Loni v Marienbadu

Ťažko popísať, čo som si od tohto diela odniesol ako divák. Film to vlastne nieje, ale zároveň aj je, štýl je ťažký a pre obyčajného diváka doslova ubíjajúci. Odsúdil som prelomové dielo, ale Film by mal mať pre mňa predsa len zábavnejší charakter. Prapôvodne toto umenie vzniklo práve z tohto dôvodu. Baviť. (21.02.2017)

Robbe-Grilletův scénář je pozoruhodný tím, jak účelně pracuje s prázdnotou, do níž můžeme dosazovat svoje významy. Vše řečené je záměrně nekonkrétní, jako kdybychom vzali klasický scénář a vytrhli z něj plnovýznamová slova, která mají odkazovací funkci, a ponechali pouze kostru toho, co zbylo. Nezůstane nic, co by nám komunikovalo význam, jen otevřená desémantizovaná struktura, na kterou můžeme navěsit svoje projekce, z nichž žádná nebude mít pravdivostní hodnotu, protože není snímkem ověřitelná. Film tak ve výsledku může fungovat jako velmi obecný příběh o paměti a touze, stejně jako vrstevnaté podobenství, ale budeme-li chtít svoje doměnky ověřit, nebude, oč je opřít. (28.11.2019)

Nejoriginálnější modernistické šílenství. Ve vnímaném spojení obrazů, slov, zvuků a hudby má divák možnost najít pravdu i pointu podle svého gusta. V tom vidím tu pravou magii Resnaisova snímku. Chápu ale, že to nemusí učarovat každému. Jedinečný filmový kaviár, který bude buď zbožňován nebo znechuceně zatracován. (05.05.2011)

Kdo alespoň jednou neusnul u "Loni v Marienbadu", není pravý cinefil, nebo jen lže. U tohoto díla přízvisko somnambulní nepředstavuje negativum, ale bytostnou podstatu, přičemž právě když vaše mysl začne s klížícíma se očima sama rozvádět střípky zdejších narativů, vydáváte se na cestu, ze které by Alain Robbe-Grillet měl zaručeně největší radost. Protože pouze mimo film mohou zdejší figury svázané v okovech klišovitých scén bez paměti naplnit svůj potenciál a film se z pasivního objektu stane interaktivním artefaktem. Je jedno, jestli se tak stane vlivem interpretace či snění, ale přecjen to druhé může plodit podnětnější i životnější výsledky. (25.09.2020)

Je mi to líto, ale prázdnota, která současně trýzní i konejší, je pokaždé jen zdánlivá – a stejně tak i nehybnost ritualizovaných bytostí procházejících všemi hotely všech možných světů. V nichž se nesměřuje k cíli, ale jen se dráždí povrch zdáním cesty. Tedy: není nehybnosti – přinejmenším v čase této tiché patologie, s banální logičností přehazující preparované obrazy a slova na hromádky „Stalo se“ a „Lež“, které se ale nakonec smíchají, protože jsou totožné. Znovu a krutěji: není nehybnost, není stání a stálost předstírá i architektura, neodbytně promlouvající snad z každého záběru Resnaisova filmu. Ohledávání loňského flirtu nepřivádí k poznání, ale právě k onomu pokantovskému otřesu, zde přeložitelnému do slov, že to, co bylo, je jen později zapsaný text (slova psaná pamětí), čili: pravda prožívaná tady a teď má svou pravdivost jen v tomto jedinečném okamžiku (ovšem nejsem-li jen vzpomínkou); kdykoliv potom je již jen pohádkou se lhostejnojakým koncem. Organická krása ženského těla je v tomto snímku vržena proti předstírané pevnosti architektonických kulis, do možné skutečnosti, jsou jí nabídnuty hříchy minulé i budoucí. Ale s uplývajícími vteřinami i tato nová zkušenost přestává existovat a koridor paměti se stává uličkou hanby: protože nic z toho, co v něm prosvítá, nebylo. Jen četba divné knihy. Jediná pravdivá architektura je ta tekoucí; jejíž hrany a obrysy kdosi vygumoval a překryly je pohybující se barvy. Jakákoliv nedůslednost je pak na nich pravdivější. (A obraz takové architektury smí viset jen po boku zrcadla.) Víra v minulost je jen hypnózou pohodlnosti. To jediné, co bylo, není. (13.03.2011)