Zákon touhy

Ač se to v komentářích hemží znalcemi a obdivovateli díla Pedro Almodóvara, budu se muset vetřít mezi ně jako naprosto nepopsaná tabule, byla to má první zkušenost s tímto proslaveným španělským režisérem. Zpětně mě až udivilo, že se snímek zde prezentuje jako komedie a třeba žánr krimi nebo thriller nikde, ačkoliv tak na mě snímek v druhé polovině až s mírně hitchcockovskou příchutí působil. Ale třeba jen pan Almodóvar záměrně vede a klame své diváky pro jistá překvapení, stejně jako když se scénář o romantickém propletenci se spoustou zvratů jakoby z telenovely snaží zamaskovat uměleckým vizuálem plným barev a několika hezkými hudebními i divadelními nápady. No vážně, já už v minulosti víckrát trochu přičichl k telenovelám díky starým rodičům, kteří je sledují pravidelně, a tenhle film mi je dějově s přehršlem neuvěřitelných zvratů ohledně lásky, nenávisti, vášně a jinak napjatých vztahů, hromazených pro co největší napětí na krátkém prostoru, po hodně dlouhé době připomněl. Jen s rozdílem, že většina mužů je zde homosexuální orientace a matka rodiny transsexuálkou po prodělané změně pohlaví. Z dějově prakticky tuctového filmu se stává netuctový zážitek díky provokativnímu nádechu, několika ožehavým scénám, ale i celkové stylizaci. Chvílemi na mě moc bizarní snímek díky sešlosti tolika „divných“ postav, chvílemi i otravný, mě však v druhé polovině po zásadním zvratu a změně žánrů začal dost bavit a třeba dvojice policistů (byť si možná zasloužila více prostoru) mi připadala zajímavě pojatá. Inu, snad ty rozporuplné dojmy vstřebám časem, až uvidím od pana režiséra toho více a budu mít možnost srovnání. [60%] (30.10.2022)

Přepsáno v březnu 2020. Dílo Zákon touhy je freudovskou taškařicí ve střetu tří traumaty dětství závažně poznamenaných vnitřních světů. Příčiny, následky, bariéry, potřeby, Freudova psychoanalýza má málokdy vhodnější ukázku výstředností a touhy, osamělosti a zvrácenosti. Úzkosti zjizvených vnitřních světů žhnou v bezprostředním temperamentu vášní, s ní čelí vlastním běsům a strachu ze zklamání. Pedro Almodóvar opět nebrání své sebestřednosti, zářivé barvy pulsují Érotovým pudem, fanfáry doprovází přehlídku bizarních podob lásky, černý humor pomáhá zvládat i to niterné osvobození, ironie si vychutnává každou sebemenší příležitost k zajiskření atmosféry planoucí touhy a ublížené obavy v návratu té osamělosti. Nejzdatnějším z trojlístku je Pablo Quintero (zajímavý Eusebio Poncela), úspěšný filmový režisér kontroverzních způsobů. Je náročný na opětované projevy citu lásky. Touží po dokonalosti a bezstarostně se uspokojuje životem. Nejvíce opatrnou z trojice vášně je Tina Quintero (pozoruhodná Carmen Maura), Pablova transsexuální sestra a herečka. Bolesti zrady jsou devastující víře duše, přesto je láska stále její jedinou nadějí k niterné spokojenosti. Důvěra se pokouší i v zoufalství věřit. Nejbezelstnějším z trojice je Antonio Benítez (vynikající Antonio Banderas), mladík, dosti poznamenaný přehnaně přísnou katolickou výchovou své matky. Láska se stává formou posedlosti a probuzená vášeň citů již nechce stát v pozadí zájmu. Z dalších rolí: do Pabla zamilovaná Tinina náhradní dcerka Ada (Manuela Velasco), Pablova láska, hledající dostatečně vhodný způsob k opětování, Juan Bermúdez (Miguel Molina), Antoniova matka s puritánsky katolickou vizí života (Helga Liné), smrt pokojně vyšetřující zkušený policejní inspektor (Fernando Guillén), jeho netrpělivý a nezdvořilý syn a policejní detektiv (Fernando Guillén Cuervo), Pablův ošetřující a ochraňující lékař Martín (Nacho Martínez), Pablův zdatný právník (režisérův bratr Agustín Almodóvar), Adina matka, modelka a bývalá Tinina partnerka (Bibiana Fernández), či bývalý Tinin zpovědník, otec Constantino (Germán Cobos). Zákon touhy je excentrickým otiskem niterné úzkosti Pedra Almodóvara. I přes vzpouru veřejné masturbace dochází k procesu vlastního osvobození. Freud by měl určitě radost z odstředivých krás mumraje barevného hemžení. Osobitě výstřední a stylově odlehčený filmový prožitek! (24.02.2010)

Pedro zklamal. Fraška o španělských buznách, kde pochopitelně vede slizký Banderas. Všichni se milují, žužlají si ptáky v ústech, posílají si šifrované dopisy, následně na sebe žárlí a pak se vraždí. Inu buzeranti! Jedinou sympatickou roli tu má krásná stárnoucí sestra hlavního hrdiny, která se protlouká tak nějak sama a touží po lásce v jakékoliv podobě. Když pan režisér ji nechá v Maroku!!! přeoperovat z chlapa na ženskou, aby mohla lépe souložit se svým vlastním otcem, to už je vrchol pitomosti ve filmovém umění. V Maroku jsem byl nedávno, tam nemaj ani silnice, ani zákon o hygieně, natož kliniku na odstranění nadbytečných pohlavních orgánů. Ještě že následující Pedrovi filmy byly o poznání lepší. (27.11.2008)

Asi se budu opakovat, když vyjádřím heslovitě svoje nejintenzivnější dojmy z tohoto filmu: Nešťastní lidé v nelehkých životních situacích, erotický naturalismus, láska, vášeň, touha, posedlost, barvy, emoce, hudba, divadlo, kostel, kokain... Žádný ohled na zaběhlou představu o lásce jako vztahu mezi mužem a ženou, ale všemožné kombinace sexuálních orientací i pohlavních identit. A do toho všeho ohnivá španělština... Almodóvar je génius! (17.12.2008)

Zas a znova mě Almodóvar dostává dvěma věcmi – temperamentem a lidskostí. Tenhle relativně raný kousek má míň uhlazené hrany a víc provokuje (u prologu jsem tedy poposedával notně, i když má celkem jasné funkce – krom nesmlouvavého vhození diváka do homoerotických vod se představuje Juan, rozehrávají se témata fiktivních postav (zde odraz v zrcadle) a manipulativního režírování protějšků ve vztazích a nakonec je to i po svém způsobu vtipné, ladí nás to na svérázný humor celého filmu), ale nikde nesklouzne do samoúčelných bizarností, své postavy ani na chvíli neukazuje jako kuriózní zrůdičky; jejich jinakost, podávaná s takovou samozřejmostí, umožňuje na banálním půdorysu jedné žárlivecké historky vyjádřit cosi silného a důvěrně známého o vášních obecně lidských. (19.10.2017)