozřejmě nechybí klasické Bergmanovské propriety (farář, sestřička, chlapec). Je vlastně trochu s podivem že se z Bergmana stala taková ikona filmu, když točil jeden film furt dokola, ale to je asi na delší diskuzi. Vztahově jde Ingmar až na dřeň, jako ostatně vždy, ale na rozdíl od ostatních filmů co jsem měl tu čest vidět, je zde odbržděnější. Pozitivně také kvituju minimum zbytečných filozofujících monologů. Jeden z těch přístupnějších Bergmanů. (03.08.2018)

Krásná atmosféra místa, ale ta se často neobjevuje. Drtivě největší část stopáže zabírají dialogy, které působí strašně neautenticky a místy nesnesitelně smrdí inkoustem. (20.12.2020)