Podzimní sonáta

Před shlédnutím každého dalšího Bergmanova filmu jsem vždycky trochu nervozní - mám na jeho tvorbu ty nejvyšší nároky a bojím se, že mě zklame (což se jednou či dvakrát stalo u jeho komedií). "Podzimní sonáta" je jistota pro každého Bergmanofila - komorní, minimalistické drama s bestiálně vybroušenými, dusnými dialogy. U hysterického záchvatu Liv Ullmannové mi na rukou naběhla taková husina, jakou jsem nezažil už roky. Krásné, křehké, kruté dílo. Krásné, křehké, kruté ženy. (27.07.2011)

Ingmar Bergman měl pro své filmy jednoduše skvělé hercem, ale nemohu si pomoct, ve své práci postupně více a více ukazoval, že mnohem lépe se mu pracuje s herečkami a že z nich dostane skutečně maximum. To platí i o filmu "Podzimní sonáta". Na ženy je zaměřeno a herečky se odměňují skvělými hereckými výkony. (27.03.2017)

Závěrečná konfrontace mezi matkou a dcerou je jednou z nejlepších konverzací, kterou jsem kdy viděl. Ingrid i Liv hrají jako o život. Je to teprve druhý Bergmanův film, co jsem viděl a zatím mě nezklamal. (08.11.2019)

Tak tohle je typický Bergman. S citem odhaluje minulost i přítomnost vztahu matky a dcery. Zpočátku jen po kapkách dává divákovi ochutnat tenhle, snad až příliš hořký nápoj, aby ho na něj v samém závěru nalil celé vědro. Celý film je vlastně vodopád slz, nepochopení, citových zmatků a výčitek. Ingrid Bergman a Liv Ullman v něm však plavou opravdu bravurně. Doporučuji všem milovníkům Filmového klubu. (18.04.2006)

Zajímavý psychologický rozbor vztahu matky a dcer(y) a výtečná přehlídka hereckých výkonů, hlavně Liv mě moc potěšila. Poslední 20minutovka byla dechberoucí a asi nejlepší část v celém filmu. 80% (31.07.2014)

Reziser Yngmar Bergman /Sedma Pecet, Hadi vejce, Vargtimmen/ natocil dalsi film o tom, ze zivot sa s ludmi 2x nemazna a pripravi im hodne nepriatelske rany osudu. Filmu suverenne kraluje Ingrid Bergman /Casablanca, Spellbound/, ktora rozhodne vedela hrat, a tematicky ide o pribeh 2 zien /Liv Ullmann a Ingrid Bergman/, ktore az postupom casu zistuju, ako sa oddialili a ako tazko sa hlada porozumenie a vzajomny respekt. Vyborna je najma pani Bergman v roli matky, ktora uteka pred zodpovednostou za nenaplnene osudy svojich dcer. Liv Ullman v roli zeny, ktora ma sramy na dusi je tiez samozrejme vyborna. Takze dalsi ultimativny zasek z kvalitnej europskej mimohollywoodskej filmarskej produkcie. A na zavet uz len dodam ... nie, nie - chcel som napisat, ze na zazvor ..... nie, nie - na uver ...... no proste 100 % (09.09.2014)

Tak po třech ne zrovna dobrých filmech od Bergmana (Letní sen, A co všechny ty ženy, Po zkoušce) jsem konečně zase viděl film, který se mi od něj líbil. Kromě těch tří se mi líbily všechny, co jsem viděl, jen to prostě vyšlo takhle za sebou. Podzimní sonáta se mi ale líbila. Je to dost dialogový film, ale ty dialogy jsou zde chytré a nenudí, ale tohle Bergman dokázal ve většině svých filmů, takže mě to ani nepřekvapuje. Zahrané je to perfektně, od od obou hlavních hereček (a pro Ingrid Bergman to byla její předposlední role), je to perfektní i po filmařské stránce a má to silný příběh a taky hned několik perfektních scén (ta, ve které mladá žena mluví o mrtvém synovi a pak taky samozřejmě ta, kdy vyplave minulost matky na povrch - a hodně se mi líbil i závěr, který SPOILER díky tomu, že je otevřený, nechává v závěru šanci v nějaké usmíření KONEC SPOILERU). Na plný počet to bohužel není, až tak mě to neoslovilo, ale i tak se jedná o další Bergmanův skvělý film. 4* (08.01.2020)

Klasická a už poněkud obehraná Bergmanova skladba pro dvě vynikající herečky... (07.02.2006)

Přepsáno v únoru 2019. Podzimní sonáta je nemilosrdně přímá psychoanalytická terapie Bergmanových vlastních běsů. Na herecké poloze Liv Ullmann nevidím příliš přirozenosti, její strojenost mě nedůstojně dusí. Psychologická hloubka filmu má naštěstí jiné přednosti, obrazové kompozice probouzí niterné pocity do viditelné formy, každá traumatická bolest minulosti povstává v detailech tváří a svádí nelítostnou řež. Neustálý pocit ublížení nectí soucit, spravedlnost se barví rudou barvou neúprosné a osvobozující pomsty tvrdě odsuzujících slov. Uvažuje se o pojmu zodpovědnost, láska a psychické mrzačení vlivem prožitků výchovy, splétají se souvislosti. Vyvolávají se intimní otázky viny, utrpení, osamělosti a prázdnoty. Pochopení se neschopně válí v slzách vlastní hanby, soukromé ochranné zdi a strach z další bolesti jsou nejtěžší překážkou. Hlavní postavou generačního střetu dávných křivd a neblahých psychologických následků je Eva (Liv Ullmann, jako malá Linn Ullmann), plačtivý uzlíček nervů. Jediným jejím přáním je upřímné uznání její matky, přesto odmítá každé podané slovo i natahující se zoufalé ruce. Osud jí dal nejednu zákeřnou ránu, přesto se její největší bol ukrývá v dětství a nepřekonané zášti k matce. Zpověď znamená uvolnění i nemilosrdně subjektivní odsouzení. Druhým vrcholem extravagantní psychoanalýzy je Charlotte Andergast (dobrá Ingrid Bergman), slavná koncertní pianistka a Evina matka. Nitky nedorozumění vedou do zkušenosti vlastního dětství a k nedostatku vůle k překonání soukromých slabostí. Impulsem je strach a nesnesitelná tíseň z vlastní neschopnosti. Lékem je jednostranné zaměření na svou osobu a hvězdnou kariéru. Důležitou postavou je Helena (Lena Nyman), mladší Evina sestra a Charlottina postižená dcera. Závažné psychické onemocnění je nejtvrdším obviněním nedostatečné úlohy matky. Výraznou postavou je také Viktor (sympatický Halvar Björk), šlechetný Evin manžel a její nejpevnější životní opora. Z dalších rolí: Charlottin dlouholetý agent Paul (Gunnar Björnstrand), nešťastný Evin a Helenin otec Josef (Erland Josephson), či Charlottin přítel Leonardo (Georg Løkkeberg). Podzimní sonáta rozkrývá strach vnitřních světů. Soukromí běsi jsou plodem neurovnaného dětství. Působivá psychologická hra hledá pochopení. (05.06.2009)

Nuda k posrání #110. Viz Osvícení. 25% (16.02.2022)

Zcela urcite jeden z nejlepsich filmu Ingmara. Neuveritelny filmovy koncert, at uz ze strany rezie, scenare, kamery. Herecke vykony jsou vsak ozdobou nejen tohoto filmu, ale snad cele historie kinematografie. Neuveritelny film, jak uz bylo psano nize, take bych tento film doporucil pro zacinajici divaky Bergmana. Respektuji, ze ma kazdy jiny vkus, nechapu vsak, jak nekdo muze dat tomuto filmu mene nez 4*. (27.11.2007)

36. Zlatý Glóbus za rok 1978 - cena (1) - *Nejlepší cizojazyčný (zahraniční) film - Švédsko + nominace (1) - Nejlepší herečka (drama) - Ingrid Bergman (28.12.2008)

Tak tohle budu rozdýchávat těžce. Nechci tím říct, že by moje myšlenkové obvody nestačily. Překvapilo mě, že Bergman zde docela rezingoval na to, co ho dělalo výjimečným - u Sedmé pečeti mě tamější deprese a syrovost fascinovala, ač jsem byl během i po projekci bledý jako stěna, v duši jsem cítil jakési teplo, protože jsem věděl, že takhle to má být. To stejné platí i pro Hosty Večeře Páně. Oproti těmto dvěma, zatím všem viděným Bergmanovým filmům mi ale tenhle přišel až moc konvenční a otravný, hlavně vedlejší zápletka o postižené dceři mě zážitek znechutila. Ještěže o jednání postav mohu říci, že celkem logiku mají, protože jsem tam občas poznal sebe a jiné, názory jsem si už vyměňoval několikrát obdobně. Ovšem něco mi říká, že tohle bych nepsal, nebýt jednoho fascinujícího hereckého výkonu. Ano, zase ta Ingrid Bergman. Nastane dne, kdy mě přestane fascinovat? Zde mě už jen stěží fyzicky přitahuje, o to více mohu vychválit charakter její postavy - z filmu je mi nejvíce sympatický a obdobně jako u zmíněného jednání postav se i s Ingrid ztotožňuji. Za vrchol bych považoval scénu v koupelně, kdy za vůně kouřového dýmu oděna do županu mluví sama se sebou. Nebo to byla ta její hra na piano? Obtížná volba. Když jsem už u těch herců, příjemně mě taktéž překvapil Gunnar Björnstrand jako Viktor. Souhrnně - moje pocity jsou rozporuplné. Ingrid je oscarová, ale nejedna scéna mě byla schopna rozhořčit. Ovšem možná je moje hodnocení tak nízké proto, že bych asi potřeboval podobnou situaci zažít... Tak jako tak, rozporuplnost musím odměnit jen třemi hvězdami, ukrojil jsem si příliš velké sousto. (25.06.2009)

Typická konverzačná bergmanovka. Taká zahorklá. A s hlavnými postavami obsadená tak, že keby tam bol ešte Max von Sydow, bola by to švédska "kompletka". Hercom, obzvlášť Ullmanovej a Bermanovej, nemôžno nič uprieť - predvádzajú kvalitné oduševnelé herectvo. S obsahom komorného filmu som sa však mal isté problémy. Jednak s dialógmi a ich prezentáciu medzi hercami, ktoré nepôsobili dostatočne vierohodne. Boli to dialógy skôr pre diváka, nie pre postavy v deji. Jednak tým, že vydiskutovanie si potláčaných emócii medzi matkou a dcérou rovnako nepôsobilo vierohodne - aby sa niekoľko desiatok rokov na seba iba usmievali, plné pretvárky a nedali ani známky emocií o tom, ako sa cítia vo vzťahu k tomu druhému a potom to z nich obratom o 180 ° plným storakými výčitkami vykypí ako zovreté mlieko z hrnca. Prosto nevieryhodné a zbytočne filozofujúce...Je dcérino nešťastie triumfom jej matky...Majú niektorí ľudia väčší talent pre život než iní. (24.05.2019)

Typický pozdní Bergman. Variuje svá témata, a občas při tom tlačí až moc na pilu. Maminka je už od počátku over-the-top, absolutně bez citu, jenom já, já, já, do toho ještě trochu tak navíc handicapovaná dcera. Jenže díky Liv Ullmann a její noční zpovědi to docela funguje a má to sílu. (15.02.2021)

Ingmar Bergman ve svém snímku Podzimní sonáta nechává diváky nahlédnout do nitra ženy a do jeho skrytých zákoutí, přičemž postupně odkrývá jeden závažně narušený vztah mezi matkou a dcerou. Jedná se o pohled tak intenzivní, že mi z toho všeho bylo chvílemi až neskutečně úzko. Kvalita a nadčasovost filmu je nezpochybnitelná, přesto mě neoslovil tolik, jak jsem čekala. (75%) (26.04.2022)

Mám různé teorie o tom, proč si zrovna s tímhle Bergmanem nerozumíme. Určitě to není expresivní herectví a ukecanost, tyhle věci má i jinde, ale mohlo by to být: – moje neschopnost vyrovnat se s postavou Evy prezentované jako citlivá oběť Charlottiny sebestřednosti (v životě se mi párkát podařilo skočit na špek osobám tohoto druhu, zdánlivě se nezištně rozdávajícím a tiše pasivně trpícím pro blaho druhých, ale v hloubi duše očekávajícím za svůj způsob života odměnu a uznání a schopným začít náhle ubližovat, zraňovat a vydírat, pokud jim svět očekávanou satisfakci ne- a neposkytne, místo aby samy převzaly iniciativu a s ní i zodpovědnost za své štěstí či neštěstí), – přílišná vyabstrahovanost, placatost, tezovitost charakterů, k níž se Bergman na stará kolena propracoval, – s předchozími dvěma body související pocit, že mě film vydírá podobně neférově jako Eva Charlottu, – moje vlastní povaha, v jádru stejně bestiálně bezcitná jako Charlottina, která se cítí filmem obviněna a ohrožena. Taky je ovšem možné, že všechno předchozí je úplně vedle a Bergman se zkrátka dostal tak daleko ve svém celoživotním sklonu točit primárně „ženské“ filmy, že už za ním tentokrát jako chlap nemůžu (tuhle teorii může případně potvrdit nebo vyvrátit má dobrá žena, až dostane chuť se na Podzimní sonátu taky mrknout), tak či tak si ale tentokrát fakt nerozumíme, ani při opakovaném zhlédnutí po letech. (25.05.2015)

Podzimní sonáta zahrála na moje struny. (11.03.2014)

Bergman válí. Vrchol psychologického dramatu! Jenom Mistr může vystavět geniální snímek na pouhém dialogu dvou žen. Nevěřícně jsem koukal, kolik emocí, zraněné lidskosti a vnitřní zdeformovanosti bezcitnou matkou může ukrývat jeden 90 minutový film. Liv Ullmann, kterou už tolikrát Bergman použil, odhaluje novou tvář svého herectví, ale to, co předvádí Ingrid Bergman, bere dech. Když si pomyslím, kolik ubohých ženských hereckých výkonů si dnes odnáší Oscary či jiná ocenění, je to k pláči či smíchu (co je komu bližší). Chce-li někdo vědět, co je to herecký výkon stojící za cenu, ten musí vidět Ingrid B. v roli neskutečně sebestředné matky (a přitom rovněž vnitřně zraněné - vizme její vzpomínky na vlastní dětství). Je fascinující koukat, jak občas v ní vypluje na povrch mateřství (např. pohled na dceru hrající na piano), což se projeví jen chvilkovým škubnutím obličejových svalů, aby vzápětí v ní zvítězila zase žena, která nikdy krom sebe nikoho nemilovala. Nelze než doporučit! (25.03.2007)

Na třetí pokus (po Létu s Monikou a Fanny a Alexandrovi) jsem konečně poznal, co na tom Bergmannovi všichni vidí- Také zásluhou výborných hereček jsem celý film ani nedýchal (a to rozhodně filmy s ženskými hrdinkami nejsou můj šálek kávy) (28.01.2008)