Reklama

Reklama

Persona

Trailer

Obsahy(1)

V tomto filmu, jenž vznikl v době Bergmanovy těžké nemoci provázené tvůrčí krizí, se projevila jeho mimořádná citlivost vůči složitosti ženské psyché, kterou podrobil soustředěnému niternému průzkumu. Dotkl se přitom závažné otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce - konkrétně herečky odmítající dál hrát umělé role na jevišti. Její únik od veřejné masky - "persony" se však stane jen dočasným přijetím jiné role. Ve filmovém ději se rozvíjí zvláštní vztah dvou rozdílných a zároveň v něčem podobných žen - herečky Elisabeth, která se rozhodla protestně mlčet, a její ošetřovatelky Almy, která naopak mluví ráda a svěřuje se jí. Obě představitelky režisér důvěrně znal - jednu jako svoji bývalou, druhou jako současnou partnerku. Tento fakt pronikl do pojetí rolí i do jejich zproblematizovaného ženství. Bergmanův osobní vztah k ženám vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupný zbožňovaný idol, a zároveň marně prahl po jejím přiblížení a hřejivé náruči. U většiny svých filmových hrdinek spatřoval toto rozdvojení na ženu-idolu a ženu-matku. V Personě se pokusil oba typy v jejich dvojjedinosti konfrontovat a v závěrečném metaforickém záběru nechal jejich tváře prolnout do jediné podoby. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (259)

Džejkop 

všechny recenze uživatele

Pro začátek musím poznamenat, že i když mám zmatek v hlavě, nějakým záhadným způsobem se mi to líbilo. Každopádně zvláštní a zajímavé. Leč těžko říct jestli plně pochopené. Jsem si jistý, že mi to zásadní z Persony proplulo mezi prsty. Netroufám si tvrdit, že existencionalismu, o který tu nejspíše šlo, příliš rozumím. A tak nebudu hodnotit, jestli by s Bergmanem souhlasil Sartre. Jestli filozofický podtext měl smysl či nikoliv. Přiznávám, že si nejsem jistý ani obsahem ani formou. Nejsem si v tomto případě jistý vůbec ničím, mimo jediné věci. Film jsem sledoval jedním dechem, a to i přesto, že Persona nevyvolala odpovědi, ale otázky. Copak nám chtěl autor sdělit? Byly na plátně dvě ženy nebo jedna? Šlo o fakt, fikci, halucinaci nebo jen sen? Míchá se to páté přes deváté, ale funguje to. Tak to tedy vzdávám, odpovědí se stejně nedočkám. Už v tom dávno nehledám vyšší pravdu, nemá to smysl. Je to příběh, který plně chápe jen Bergman sám… ()

lamps 

všechny recenze uživatele

Jeden z filmů, kvůli kterým se jednoznačně vyplatí na chvíli ignorovat celý okolní svět a přijmout nové estetické a intelektuální hodnoty, jež nám jeden geniální umělec exkluzivně a zadarmo předkládá. Kouzlo Persony tkví v tom, že chápeme, o čem chce vypovídat, ale její výpověď probíhá způsobem, který následně nelze doslovně interpretovat a vysvětlovat. Minimalistická, ale nekonečně kreativní oslava filmové řeči, tiché i konverzační, spalující psychologická hra s dvěma stěžejními charaktery a s diváckým očekáváním, které je v průběhu vystřeleno na maximum, přestože Bergman nepotřebuje šílené zvraty ani velkou pointu. Za málo peněz neskutečné množství poctivého filmařského kumštu, já děkuji... ()

Reklama

Exkvizitor 

všechny recenze uživatele

Opravdu se mi líbil tento osobitý snímek, jakési podobenství o maskách, které nosíme, rolích, které jsme nuceni hrát, o pozérství, požítkářství, nutnosti sebereflexe... Obě hlavní představitelky jsou úchvatné - kolik dalších dokáže zahrát psychologicky tak složitou roli jako měla zde Liv Ullmannová za použití jediného slova během celého filmu? Kolik dalších dokáže naplnit hluboce lidským rozměrem postavu tak zdánlivě plochou, jakou hraje Bibi Anderssonová? - Můžeme se o tom přít, ba to i přesvědčivě popírat - ale Bergman byl nepochybně génius. ()

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

Zásadní období tvorby Ingmara Bergmana mám tak z poloviny již odsledované a většinou tuším, co od mistra očekávat, ale taková artová divočina s vizuálními experimenty, jakou začínala (a občas i později znovu plynula) Persona, mi vyrazila dech. Bergman postupně prochází do hloubky duše ženských hrdinek, s nimiž rozehrává tu svojí klasickou psychologii až na dřen... ale přestože jsem první minuty moc nechápal, co se děje, zpětně tenhle netradiční umělecký rámec s prostřihy na kluka před plátnem/fotografií či krátkými groteskně horrorovými výjevy pozdvihuje můj celkový dojem z filmu. Až díky závěrečným titulkům mi došlo, že ten kluk byl TEN její SYN a rázem některé zůstávající kousky mozaiky dostaly nový význam. Vzpomněl jsem si přitom na starší Bergmanův film Mlčení a s ním téma odcizení ve vztahu matky a syna, kterému Bergman tentokrát vtiskl novou a originální vizuální podobu s přítomnou hranicí v podobě filmového plátna. Přestože jsem se právě do děje s dlouhými dialogy/monology „na plátně“ dostával hůře a posléze mi průběh vztahu dvou žen s ponorem do jejich duše přivodil až chvilkovou depresi, z vizuálního a pocitového aspektu to byl ve finále rozhodně silný zážitek. Musím uznat také, že Bergman měl všechny motivy a experimenty silně promyšlené a propojené (např. divadelní profese pacientky + divadelní poetika v řadě scén; synova marná touha po matce + synovo sledování matky jenom na haprujícím filmu; vyprávění sestřičky procházející z její zážitků a emocí do nitra a zážitků pacientky + vizuální prolínání obou žen atd.) a ve finále dávají smysl, stejně jako mnohé kontrasty postav/motivů (osobně mě zaujala krátká přítomnost slepého manžela sestřičky, jako kontrast k pacientce, která je zase pro změnu němá, příp. ještě víc fyziognomická porucha v podobě ztráty řeči v protikladu k vztahové poruše ve věci fyzicky nepřítomné dvojice matka – syn). Taková propracovanost s propojením formy, obsahu a všech motivů se v současnosti u artových filmů, dávajících často silný důraz především nebo i pouze na tu formu, vidí málokdy a už jen za to + úspěšné vyvolání emocí v nejedné scéně dám 4 hvězdičky. Mám pocit, že některé ikonické výjevy, záběry a scény asi budu mít dlouho v paměti, jak sugestivní či ojedinělé byly. Rozhodně tudíž uznání... nicméně mám raději jiné švédské artové filmy 60. let, stejně tak mám raději jiné Bergmanovy filmy. [75%] ()

Frajer42 odpad!

všechny recenze uživatele

Z filmu jsem měl silný pocit, že je to Bergmanova masturbace a příliš se necílí na mínění těch nejdůležitějších - diváků. Dialogy, respektive spíše monology, možná mohly za něco stát, kdybych dokázal udržet pozornost alespoň pár sekund. Ten neskutečně nudný hnus se ovšem nedal poslouchat. Sdělení zcela zřejmé pravdy u fungování masek v naších životech a mnohovrstvost a nekonečná nestálost ženských duší, ovšem zcela neatraktivní a nestravitelnou formou. I přes krátkou stopáž divák velice záhy podlehne prudké bolesti způsobené obrovskou nudou. Abych ale jen nekritizoval, pokud trpíte v noci nespavostí a hledáte spolehlivý lék s takřka okamžitým nástupem účinků, po kterém spadnou víčka, potom stojí za to Personu vyzkoušet. Pokusil jsem se přijmout pozvání na exkurzi dovnitř ženy (tentokrát lehce odlišným způsobem), ale nedalo se. Zřejmě nejsem cílovou skupinou, a to Bergmana uznávám a považuji ho vůbec za nejlepšího filmového tvůrce z hlediska zkoumání psychologie lidí. Tento film také mohl být dobrý, kdyby ho netvořil proto, aby mu stálo úžasem péro v pozoru, ale pokusil se spíše postavit péra nebohých diváků. Celkový koncept postavený na "rozhovoru" dvou žen, které komunikují o všedních píčovinách jejich nudných životů, o jejich životních rozhodnutích a hledat v těchto slovech cestu do jejich nitra, to je opravdu něco, co se chce dělat málokterému diváku. Dělám to nerad mistře, protože mám v hlavě úžasné filmy jako Sedmá pečeť nebo Ze života loutek, kdy mi tekly sliny blahem a mozek se mi spokojeně rochnil v mozkomíšním moku, ale nezbývá než dát v tomto případě zasloužený odpad. ()

Galerie (48)

Zajímavosti (27)

  • Ingmaru Bergmanovi se nelíbil zvuk ve scéně, kde Alma (Bibi Andersson) popisuje orgie, a tak řekl Andersson, aby scénu přečetla znovu, což udělala tišším hlasem. Byla nahrána a dabována. (classic)
  • Ingmar Bergman se obrátil na režiséra Kenne Fanta s žádostí o financování projektu. Fant ho podpořil, zeptal se na koncept filmu a Bergman se s ním podělil o svou vizi žen, které si porovnávají ruce. Fant předpokládal, že film bude levný, a souhlasil s jeho financováním. Ve své knize „Images“ Bergman napsal: „Dnes mám pocit, že v Personě – a později ve filmu Šepoty a výkřiky (1972) – jsem zašel nejdál, kam jsem mohl. A že jsem se v těchto dvou případech, kdy jsem pracoval v naprosté svobodě, dotkl tajemství beze slov, která může odhalit jen film.“ Uvedl také: „Kdysi jsem řekl, že mi Persona zachránila život – to není přehánění. Kdybych nenašel sílu natočit ten film, nejspíš bych byl celý spláchnutý. Jeden podstatný bod: poprvé jsem se ani v nejmenším nestaral o to, zda bude výsledek komerčně úspěšný.“ (classic)

Související novinky

Severská filmová nadílka na přehlídce Scandi

Severská filmová nadílka na přehlídce Scandi

28.01.2018

Přehlídka současných severských filmů Scandi vstoupí do čtvrtého ročníku ve velkém stylu. Nabídne divákům tři dánské premiéry, retrospektivu špičkových dánských režisérů Tobiase Lindholma a Michaela… (více)

Reklama

Reklama