Riten
The Rite
VOD (1)
Obsahy(2)
Film je Bergmanovou reakcí na kritiku jeho divadelní tvorby. V devíti dějstvích rozehrává psychologické kafkovské drama, které svou smělostí a provokativností jistě překvapí. Tři herci jsou odsouzeni za obscénnost poté, co uvedou svou novou hru s názvem „Obřad“. V absurdním výslechu jsou pak konfrontováni se svými vnitřními démony a motivacemi. Nakonec se právník rozhodne prohlédnout si kontroverzní hru v privátním představení. Satirický obraz umění jako něčeho na hranici kolotočového atrakce a skutečné magie. Neradostný obraz zápasu umělce a státního aparátu, dvou šarlatánských a zakomplexovaných světů. Vše se odehrává jakoby v jednom prostoru, interiéry jsou nahrazeny minimem rekvizit a univerzálním plátnem. O to více pozornosti se věnuje hercům a o to více vyniká i iluzornost problémů a vykonstruovaného světa. Trio úspěšných divadelníků na jedné straně a ubohý soudce na straně druhé. A ani jedna strana nevyvolává sympatie. Jen závěrečný rituál budí náznak naděje. Bergmanův skepticismus k vlastnímu světu i ke světu těch druhých sílil. Televizní formát ho vybudil k absolutnímu minimalismu. Tato švédská televizní inscenace patří k vrcholným projevům existenciálně zaměřené angažované dramatické tvorby své doby. (Edisonline)
(více)Recenze (33)
Pro mě osobně prozatím jednoznačně nejslabší Bergman. U Obřadu jsem se místy nudil, naprosto nechápal motivace postav (wtf proměna vyšetřovatele?) a krom sympaťáka Björstranda alias Winkelmanna mě také všechny nanejvýš iritovaly. Dialogy mi přišly i na můj vkus až moc divadelní, resp. umělé (a to s tím oproti jiným divákům nemívám problém, spíš naopak; i obsahově mě na rozdíl od jiných tvůrcových snímků příliš neobohatily) a rozdělení na kapitoly moji maličkost taktéž zrovna neohromilo (tento prvek v režisérově tvorbě mě prostě míjí). Proti různě zobrazované sexualitě ve filmu většinou nic nemám, ale tady s ní, těmi 2 plastovými pyji a vůbec celým samotným obřadem (alespoň u mě) Bergman těžce přestřelil. Stejně tak se závěrem (nanejvýš useknutým). Ještě 2*, zklamání. ()
Tato švédská televizní inscenace patří k vrcholným projevům existenciálně zaměřené angažované dramatické tvorby doby svého vzniku. Dvacet let po druhé světové válce vyrůstalo pokolení, které se v mnoha ohledech začalo až okázale emancipovat z -ismů první poloviny minulého století - meziválečného i válečných období. Přemíra patosu, hluchosti některých zásluh i relativizace hodnot jako takových zrodila potřebu vzpoury a zvýraznila váhu subjektu kouzelným dobovým výrazem "seberealizace". Vznikly i pochybnosti o úloze a váze umění na jedné a smyslu a významu i účelu jeho posuzování a vážení na druhé straně. Znejistělé individuum je také hlavní hrdinou OBŘADU, v němž vlastní zápletka je jen záminkou k vášnivé Bergmanově polemice o místě "vysokého" umění ve skutečnosti šedesátých a sedmdesátých let. Hranice mezi policejním-soudním vyšetřovatelem-vyšetřujícím soudcem a vyšetřovaným uměleckým triem v druhé poloviné inscenace prakticky zcela mizí a zprvu jasné charaktery se mění náhlými přechody do svých úzkostných i sebestředných, značně nadsazených karikatur. Umění je tu tak svým způsobem průnikem do absurdní reality, touhou i rezignací, a to nejen ve varietním vnitřním tvaru OBŘADU, ale i v jeho vnějškovém shrnujícím vyznění. Otázka po smyslu umění, kterou si kladla a optimisticky zodpovídala literatura v minulosti, se v Bergmanově podání mění v úzkostnou vizi, která vědomě rezignuje na shrnující otevřenou odpověď a omezuje se na subjektnost prožitků svého nositele. V tomto ohledu se Bergmanovo dílo, nesené pocitem své doby, mění v předjímající prorocký pohled na naši současnosti. ()
Bohdan Sláma kedysi v jednom interview povedal, že v mladosti zistil, že "televízní inscenace je píčovina". Pochopiteľne komentoval tie československé, ktoré videl v televízii. Bergman pristupuje aj k lacnejšiemu formátu s absolútnou precíznosťou, i keď ani Nykvist pri svojom majstrovstve nedokáže okúzliť v tak obmedzených priestoroch, kde chýba pomaly aj nábytok. Ide o veľmi svojrázne, absurdné dielo odohrávajúce sa nevieme kde a nevieme kedy, v čom tkvie ako jeho nadčasovosť, tak toto rozhodnutie dodáva filmu určitú príťažlivú mystiku. Film môžete vnímať ako polemiku nad umením, ale môžete sa pokojne sústrediť iba na netradičný milostný trojuholník. Postavy sú husto nesympatické, len aby bolo vo veci jasno. ()
Na můj vkus je v tomto Bergmanovi o dost víc dialogového balastu, než bylo potřeba. Ale co naplat, stejně se tam vždy čas od času objeví scéna nebo detail, kvůli kterým stojí za to Obřad vidět. Vizuálně jde o absolutně strohé a perfekcionistické dílo, o to víc tak pronikají do popředí klasické bergmanovské témata, z nichž zde nejvíce vystupuje jako vždy sexualita, psychologie a divadlo, ale také jeden obecně v kinematografii nepříliš často reflektovaný fenomén - a to neustálé hraní rolí. A jejich prolamování. Právě tyto až expresionisticky zahrané a vyhrocené scény se zlomeným právníkem v podání výborného Erika Hella jsou na Obřadu tím nejlepším. ()
Zvláštní film, který se mi ale nehodnotí snadno. Je rozdělený do devíti scén, z nichž některé zaujmou (především zpověď a závěrečná), jiné mají určitou sílu (výslech ženy) a některé mě nechaly absolutně chladným (bar). Celkově se ale jedná o zajímavé dílo, které celkem funguje, je dobře natočené a i dobře zahrané. Co se ale postav týče, strašně mě vytáčel ten s brýlemi. To je ale jen menší výtka. Spíš mi vadí, že celou dobu člověk čeká, co z toho vlastně vypadne a nakonec se to celé dozví až v poslední scéně. Ona je to vlastně celou dobu kritika kritiků, resp. lidí, co kritizují zde divadelní hry, ale přitom o nich nic neví. V poslední scéně může někomu připadat divné, že se kritik chová úplně jinak než celou dobu, ale ono se ve skutečnosti jedná o jakousi Bergmanovu "pomstu", protože v představení SPOILER se kritik přizná tomu, že divadelním hrám pořádně nerozumí, že ho do téhle práce prostě dostali a on proti tomu moc nenamítal a pak ho svým Obřadem zděsí natolik, že dostane infarkt KONEC SPOILERU. Může to působit přehnaně, ale je z toho jasné, jak to Bergman zamýšlel. A co je lepší - týrat kritika ve filmu, nebo ve skutečnosti? Odpověď je asi všem jasná. Každopádně představení Obřad by samo o sobě (jako třeba krátký film) mohlo být dost zajímavé a vlastně by předběhlo všechny ty černobílé nepříjemné experimentální podivnosti. Vlastně je to předběhlo i tak, dalo by se říct. 4* ()
Reklama