Canterburské povídky

Opravdu odvážné zpracování. Člověk se ostýchá pomyslet, natož činit. Povídky jsou pro mě důkazem, že zvrácenost v nich zobrazená je pojímána jako něco naprosto přirozeného a lidského, čehož si cením. Není nad normalitu. Protože většina zobrazeného je v současné době tabu, tím víc mě to utvrzuje v tom, že zvědavého diváka to plně uspokojí či sexuálně nabudí. Ale ti škaredí lidé to můžou pokazit, větší šeredy jsem dlouho neviděla. Domnívám se také, že každá povídka má člověka něčemu naučit a v něčem poučit. Což bylo úmyslem autora literární předlohy. (18.06.2008)

Pier Paolo Pasolini pro film zvolil zajímavou stylizaci, kdy místy máte pocit, že by to mohla být i nějaká rozpustilá shakespearovská komedie, i když na to snímek rozhodně nemá dostatečné literární kvality. Je to trochu odvážné, kontroverzní spíše ne, ale dějově je to pro mě nesmírně nudné a nebavilo mě se na film koukat. (08.03.2017)

Druhý diel Pasoliniho trilógie života, tvorí rovnako ako v Dekamerone súbor príbehov v príbehu. Príbehov, ktoré sú plné ľudskej chamtivosti, otvorených sexuálnych scén a túžob, klamstva a výsmechu, pekelných výjavov a fekálií a v rovnakej miere aj plné vtipu a lásky. Pasolini si neberie servítky pred ústa a z neskutočnou radosťou a z poriadnou hyperbolizáciou paroduje všetko čo mu príde pod ruku. Či už sú to milenci, mnísi alebo bratia. Každý zradí niekoho. Každému ide len o svoje vlastné šťastie, ktoré ale nikdy nie je schopný dosiahnuť, práve kvôli ostatným ľudom, ktorý po tom svojom osobnom šťastí prahnú rovnako náruživo ako jednotlivý hrdinovia poviedkových epizód. Všetko to tvorí ďalší nezvyčajný kaleidoskop príbehov, ktoré slúžia jednak na pobavenie, jednak na zamyslenie a jednak na to aby sme mali pred čím odvrátiť zrak. Nie je to dejovo vyzrelé ako Dekameron, ale rozhodne je to film, ktorý tvorí veľmi zvláštny prestup medzi prvým a tretím dielom trilógie života. A rovnako ako v Dekamerone aj tu vystupuje Pasolini ako pozorovateľ, rozprávač a ako jedna z hlavných postav. Film končí nostalgicky prenesenou vetou: Tu končia Canterburské poviedky, rozprávané pre radosť z rozprávania. Amen. A tak by sme k tomuto filmu mali aj pristupovať. Buď si to rozprávanie užiť, ale byť vďačný za to že to konečne po hodine aj pol skončilo. Ale to je už na vás. (16.10.2010)

Dekameron se mi líbil mnohem víc. Humor tady sice je, ale není to ono. Není ho za prvé nijak moc a za další když už je, tak není zrovna extra směšnej. Jako obvykle u Pasoliniho neherci dodávají osobitost, přestože většinou spíš text odříkají a nezahrají ani na nervy. Co se mi ale opravdu líbilo byly povídky od Chaucera. Tedy jistě ne všechny, ale je krása sledovat, že se lidi nezměnili, že jsou to pořád stejný hovada. Nejlepší povídka je jistojistě ta o dvou výběrčích daní, přestože je oproti verzi, kterou znám já, ořezaná a pozměněná. Ani jsem vlastně nevěděl, že původně pochází od Chaucera. A nejsatiričtější povídka je zaručeně o tom, jak se boháčovi a chudákovi měří pokaždý jinak. Některý další mi ale přišly nedokončený a asi tak třetinu jsem nepochopil, o co v nich šlo. Ale jinak je to jeden z nejlepších pohledů na středověk a taky zajímavá vize pekla. Nejvíc mě zaujala smrt tří přátel. Jeden bodnut do zad ostatními, další dodýchal ve vlastních sračkách a poslední ve svých zvratcích. Pasolini si prostě na nic nehraje a kašle na kohokoliv, kdo by chtěl kritizovat, že tohle je už přece trochu moc. Dělá to po svým, a to mám na lidech rád. Konvence pro něj neplatí. Je ho škoda. (18.08.2006)

Canterburské povídky by byly bývaly byly hrozně super film, kdyby byly bývaly neobsahovaly jeden malinkatý problém. Úplně všechny povídky jsou extrémně nudné a maximálně kreténské. Není tu ani troška drama, vůbec žádná legrace a romantiku snad ani nikdo nečekal, i když to žánrové zařazení slibuje. Místo toho je tu však nezanedbatelná porcička 109 minut sraček. V závěru lze slovo "sraček" brát doslovně. Dekameron byl fajn, ale tohle je opravdu hovno toho nejřidšího charakteru a nejodpornějšího zápachu. Takové to, které z vás vypadne, když sníte něco opravdu hnusného a zapijete to litrem vodky. Neznám životní dílo Geoffrey Chaucera, neboť jsem maximálně zaslechl jeho jméno. Usuzuji však, že se jednalo o pořádného retarda. Tento film je také úplně prvním filmem, u kterého se mi nezamlouvala hudba největšího borce skladatele - Ennio Morriconeho. Dost možná taky proto, že jsem skoro žádnou hudbu neslyšel. Opravdu sračka monstrózních rozměrů. Tuhle hovadinu bych doporučil pouze svým nepřátelům, kdybych o nějakých věděl. (17.11.2014)