Pink Floyd: The Wall

Album Pink Floyd: The Wall patří k těm, ke kterým se s železnou pravidelností vracím, a ústřední hudební motiv přiváděl mé sousedy k šílenství, když jsem si jej neustále přehrával. Přesto jsem se dlouhá léta snímku vyhýbal, protože jsem tušil, že si s Parkerem nebudeme rozumět. Už jsem se v minulosti setkal s celovečerními filmy koncipovanými jako stominutový videoklip a podle mě tyhle projekty troskotají na tom, že rozsekány na řadu jednotlivých písniček doprovázených obrazem by fungovaly skvěle, ale pohromadě nedrží. Působí příliš nesourodě a The Wall je toho jasným důkazem. Šestiminutový videoklip Another Brick in the Wall na YouTube bych ohodnotil 100 %, ale tady jsem už po 10 minutách cítil, že se naplňují mé neblahé předtuchy a s každou další minutou jsem si uvědomoval, že bych pouhý poslech ocenil mnohem víc. Obraz zkrátka ruší. Nic na tom nemění spousta nápadů, zajímavých animací a skvělých záběrů, protože film má fungovat jako celek, ne jako soubor složek. Celkový dojem: 45 %. (27.03.2020)

Pane režisére, když se mi některý váš kolega líbí, poznám jeho styl. Jen u vás to mám tak, že čím víc vašich filmů jsem viděla, tím méně vás poznám. Pokaždé něco nového. Nyní jste se mi představil jako úžasný obrazotvůrce. Především animované pasáže překonávají hranici geniality. Tak už jste se Švankmajerem dva. Jen na okraj podotknu, že jsem ráda, že jste nenatočil poctu Evě a Vaškovi, protože se obávám, že by se mi takový film líbil a až by mi došlo, co to poslouchám, omdlely by mi uši. Hudba Pink Floydů je aspoň snesitelná, i když nepatří k mým favoritům. (15.04.2019)

"Floydi" na velkým plátně. Funguje to a hodně. Roger Waters poskytl hudbu a o zbytek se postaral Alan Parker. Waters by se sám postavil do čela, ale jelikož dostal do vínku spíše hudební vlohy, hlavní role se ujal Bob Geldof. Zřejmě poslední vrcholové LP Pink Floyd a jedno z mých nejoblíbenějších (lepší už je snad jen Wish You Were Here). Vysoká kvalita hudby je i dnes nezpochybnitelná, stejně tak filmového provedení. (18.07.2005)

Jeden by se rád rozepsal o spoustě zajímavostí, ale všechny důležité shrnul don corleone ...tak to by bylo nošení dříví do lesa. Každopádně pro mne je Zeď jedním z nejlepších hudebních? rockových? no to je jedno, filmů. Popravdě řečeno, takovou vizuální žranici jsem od Alana Parkera nečekal. Velice podařené je skloubení složky hrané a animované. Animovaná část filmu je zčásti snová, zčásti bizarní, metaforická - něžný sex rostlin přechází v brutální zápas, kdy vagina nakonec požírá penis....letadla se mění v kříže, britská vlajka se mění v krvácející kříž, holubice pronásledovaná orlem a všudypřítomná zeď. Žáci ve škole bez tváří padají do obřího mlýnku na maso - všechny zprůměrovat, nikdo nevybočí. Hrůznost totalitních režimů - zkřížená kladiva, pozdravy, projevy. Rasismus. Válka. Justice - řvoucí zadnice se soudcovskou parukou nemá chybu. A nakonec - rozbití zdi, smíření, děti všech ras pospolu...a vynikající hudba, která nese příběh dopředu jako obří vlna tsunami. Stále a dokola si film pouštím a stále nemám dost... (06.08.2010)

// Distribútor: MGM // Počet premietajúcich kín v USA: 673 // Otvárací Víkend USA: $2,712,095 // Tento film som si pozrel len z jediného dôvodu a to aby som mal odpozeraných prvých 300 najlepších a prvých 300 najobľúbenejších filmov. Nie som fanúšik Pink Floydu a ich hudby a očividne ani nikdy nebudem. Film sa mi nepáčil z niekoľkých dôvodov ako napríklad: obraz, hudba, stopáž a animácia. Jedno pozretie na celý život úplne stačí. (13.07.2012)