Pramen panny

Pramen panny je dokonalé dílo. Dokonce jsem ani nečekal, že by se mi ten film mohl takhle líbit. Zpočátku poklidná nálada se cestou ke kostelu (ke kterému se ani nedojde), stává krutější a krutější a vyvrcholí onou scénou znásilnění a následné vraždy. A celou dobu tu máme spousty dokonalých scén a všechno vyprávění o bohu, náboženství a zmínka o ďáblovi dostává tady právě hlubší význam, obzvlášť se mi líbila scéna, kdy Karin, ještě panna a už od pohledu čistá duše, se dělí se třemi muži o svoje jídlo a chce se před jídlem pomodlit, což oni ale ignorují a už jedí. Už tady je znát, že sama Karin začíná něco tušit. Nebylo ani třeba bůhvíjaké brutality, aby znásilnění působilo autenticky. V druhé polovině tři muži, co zabili Karin, chtějí přespat právě na statku Karininy rodiny, avšak o tom neví. Jenže matka s otcem na vše přijdou, i když to trvá déle, je to neskutečně poutavé a funkční, jako celý film. Je tu spousta věcí promyšlená do hloubky, herci hrají bravurně, dokonce i ten malej kluk svoji roli zvládá velmi dobře. Bergman mě opět nezklamal. Tohle bych, spolu se Sedmou pečetí, označil jako jeho dva nejlepší filmy. Který je ale pro mě lepší teď přesně nevím, uvidím, jak na mě Pramen panny zapůsobí za pár dnů. Ale 5* to má ode mě jisté. (12.12.2018)

Přepsáno v lednu 2019. Pramen panny je tíživé drama v existenciálních křivkách. Severská legenda je vybudována mezi sazemi, špínou, divokostí hlubokých lesích a sluncem ozářenou jarní mýtinou. Hlavním lidským instinktem je boj o přežití, náboženství získává svou sílu ze strachu, všudypřítomná zvířecí sexualita mužského pokolení je prostředkem k vypuzení nahromaděné frustrace jedinců. Zášť vzývá temnotu předků, křesťanství se i ve své bigotní nadřazenosti rádo prezentuje šlechetnou tváří a vzorovým chováním, hodného následování. Pomsta křesťanského boha, i v konturách upřímné lidskosti, je nemilosrdná a nedává druhou šanci, pochybnost víry se upevňuje krví a budováním pomníku k prokázání své stálé náboženské oddanosti. V kontextu s vírou se přetřásá téma pocitu viny a sebemrskačství, trestu i odpuštění. Hlavní postavou nejzávažnější rodinné tragédie je Töre (velmi dobrý Max von Sydow), prosperující zeman s laskavým srdcem. Ježíšovo učení lásky je uctívanou hodnotou, ale boží spravedlnost je nepředvídatelná ve všech svých důsledcích nezvratnosti. Pomsta je uspokojením, prolitou krev uchlácholí pouze další prolitá krev. Hospodin je nesrozumitelný v nenadále nastalé rozporuplnosti skutků. Hlavní ženskou postavou je Karin (zajímavá Birgitta Pettersson), mírně rozmazlená a naivně důvěřivá zemanova dcerka. Pocit neohroženosti je výsledkem dychtivého očekávání mládí a nedostatkem životních skutečností. A ani láska k bohu a svému otci nenabízí spásu vlastní duši. Významnou postavou je Märeta (velmi zajímavá Birgitta Valberg), Karinina úzkostlivě starostlivá matka. Smysl života je vyrván z jejího náruči, po něm následuje křesťanské přebírání viny všehomíru. Důležitou postavou je Ingeri (pozoruhodná Gunnel Lindblom), prototyp temné stránky lidské duše a služebná na zemanském dvoře. Její zášť je pocitem životní nespravedlnosti a pohlazení je signálem rozervanosti nekompromisního života. Mezi významné postavy patří tři nevyzpytatelní bratři. Jejich hlavou je prostřední (dobrý Axel Düberg), výřečný v mámení života. Nejzběsilejší je nejstarší (pozoruhodný Tor Isedal), důrazný ve své impulzivnosti a chroptícím oněmění. Nejvíce poznamenaný hrůzným činem je nejmladší a ještě nedospělý (zajímavý Ove Porath). Ani dětství není zárukou nevinnosti, k trestu se kráčí nevědomky tou nejkratší cestou. Osud se vyžívá v cynismu spojitostí. Z dalších rolí: děsivý hlídač mostu a nepříjemný hlas svědomí (Axel Slangus), spolehlivá hospodyně na zemanském dvoře a Ingerinina matka Frida (Gudrun Brost), či svérázný žebrák s poeticky chmurnou mluvou (Allan Edwall). Panenská čistota je uctívána, naturalismus existencialismu je ovšem proti. Pramen panny není pochybností o víře, ale nahání do kontrastu ušlechtilost víry se zdivočele zvířecími pudy člověka. Film je úchvatný v obrazových kompozicích i nekompromisním prostředím severské ponurosti a boží nespravedlnosti. Poetika existencialismu nabízí silný filmový prožitek. (10.10.2009)

Nuda k posrání #123. Viz Osvícení. 25% (10.05.2022)

Uchvatny film svou atmosferou, misty mi sel az mraz po zadech. Mr. Bergman byl genius! (07.09.2007)

18. Zlatý Glóbus za rok 1960 - cena (1) - *Nejlepší cizojazyčný (zahraniční) film - Švédsko (14.01.2009)

Z těch 3 Bergmanů, které jsem viděl, je Pramen panny jednoznačně nejslabší a rozhodně nedosahuje kvalit Sedmé pečeti a Lesních jahod... Chybí tomu lehkost, dialogy i hlavní ženské postavy výše zmíněných filmů, přičemž jak já to vidím, chyba není v herečce, ale ve scénáři... (11.05.2006)

Uff, hoodně silné, ale přitom tak skvostné.Jasných 5 hvězd! (18.07.2007)

Bergman spolu s von Sydowom odviedli nadmieru kvalinú prácu. Tá psychologická rozpoľtenosť, ktorá zmáha otca zavraždenej dcéry, je bičujúca (obrazne i doslova). Prostredie je viac než vieryhodné, atmosféra filmu parádna, a vôbec k nej netreba ani veľa dialógov. Možno absencia silnejšieho hudobného doprovodu a väčší dôraz na detaily je to málo, čo mu chýba ku dokonalosti. (27.11.2014)

bez komentára (25.10.2017)

Skvostný film, který ale je určen především filmovým nadšencům a obdivovatelům artfilmů. Je to film vyprávějící téma ze švédské středověké legendy a je plný symbolů, každý divák si z něj může odnést něco jiného, někdo málo, někdo mnoho. Prozradiť cokoliv z děje by byla velká škoda, snad jen to, že film je o tom, co je spravedlnost, pomsta, odpuštění, pokání, vina, nevinnost, vypráví o vztahu k Bohu i k k blízkým v rodině. Film je opět, stejně jako Sedmá pečeť, plný archetypů různých lidí, které vypovídají o různých stavech člověka. Mnoho se zde nemluví, ale vynikající kamera a skvělé (ale náročné) výkony herců mluví filmovou řečí místo lidské. Další skvělý film Ingmara Bergmana. (11.03.2004)

Tento snímek dokázal, že se dají velké myšlenky vyjádřit bez velkých slov. Film nemá potřebu být příliš ukecaný, jelikož sám příběh je dostatečně silný. Toto je pro mně ideální stav a ideální film. Je zajímavé si uvědomit, že jakmile se otec dozví, co se stalo, tak se ponoří do mlčení (a s tím i jeho křesťanství)a pak vykoná vše, co mělo být vykonáno, přesně podle starých předkřesťanských zvyklostí - a toto mlčení skončí až na místě činu, kde se s danou událostí otec vyrovná zase po křesťansku. (15.07.2010)

Jako pozitivní tady vidím dialogy, ale to co se tady odehrávalo, mě nechal spíše chladným. Přece je to příběh z 13. století, kdy na každém rohu někdo vysel, anebo byl jinak zabit, bylo jedno jak se jmenoval, kde se nacházel, jestli byl vinen, atd. Jasně, Bergman mluví tady o víře, ale já nevím co na to říct, nevím v čem je jeho myšlenka výjimečný. 3/5 (22.11.2014)

Nebyl jsem zklamán. V polovině filmu jsem si musel dát sice přestávku, abych si trošičku odpočinul a nabral síly do druhé půle, ale bylo to dobré. Celou dobu se schyluje k závěrečnému dramatu a vyplatí se na to počkat. Příběh je jednoduchý a jednoduše i natočený. Syrovost značná. 80% (14.07.2015)

Hloupě jsem si myslel, že původní I spit on your grave je první rape and revenge v historii, ale to jsem ještě neslyšel o tomhle chlapíkovi ze Švédska, kterej natočil tuhle černobílou záležitost.. černobílou píšu schválně, protože v tomhle případě mi to bylo úplně jedno, že to je černobílej film.. tyhle středověký legendy já mam rád.. slabších 5 si to určitě zaslouží ikdyž to už dneska málokdo ocení.. (25.12.2018)

Temná syrová a velice jednoduchá Bergmanova povídka je dle mého jeden z vrcholů filmografie. Naprosté vtažení do děje, psychologie bez zbytečného přehrávání, nervydrásající napětí bez prázdných okamžiků a čistá poetická estetika srovnatelná jen s Lesními jahodami. Dialogy možná nejsou tak filosofické a složité jako v Sedmé pečeti - ale ve filmu nejde v první řadě o filosofii, ale o komplexní filmový prožitek. A tahle kratičká legenda je filmařina jak má být. (30.09.2009)

Srovnání s Vláčilem se nedá vyhnout a Bergman u mě vítězí čistotou, nelomeností, neokázalostí, přímočarostí, prostotou, s nimiž sahá po nejarchetypálnějších obrazech, činech, otázkách, pocitech, nekontaminovaných snahou „dělat umění“, ale jen a jen „cosi vyjádřit“ (odtud mj. nepřítomnost hudby ve vypjatých okamžicích). Scéna ve mlýně (či co to vůbec je) je pro mě další z nepochopitelných bergmanovštin, halucinačních výletů mimo racionálno, které jako tvor až nepohodlně rozumový miluju a které nikdo jiný než Bergman neumí (viz též Tvář). (03.10.2014)

Komu se líbí Markéta Lazarová, bude se mu líbit i Pramen panny. (12.07.2007)

keď hľadáte prvopočiatku filmov typu "znásilnili ma a ja sa teraz pomstím (prípadne ma rodičia pomstia)" tak ich hľadajte tu...avšak Jungfrukällan sa aj v mnohom odlišuje od klasických amerických či neamerických spracovaní takejto tématiky - nedáva do popredia tú brutalitu páchanú či už násilníkmi alebo pomstiteľmi ale zameriava sa na tú skutočnosť že základné morálne hodnoty boli porušené...a na záver jeden veľmi silný moment v podaní jedného z rodičov...jednoducho mocný, intenzívny, moralizujúci ale aj emotívny film 85% (26.11.2012)

Nebylo to špatné, ale něco tomu chybělo. A řekl bych, že to byla nějaká hlubší myšlenka. Čekal jsem aspoň vnitřní boj otce mezi křesťanskou morálkou a touhou po pomstě, ale nic takového tam není. Svých křesťanských zásad se vzdal až příliš rychle (asi takhle - to jsou ti, co nám zabili naši dceru, podej mi meč - ačkoli i to by bylo možné považovat za myšlenku, pokud by ale ve filmu naprosto nezapadla). Obrazově je film zajímavý, režisérsky je taky zvládnutý dobře, ale čekal jsem víc. (23.12.2009)

Nejsem intelektuál a kavárenský povaleč filozofující nad jsoucnem krávy. Jako takový ve své omezenosti nedokážu objektivně film hodnotit tak vysoko, jako řada zde přítomných zasvěcenců a tudíž čistě subjektivně dávám 1* a to jen z toho důvodu, že jsem to vydržel až do konce. (29.01.2018)