Hirošima, má láska

Prolog francouzské nové vlny mě zrovna nenadchl. Začátek filmu, ukazování hirošimských hrůz, je vrcholem. Poté už jen milostný příběh, nimrání se ženy ve vlastních pocitech, její nerozhodnost, trauma z minulosti, snaha o zapomnění... Emocionálně kupodivu chladné, navíc nemám rád nerozhodný ženský. Dobrá práce s kamerou a především s hudbou, ta hodně zachraňuje. (27.10.2005)

Film vyprávěný v ne-přítomném čase. S odstupem padesáti let, poté, co se mind-game filmy (re-konstruující s různou mírou abstrakce fungování určitých myšlenkových procesů) staly běžnou součástí mainstreamu, je stále fascinující sledovat a poslouchat, kam až Resnais s Durasovou pod vlivem Proustova Hledání ztraceného času a Griffithovy Intolerance dotáhli původní producentův požadavek dokumentu o atomové bombě. ___ Dokumentární prolog zůstává obsahově nejsrozumitelnější částí pětiaktového snímku. Ukazuje přímé, fyzické stopy tragédie, nikoli psychické následky, jimž patří zbytek filmu – esej o vzpomínání a zapomínání, o osobních a národních traumatech. Jedna tragédie ožívá pod vlivem jiné. Objektivní a subjektivní hledisko se vzájemně prostupují a překrývají, podobně jako v úvodním záběru dvě těla splývají v abstraktní obrazec (její Nevers, jeho Hirošima – a naopak). Bezezbytku zde platí, že forma je obsahem. ___ Plynulé přecházení mezi minulým a přítomným časem, bez tradičních vizuálních „uvozovek“ (např. nájezd na detail tváře, rozmlžení obrazu) nás ponechává v nejistotě, jde-li o flashbacky, představy nebo pouhé režisérovy ilustrace k hrdinčiným vzpomínkám (tj. o jev, který není motivován samotným aktem vzpomínání). Přechod jsou iniciovány buďto na rovině osobního prožitku, nebo filmovou formou – zvukem, obrazem či pocitem. Nevíme, nakolik lze viděnému věřit, stejně jako se nemůžeme na afektivní paměť, neustále zatěžovanou vědomím minulosti, spoléhat v životě. Přítomné vyvolává minulé, minulé pomáhá pochopit přítomné. Díky dialektickému vztahu mezi oběma časy se film pohybuje paralelně vpřed i vzad. Ve dvou směrech a ve dvou světech zároveň. Vzpomínky se vynořují a náhle zmizí, minulost se slévá s přítomností. Lidé i místa ztrácejí svou identitu, doslova se zapomínají. ___ Dojem nepřerušovaného toku obrazů umocňuje lyrický mimoobrazový komentář (který Durasová využila ještě důsledněji ve svém režijním debutu India Song) s replikami opakovanými hypnotizujícím hlasem Emmanuelle Rivy na způsob mantry, a Resnaisův stylistický trademark – dlouhé „odtělesněné“ kamerové jízdy, jaké používal již v dokumentech Noc a mlha a Všechna paměť světa. ___ Hirošima není unikátním filmovou zkušeností navzdory své nesrozumitelnosti, ale právě díky ní, a třebaže má některé příznaky přeintelektualizované demonstrace toho, co lze s filmem (divákům) dělat, zároveň klade otázky, které se týkají každé lidské bytosti. Kdy a kde je naše místo v čase? 80% Zajímavé komentáře: Radko, Sandiego, ScarPoul (27.05.2013)

Lehce roztahaný, jinak vynikající prequel k Nové vlně. Hirošima je film, u něhož většina lidí v okruhu dvou sedadel ode mě aspoň na chvíli zaspala. A já sám jsem měl co dělat. Ale pokud to vydržíte, odměnou vám bude neobvyklý filmový zážitek, který příliš neexperimentuje s povrchovou strukturou formy (střih, kamera), ale hlavně s hloubkovou strukturou - se střídáním vypravěčů, rozbitím lineární struktury vyprávění, apod. I Francouzska, i Japonec mají sice nějakou minulost coby postavy, ale spíše jsou jen jednolitým monologem vypravěče. Jejich charaktery ustupují do pozadí a někdy zůstávají pouze "hlasem", který patří personifikovanému objektu... (31.03.2010)

Během prvních 15 minut mi málem došlo v kalhotách k samovolnému úniku ejakulátu. To bylo něco úžasného. Modlil jsem se, aby snímek nikdy neskončil. To byla lyrická báseň a pohlazení všech smyslů. Bohužel po luxusním úvodu se přešlo do děje, kde už všechno bylo výrazně horší.Francouzi už samou rozežraností nevěděli, co by dali do huby, tak začali žrát žabí stehýnka. V tomto filmu hlavní hrdinka už také nevěděla, co by dala do huby, tak vyzkoušela žluté masíčko z Hirošimy. V úvodu filmu jsem měl pocit, že společným znakem filmů nové vlny je mimo jiné to, že jsou všechny ženy kurvy a píče a nedávají smysl. Naštěstí jsem byl vyveden z omylu, protože tato žena postupem času začala dávat smysl a dokonce se z filmu stalo docela zajímavé a hodnotné povídání o lásce a hlavně celkem důkladný psychologický rozbor ženské duše. Snad tak důkladný, jak jenom to muž může dokázat. Umělecká stránka filmu mě v tomto případě zásadně neobtěžovala. Velký problém jsem měl snad jen se stále se zvyšující stereotypností děje. Zkrácení by bylo ku prospěchu všech. Koukatelná záležitost s hezkým poselstvím. Jsem si jistý, že mi tento snímek bude nějakou dobu rezonovat v mysli. (07.08.2019)

Ahoj filmoví odborníci, myslel jsem, že už taky nějaké ty zkušenosti mám, že mám, jak se říká, "nakoukáno", nebojím se těžší látky, rád se nořím do starých klasických fláků, které není lehké rozšifrovat, dokonce jsem rád ztracen, o to více mě film nutí přemýšlet a fantazírovat.. Tady jsem ale narazil, na tuhle deku ještě nemám! První zkouknutí jistě nezůstane posledním, ale přesto, že jsem Hirošimu viděl v Kurzu filmové historie, kde mě před filmem vybavili spoustou informací, vysvětlení a širších významů, zanechala ve mě pouze zmatek. Možná ve filmu hledám více, než obsahuje, jsem si vědom jeho významu i kvality, po prvním kole je to však 1:0 pro Resnaise.. Mějte se filmově, Woo. (21.03.2012)