Dekalog
Dekalog, jeden
Obsahy(1)
Na první přikázání V jednoho Boha věřiti budeš hledá návaznost příběh o vysokoškolském pedagogovi - matematikovi (Henryk Baranowski), jehož víru v exaktní vědy otřesou události, k nimž dojde poté, co synka (Wojciech Klata) předčasně obdaruje vánočním dárkem, bruslemi. Důležitou roli hraje ve vyprávění otcova nábožensky založená sestra (Maja Komorowska), která se společně s nimi zapojuje do bohatého přediva vztahů, jež jsou pro Dekalog příznačné. Jednotlivé postavy se v tomto cyklu setkávají nebo v druhém plánu filmového obrazu míjejí, přičemž každý díl natáčí Kieślowski s jiným kameramanem. I to přispívá k jejich emocionální proměnlivosti, potřebné u tak rozsáhlého projektu. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (52)
… aneb víra a věda. Kieślowski podává své moderní podobenství s odzbrojující prostotou a hlubokým vhledem v duševní dění jeho postav (mimochodem skvěle sehraných). Závěr dojímá a skličuje a se slzami přirozeně klade na váhu i víru každého z nás, byť i malověrnou. Strašlivý otřes, jakkoliv předvídatelný, se musí hluboce dotknout jednoho každého a se zákonitou paradoxností ovšem vyvolává pochyby nad odsvědčenou tragédií: co se vlastně událo – a jakým právem? Těmito otázkami se ovšem celé vyprávění, naplněné mirakulózními symboly, vymyká jednoznačnému výkladu a zázračnost pozemského dění se zvrací v jakousi záludnou prvotní mlhovinu, z které si nakonec ten svůj svět může vytvořit každý. Kárá zde Bůh, který je Láskou, scientologa smrtí jeho syna, nebo zde exploduje jeho vlastní – racionální – sebejistota, která vzhledem k nespočitatelnému světu neobstojí? Tím se také film záměrně vymyká didaktickému, věroučnému žánru, proti němuž v zásadě nic nemám… O moralitu zde totiž vůbec nejde – na rozdíl od otázek, od otázek po kauzalitě lidského života a po povaze vlastních reakcí na to smutné divadlo pro anděly… Film tak diváka uvádí přímo do dějiště, přenáší ho na sídlištní jezírko, jímž je přeci život každého z nás, nepředvídatelný a nejistý, staví ho před oltář rozestavěného kostela a vyzývá k odpovědi. Domnívám se – ve vší pokoře – že svržení svící je menším hříchem než lhostejné minutí svatostánku, protože je cestou – jistěže krkolomnou (ale je jiná vůbec možná? nadto v této situaci), ale životadárnou. Odvážné poselství. ()
Úplné znenie prvého Božieho prikázania je nasledovné: "Ja som Pán Boh tvoj, nebudeš mať iných bohov okrem mňa, aby si sa im klaňal. Miluj svojho blížneho ako seba samého.". Je vzopretie sa mu otázkou pokory, skepsy, resp. nedostatku pokory? Alebo len trestu otca za odklon od viery, ktorá mu bola vtĺkaná do hlavy v detstve? A za priklonenie sa hlavy rodiny k vede a racionalite? Je rebélia voči hlúpemu modloslužobníčkovaniu nejakým zlom? Nestačilo ako vyrovnanie sa s pochybnosťami v duši chlapcov smútok a dojatie nad zabitým psom? Prečo ešte aj prelomenie? Šeď sídliska a skvostná hudba doháňajú otázky temer k dokonalosti smútku, bolesti a clivoty. Pozn.: Na základnej škole sme mali hodinu v inej triede. Sadol som si do lavice. Učiteľka povedala, aby som si presadol. "Prečo?", spýtal som sa. "Lebo tam sedel Vagovič, čo sa cez víkend aj s ocom utopili na Váhu pri korčuľovaní. Vtom som si všimol horiacu sviečku pri lavici. Vázu s kvetmi. Foto s čiernou páskou. Na fotke chlapec. Zamrazilo ma. Tiež sme boli vtedy s partiou korčuľovať na Váhu. Ľad bol zvláštny, popukaný, kopovito navŕšený v kryštalických zlomoch. V strede rieky to začalo strašne hlasno okolo nás praskať. Našťastie sme nevideli žiadne rozširujúce sa pukliny. Od strachu sme minúty nehybne stáli. Po čase hlasné vŕzganie a škrípanie ľadových krýh trochu utíchlo. Pomaly sme sa, plní obáv pobrali k brehu v labuťom zástupe za sebou. Na brehu sme stretli otca so synom. Išli korčuľovať. Povedali sme o čudných zvukoch ľadu, o strachu. Otec povedal: "Nebojte sa, ľad je hrubý. Udrží nás. Veď je mínus pätnásť.". Kronika mesta Piešťany dnes na internete uvádza, citujem: "Domov sa nevrátili a hliadka VB pri pátraní našla na brehu ich topánky. Pri korčuľovaní sa pod synom preboril ľad a otec v snahe mu pomôcť sa dostal tiež pod ľad.". ()
Formálně dokonalý Kieslowski, dokonce na jasně náboženské téma s úžasnými, dechberoucími sekvencemi dialogů a symboliky. Přesto na mne - tak jako vždy u Kieslowského - film celkově působí téměř jako dílo skeptické, dvojznačné a bez naděje. Podobně jako "Lurdy" J. Hausnerové, ty se mi však zdají lepší tím, že jsou pojaty v krajně dokumentárním stylu, jakoby bez autorova vnějšího vlivu. Vlastně záleží na divákovi, jak příběh interpretuje, ať již jako věřící nebo jako ateista. U Kieslowského je však více umělecké invence a symboliky, proto mu přičítám větší odpovědnost za celkové vyznění a pointu. Škoda, že pětistupňové hodnocení neumožňuje odlišit nuance, prvnímu dílu Kieslowského Desatera bych dal něco mezi 4-5 hvězdičkami. ()
V jednoho boha věřiti budeš. Krzysztof Kieślowski začal svou filmovou představu křesťanského desatera k etickým úvahám o životě zostra. Hluboké polské katolické kořeny a morální deprese politického určení společnosti tehdejší doby jsou velmi bohaté základy pro vynalézavé uchopení a předložení paralel, souvislostí, kontroverzí i provokací. Vznešené ideály se přímo i nepřímo střetávají se svědomím morálky. Na první díl televizního seriálu Dekalogu lze pohlížet z různých rovin úhlů filozofického přesvědčení. Jde o existenciální žalozpěv, politickou alegorii, reakci na moderní dobu, expresní symbolismus i důkaz sadistické krutosti Boha. Smrt a vláda Thanata jsou zásadním okamžikem k hlubokému zamyšlení o smysluplnosti života a jeho hodnotách. Se zvědavostí se zajímá o víru, sílu rozumu, hloubku citu a důkaz jasného exaktního potvrzení. Racionalita naráží na nevysvětlitelné a vnitřní svět ztrácí pozici bezpečí a bezradně se rozhlíží v nejistotě a nenadále poznané prázdnotě. Jistoty ztratily svůj význam, technologie naráží na své limity, rozumová stránka není schopna pronikat přes hranice dimenze bytí, víra je oporou lidského strachu ze smrti a samoty. Hlavní postavou rozpadu životních hodnot a přesvědčení je Krzysztof (zajímavý Henryk Baranowski), univerzitní profesor a zastánce moderního pokroku a ideolog vědy a technologie. Z náboženského pohledu je jeho odvrácení se od křesťanského boha nemilosrdně potrestáno dle známých starozákonních pravidel. Z existenciálního hlediska nastává úplný rozpad hodnot, osamění v nicotě a úzkostné ticho bez odpovědí. Důležitou postavou je Paweł (pozoruhodný Wojciech Klata), malý Krzysztofův synek, okouzlený přesností vědy a techniky. Bystrost pokládá otázky o charakteru života a snaží se pochopit jednotlivé pojmy. Hlavní ženskou postavou je Irena (sympatická Maja Komorowska), Krzysztofova sestra a Pawlova laskavá teta. Zastupuje křesťanské přesvědčení víry. Život je zkoušen filozofickým zaujetím. Z dalších rolí: mystický odraz lidské pochybnosti i víry, sedící u ohně na kraji jezírka (Artur Barciś), nemocná učitelka angličtiny Ania (Maria Gładkowska), či velmi výkonná šachová hráčka (Agnieszka Brustman). První díl Dekalogu je existenciální rozervaností života a zatracení. Vědecké přesvědčení odmítá iracionalitu víry, nepředvídatelnost a pomíjivost života ničí jistoty a lidská duše se v osamění děsí strachu. Hodnoty ztrácí tvar, vnitřní svět zasáhla marnost. Velmi přesvědčivé vykročení parafráze Desatera. ()
Chtěl bych trošku netradičně pochválit oficiální text distributora, který na pár řádcích nastínil děj i obsáhl kompletní filosofii prvního dílu. Nečekal jsem, že budu takovým způsobem nadšen. Téma tohoto dílu mi bylo nesmírně blízké. Nastíněnými myšlenkami skoro jako by mi hovořil z duše. Nastíněnými proto, protože je zde zkrátka více otázek než odpovědí. Snímek se opravdu zaobírá výhradně podstatnými věcmi. Dialogy jsou vybroušené k naprosté dokonalosti a z herců srší sympatie. Příběh se nese ve velice ponuré atmosféře a je dovršen opravdu emotivním finálem. Neodpustím si malou poznámečku k mnoha zdejším komentátorům, kteří nabyli, dle mého odborného názoru, poměrně chybného přesvědčení, kvůli kterému hodnotí hůře než by mohli a troufnu si dokonce napsat, že i hůře než by měli. Nemyslím si, že byl hlavní hrdina představitelem jakéhosi ateisty. Dle mého úsudku to byl člověk, který reprezentoval právě nedodržení prvního přikázání - tedy věřil ve více "bohů". Kromě toho křesťanského, který mu byl nucen v dětství maminkou a tatínkem, věřil i v exaktní vědy. Ve filmu je přeci hromada indicií. Chce se to pořádně koukat. Evidentní je zejména finále. Ukažte mi člověka, který po smrti milovaného najde cestu k Bohu? Řekl bych, že takový člověk ji právě obvykle ztratí. (A vydá se třebas poškodit nejbližší kostelík.) Mimo jiné také příjemná lekce polštiny. Jsem si jistý, že po desátém dílu budu hovořit plynule. Těším se na další díl. ()
Reklama