Persona

Úžasná a krutoprísne strhujúca psychologická dráma. Absolútne majstrovsky zeržírované, nasnímané aj zahrané, navyše so silným presahom. Tá necelá hodinka a pol ubehla ako voda a veľmi často som si zbieral čeľusť z podlahy. Ten dokonalý prológ a úvodné titulky, mňam. Okrem Fanny a Alexander a Siedmej pečate za mňa najlepší Bergman10/10 (11.02.2021)

Komorní psychodrama bylo na můj vkus až příliš přeexponované - a neuspokojí mě, že to byl zřejmě záměr autora. Jako obdivovatel Bergmanových filmů jsem byl Personou mírně zklamán, celá skladba mi trochu připomínala Hodinu Vlků (podobné prostředí, podobný průběh, "exces" na pláži etc...) - jen je víc roztřepená a na konci neuchopitelná, křečovitá (dvojexpozice tváří obou "hrdinek"). Možná jsem v duši příliš málo ženou (natož matkou), abych chápal myšlenku filmu v celém jejím rozsahu a podtextu... Rozhodoval jsem se mezi *** a **** - nakonec přihazuju za herecký výkon Ullmanové i Anderssenové a za skvělou kameru nedávno zesnuléhol Svena Nykvista i ten bobek navíc... 7/10 (28.09.2006)

Ze začátku se nám může zdát, že bude svědky filmového experimentu. Vidíme chlapce hledícího na neznámou ženu... podivné střihy. Pak se však přesouváme do ústavu pro duševně choré a zjišťujeme, že budeme sledovat film o dvou ženách, z nichž jedna si chce popovídat a ta druhá zaritě mlčí. Ingmar Bergam se pokusil natočit něco jiného, než čeho jsme mohli být v té době svědky. Podařilo se mu stvořit komorní drama jehož konce jsou volně rozhazovány a až na úplném konci snímku se spojují v jednu nitku. (01.07.2005)

S Personou som sa hodne natrápil. Prvý krát som ju pozeral neskoro v noci a nezadržateľne som pri nej zaspal. Pri opakovanej projekcii som sa snažil pochopiť, čo chce veľký režisér vyjadriť hereckým koncertom dvoch herečiek, nápaditou kamerou a čiernobielym filmovým materiálom. Určite je to pre záujemcov o psychológiu žien zaujímavý a podnetný film, pre mňa však bol málo stráviteľný. Tri hviezdičky mu dám bez problémov, aj keď jeho sledovanie bolo chvíľami problémové. (16.07.2012)

Pro začátek musím poznamenat, že i když mám zmatek v hlavě, nějakým záhadným způsobem se mi to líbilo. Každopádně zvláštní a zajímavé. Leč těžko říct jestli plně pochopené. Jsem si jistý, že mi to zásadní z Persony proplulo mezi prsty. Netroufám si tvrdit, že existencionalismu, o který tu nejspíše šlo, příliš rozumím. A tak nebudu hodnotit, jestli by s Bergmanem souhlasil Sartre. Jestli filozofický podtext měl smysl či nikoliv. Přiznávám, že si nejsem jistý ani obsahem ani formou. Nejsem si v tomto případě jistý vůbec ničím, mimo jediné věci. Film jsem sledoval jedním dechem, a to i přesto, že Persona nevyvolala odpovědi, ale otázky. Copak nám chtěl autor sdělit? Byly na plátně dvě ženy nebo jedna? Šlo o fakt, fikci, halucinaci nebo jen sen? Míchá se to páté přes deváté, ale funguje to. Tak to tedy vzdávám, odpovědí se stejně nedočkám. Už v tom dávno nehledám vyšší pravdu, nemá to smysl. Je to příběh, který plně chápe jen Bergman sám… (31.08.2007)