Lesní jahody

Kombinace Bergman - Sjöström snad ani nemohla dopadnout jinak. Lesní jahody jsou excelentní žánrovou syntézou, přecházející od expresionistických a depresivních momentů přes lehkou humornou road movie až k existenciálnímu dramatu a zase zpátky. Nejsilnějším motivem filmu je bezpochyby profil starého muže, který s vědomím blížící se smrti vzpomíná na svá nejlepší léta, což je ve filmu krásně splynuto v jednu expozici, kde však bez problému rozeznáme vzpomínku od skutečnosti. Tomu vděčíme zejména kompozici záběru a rozdílnému svícení. Minulost rozevírá profesoru Borgovi mnoho rovin, v nichž můžeme, ale také nemusíme hledat otázky o Bohu. Lesní jahody tak představují nejen symbol klidu, ale stávají se atraktivní úvahou o poznání, o pravdě, a o lidském životě, který není linií ke konkrétnímu cíli, ale mozaikou událostí, z nichž každá představuje podstatu smyslu života. Úvodní scéna snu je nezapomenutelná. 90% (06.06.2010)

Nerozumím tomu zcela. Nezasáhlo mě to zcela. Nevím, zda toho litovat. Vím, že je to dobrý film. (06.02.2011)

Velmi zajímavý a na Bergmana řekl bych až radostný film. Profesor Borg je ze začátku uvěřitelný a nepříjemný. A jeho proměna proběhne (ač prvplánovitě) zcela přirozeně. Je to přesně ta lehkost a uvěřitelnost motivace postav, která chybí současným filmům. Místy ve snech to bylo takové zamotané, jakože viděl věci o kterých do té doby nevěděl, ale beru to jako umělecký prvek a ne jako logické wtf. Místy to bylo pro běžného diváka moc utahané. Ale nic z toho nezkazilo příjemný zážitek z filmu. (25.02.2011)

Sonda do ľudskej psychiky a archetypov, tak ako to vie len Bergman. (16.01.2012)

Moj druhe stretnutie s Bergmanom a musim povedat ze takmer urcite posledne. Siedma pecat sa mi vobec nepacila ale povedal som si ze este mu dam sancu s dalsim vysoko hodnotenym filmom. Bolo to predsa len pozeratelnejsie ako siedma pecat ale pokial ten film nezaujme hlavnymi postavami, myslienkou alebo dejom a mam z neho pocit ze nemal hodku a pol ale tri tak je nieco v neporiadku. 4/10 (11.12.2012)

Jeden z nejdojemnějších filmů, který jsem viděla, i když tak primárně asi ani není zamýšlen. Víc netřeba dodávat. (a možná mi i trochu došla slova..) (25.03.2013)

Lesní jahody za svůj věhlas vděčí nejspíš jisté nebergmanovosti. Realizaci výpravy stařičkého profesora za čestným doktorátem zastihla na každý pád severského existencialistu v nebývale smířlivém rozpoložení - i když se hlavní postavy pobyt vezdejší rekapitulujícího akademika a jeho snachy průběžně patlají v typicky bergmanovskýh sračkách z množiny temnota, úzkost, výměšky svědomí & spol., film směřuje přes beznadějné cestovní epizody k překvapivému, střízlivému smíření. Vyprávění je nejen přesvědčivě afirmativní, ale i nesmírně pestré, neboť Bergman linearitu potkávací, cestovní storky rafinovaně košatí flashbacky z vizí a snů, které seniora přepadají při příležitostném upadání do limbu. Pochybnost, zda je ve světě poustevníka z Fårö cosi jako jednoznačné smíření vůbec možné, mne vedly k podezřením na ironii celého příběhu. Nejspíš i neochota ji najít mi pomohla neobjevit jedinou její stopu. Jeden z mála filmů, které bez újmy snesou mnohočetné reprízování. (27.01.2015)

Moje první setkání s Bergmanem v 34 letech a jsem přesvědčen že ne poslední. Hezký kousek který nenudí :-)) (31.10.2018)

Snímek Smultronstället opěvovaného režiséra Ingmara Bergmana, mimochodem můj první zhlédnutý, dělí diváky na dvě poloviny. Avšak obou polovinám se film bude líbit. Lesní jahody kypří humorem čistým jako lilie, příběhem na první pohled nijak neoslnivým a kamerou nadevše uspokojivou. Scény se sice zdají být jednoduché, ale opak je pravdou. Každá scéna je plná životních mouder a zamyšlení, která jsem vstřebával a ještě budu vstřebávat velmi, velmi dlouho. Melancholické téma však skvěle doplňuje zmíněný překrásně čistý humor, který naše doby naprosto odlišuje. Skvěle zahrané, skvěle natočené, myšlenkami velmi silné. Tento snímek ve mne určitě zanechal stopu. (30.01.2020)

Z filmu číší humánnost a melancholie a není zde sporu o uměleckých kvalitách snímku. Téma bilance života v pozdním stáří mi je ale vzhledem k mému věku poměrně vzdálené. (02.11.2006)

Rozhodně se mi Jahody líbily víc než Mlčení, ale už podle roku natočení je jasné že nepůjde o světoborný film. Léta Páně 1957 již mistr Bergman stihl natočit své nepřekonané dílo, Sedmou pečeť a tak je téměř jisté, že dva takové kousky během jednoho roku se mu povést nemohly. I když film odsípá celkem rychle, přece jenom se najde místo pro nejaké to zaváhání a Jahody na chvíli upadnou do černobílé nudy. Režijně výborně zvládlý snímek bohužel upadá s těmi několika zničujícími, únavnými momenty. (18.03.2007)

Člověk může mít mnoho oficiálních poct a titulů (které by jej měli činit šťastným), avšak v osobním životě může být zcela na dně a nešťasten. Povrchnost plytké slávy vs. hloubka osobní psychiky a individuálního života. Vyprávěno subjektivními představami, vzpomínkami a sny jednoho starého muže, který na sklonku svého života přemýšlí nad svým životem a schytává nemilostnou kritiku od žen ve svém okolí. A taky se tu nese teorie přenosu pohledu na svět z rodiče na dítě. Má hodně rovin tento film. Ale moc mě to nebavilo... (25.08.2012)

Začátek velice slibný... Výborný Bergman. Celý film je jako zvlaštní sen a přemýtání o životě je v něm výborně zpodobněno. Hlavní role se herci Victoru Sjöströmovi neskutečně povedla. Bravo. (12.01.2017)

Film, který podle mě postupem děje trošku ztrácí dech. I přesto krásné postavy a časové proplétání dějů. Každý z hrdinů má své místo a jeho postava přináší jinou životní otázku a téma. Silný snímek o některých z né moc rozšířených a diskutovaných životních tématech. 8/10 (08.08.2007)

"Vo vzťahu k ostatným ľuďom posudzujeme a hodnotíme hlavne ich charakter a zvyky. Práve preto som vycúval zo všetkých takzvaných 'vzťahov' a zostárol sám." Melancholický pohľad do ešte vždy chaotického vnútra starého človeka, ktorý sa snaží uchopiť vyrovnanosť a zmieriť sa s nezahojenými ranami všadezjavujúcej sa minulosti. Schválne, koľkí z nás si myslia, že ich niečo podobné čaká tiež. Źivot. Smrť. Samota. (06.11.2014)

Aby tenhle film mohl člověk plně pochopit, musí zestárnout. Starému profesoru, který se vydal do Lundu k předání celoživotního ocenění na univerzitě, se cestou promítá jeho minulý život, konfrontovaný s názory své snachy a skupinou mladých turistů, kteří se vydávají do Itálie. Cestou se zastaví v rodném hnízdě a vybaví se mu vzpomínky na dětství v plné nahotě tak, jak si je dříve vůbec nedokázal připustit. Idylický život mezi deseti sourozenci vlastně už vůbec nebyl idylický, ale zaséval semínka, z nichž vyrůstal profesorův život, kde zůstala "svou" jeho stařičká maminka a trochu i služka, věrně sloužící u profesora čtyřicet let. Miluji Bergmanovy filmy a tohle je jeden z těch nejlepších, nikoliv však nejlepší, tím pro mne zůstane navždy Pramen panny. (13.06.2018)

(Obsahuje zdravé množství spoilerů.) A kuš. Cirka v devíti vidím film Bergmannova následovníka a mého alter ega Allena a…, uzřím tak budoucnost. V postdětském věku metám vinyly po ženách a …, zůstáváme (přátelé). Vycouvávám ze všech tak zvaných vztahů a …, zdá se, že i ta věda bude mým hamburgerem vezdejším. Nic moc skončit jako egoistický stařík nikým nemilován. Ale když mě obklopují Bibi Anderson, Ingrid Thulin, nemusí být nakonec tak zle. Při obědě pochlemtávám šampaňské s potulnými herci, koukám a vstřebávám. A poslouchám švédský pop: When you decided to knock on my door. Did your remember what happened before? It just didn't sparkle it just didn't grow. Somethings are better to leave unexplored. Do you agree??? (31.08.2008)

Motto: "Všude je jen chlad a smrt a mrtví a samota. A někde to snad musí skončit." Po Sedmé pečeti další Bergmanova road movie z roku 1957; herecky oba filmy spojují Bibi Anderssonová, Gunar Björnstrand a ve vskutku epizodní roli pumpaře Max von Sydow. Povídám upřímně, že ač Lesní jahody vyhrály v roce 1958 berlínského Zlatého medvěda a v roce 1972 je britský měsíčník Sight and Sound zařadil mezi desítku nejlepších filmů všech dob, pro mě osobně jsou jedním ze snímků, k nimž jsem se musel prolouskávat, abych je uviděl v absolutních barvách. Nicméně podobně jako ústřední postava teď dokážu v různorodé směsici událostí rozeznat mimořádnou logiku. Snové scény, o kterých si snad pomyslíš, že film narušují, jsou nejlepšími pasážemi vůbec (některé v hitchcockovském gardu, jiné jako Fanny a Alexandr, avšak v duchu Úsměvů letní noci). O "mimořádné logice" filmu svědčí i jeho výstavba dělená "večeří Páně" u moře, při níž recitují ono "Vidím stopy jeho po jeho činech v každičkém kvítečku, v každé rostlině" (čekej jednu z nejznámějších písní Švédského křesťanského zpěvníku). Opět se to tu hemží symbolikou, jistě tě může napadnout, že Lesní jahody jsou variací na biblická témata (zapuzení Marie Josefem, příběh Abrahama a Izáka), stejně jako odhalíš blízkost Sedmé pečeti, kteréžto filmy je nutno vykládat společně. Borg je Block, oba jsou "obklopeni zdí", jak se praví v Letním snu, jsou Hradem a Blokem. A právě když Izák Borg pochopí, že není jen Izákem Borgem (všimni si zajímavého střihu v druhé rozmluvě s Marianne) a že jeho život nemá hodnotu sám o sobě, ale jen s druhými lidmi, může film dojít happyendu. Jenomže dočkáš se ho vůbec? Když film skončil, moje spoludivačka řekla: "To ne. A co dál?" Nevím, film není o filmu, je o nás. Asociace: Sedmá pečeť, Večer kjeklířů, Fanny a Alexandr, Úsměvy letní noci (20.05.2013)

Jeden z filmu, ktere sem videl na letosni letni filmove skole a nelibil se me.Uznavam ze to bylo hodne umelecke natocene, herci byli presvedcivy,ale ja sem se jaksi nudil a nejak me to neoslovilo. Navic se me zdali stopari velice vlezli. (28.07.2007)

Nezvykle (a příjemně) srozumitelná Bergmanova klasika. Promyšleně, precizně natočená studie jednoho zlomového bodu v nachylujícím se životním putování hlavního hrdiny. Den, kdy má dostat významné profesní ocenění, a cesta na místo jeho převzetí v něm nastartují neveselé bilancování. Za pomoci skvěle propojených vzpomínkových, snových i reálných pasáží jsme svědky zasutých, nedořešených a zamlčovaných skutečností, které teď vyplouvají na povrch. Profesor Borg se celý život ubíral určitým směrem, jeho uvažování i jednání bylo naplněné pragmatičností, cílevědomostí a korektností a málo v něm zbývalo místa pro pošetilost a city. Vždycky byl přesvědčený o správnosti takového směřování, ale teď o něm začíná pochybovat, což je tím bolestnější, že deziluze přišla v tak pokročilém věku. Roste v něm zmatek a úzkost z promarněných let vystupňovaný poznáním, že i jeho syn se možná vydal v jeho stopách. Závěr je ale smířlivý, ukazuje, že na přehodnocování není nikdy pozdě. Filozofická road movie, která zůstala nadčasová. 90% (17.04.2011)