Duše

Tři hvězdy určitě ne proto, že by to byl průměrný film. Ale proto, že jde ode zdi ke zdi, od odvážně - či nerozvážně - zpřítomněných hraničních prožitků úzkosti z promrhaného života až po ta nejprovařenější nefunkční klišé, kterými se pak to rozkuchané lidské nitro snaží kvůli happy endu a následnému klidnému spaní zalepit, jako by chtěli otevřené, rozoperované břicho uprostřed roztěkané práce zase radši zavřít a udržet pohromadě pomocí flastrů s potiskem Kačera Donalda. *** Způsobuje to hodně mixed feelings, s naprosto neuspokojivým závěrem. Rozjitří se tam hodně nejcitlivějších věcí, v podstatě člověka a jeho individuální odpovědnost za smysluplné naplňování životního času nejdřív dost odvážně rozpitvají, na to, že to má být rodinný film, je to místy drsné až moc, a přináší to rozhodně podnětné a v mainstreamové produkci málo zpracovávané momenty, třeba jak se nepříjemně poctivě vrtají v tom, co je smysl života a co jsou nezdravé fixace na vlastní potřebu vyniknout, upínání se k něčemu. Dvě třetiny filmu mi bylo za postavy existenciálně úzko, a už vůbec jsem nemohla rozdýchat ty bezduché věčné úředníky, co se starají o dost debilní byrokratickou provozní mašinerii v přípravce duší na svět i k cestě na Druhý břeh (doteď vlastně nevím, jestli to bylo míněno jako drsná kritika, nebo to byla spíš neintencionální reflexe), a nezapomenutelně na dřeň a na solar mířil ten mrazivý vtip o rybách (jak se ta mladá chce dostat do oceánu a pořád o tom horuje a ta stará jí říká, že už v něm ale je, a mladá na to odpovídá, but this is just water, I speak 'bout the ocean! a pak už je jen významné ticho...). *** Z téhle reflektované zkušenosti jednoho musí do morku mrazit! Akorát že se pak autoři to rozkuchané citlivé nitro a rozjitřený stav duše ve finále snaží zalepit takovými klišé a absurdně banálními náplastmi, že to člověka v takovém stavu vyděsí jen ještě víc. Hodně mi třeba překáželo výtvarné pojetí těch jiných sfér, určitě si je šlo představit méně přízemně. A silně je tu všudypřítomně cítit vyčpělý americký patos a důraz na osobní štěstí a selfmademanství, což už je dneska dávno prohlédnuté jako falešný sobecký sen a náhražka pospolitého života, který je nám v tlaku na konzumerismus a izolacionismus a kariérismus odpírán - a ten závěrečný "povznášející" pohled na přeelektrifikovaný New York vyzařující do světa emise západní nenažranosti a sobectví na úkor zbytku světa už je dlouho chápaný nikoli jako něco, nač má být lidstvo hrdé a čím se má opájet, ale naopak jako výraz globálního průšvihu, západní nesolidarity a nespravedlivého dělení se o pozemské statky a výsledky práce a jako výraz bezohledné destrukce, závodu ke dnu. - Myslela bych, že tohle už je obraz, za jaký se propagátoři vystavují obecnému shamingu a kritice, stejně jako kdyby oslavovali otroctví nebo segregaci. *** Ale nakonec na mě asi právě tohle silně zapůsobilo tou nedotažeností, nedokonalostí, slabostí v závěru, tak naprosto lidsky bezradnou, když jde o ty větší, jednotlivce přesahující otázky a jejich řešení. Takže mě to (padající vrtulky javorů nechme stranou) nakonec asi nejvíc dojalo právě v těch slabinách, finální ztracenosti, pokud jde o nalezení řešení, nezáměrně, ztraceně, a o to bezelstněji. *~~~ (04.03.2021) (méně) (více)

Pixar je třída- Tohle legendární animační studio ušlo dlouhý kus cesty a přesto už je přes 25 let zárukou těch nejlepších celovečerních animáků uplynulých let. Od prvního Toy Story Pixar nenatočil vyloženě špatný animák (jistě, záleží na subjektivním pohledu) a je zárukou nejenom té detailní a překrásné animace, ale především i silných a vyspělých námětů, kde se napříč filmů nebojí například témat jako je existenční krize (Toy Story), snaha o realizaci životního snu ve kterém vám není přáno kvůli vaší rase (Ratatouille), puberta (V hlavě) nebo uvědomění si existence rodinných hodnot (Coco). Filmy od Pixaru jsou prostě speciální a osobně jsem nikdy nevařil na nějaký nedovařený (celovečerní) pokrm tohohle studia (I k tomu Hodnému dinosaurovi jsem časem přišel na chuť). Pixar především až na výjimku v podobě Toy Story 2 do roku 2010 netočil vůbec pokračování a sázel na originální tvorbu, právě v roce 2010 ale došlo na Toy Story 3 (nejlepší pixarovka vůbec) a následně i na další pokračování jako Auta 2-3, Úžasňákovi 2 nebo Toy Story 4. Právě Pixar ale slíbil, že právě po Toy Story 4 se vrací k realizaci originálních projektů, což dokazuje i faktem, že letos v roce 2020 vznikli dvě originální pixarovky- Frčíme a Duše. Frčíme ještě v březnu stihlo dokázat, že skutečně stojí za to a i přes to, že patří mezi slabší pixarovky nakonec patří k tomu nejlepšímu co rok nadělil. A jak je to tedy s tou Duší? Ta je na tom za mě ještě líp a společně s Tenetem jde pro mě o nejsilnější filmový zážitek z letošního roku, který dokázal, že Pixar je pořád ve vrcholné formě a pořád dokáže servírovat neskutečně vyspělé příběhy. A tentokrát navíc Pixar dost možná natočil zatím svůj nejdospělejší animák. Režisér a spoluscenárista Pete Docker (Duši napsal společně s Mikem Jonesem a Kempem Powersem) se už dávno u Pixaru osvědčil- Stojí za Příšerkami S. R. O., Vzhůru do oblak a V hlavě (poslední dva zmíněné projekty patří do mé osobní Pixar TOP 10), které fungovali i díky skvělému scénáři a emocionální síle samotných látek. Duše je již 23. snímkem tohohle věhlasného studia a člověk prostě musí žasnout nad tím, že Pixaru pořád nedochází forma. A pořád dokáže skvěle prodat ambiciózní a odvážné látky. Právě Duše je snad ze všech pixarovek nejvíce orientovaná na dospělé diváky, což ale zase zároveň neznamená, že by nová pixarovka nebyla velice sympatickým způsobem v jistých ohledech pořád veskrze dětinská. Jenomže jak samotná synopse napovídá, Pixar se opět pouští do něčeho velkého. A tentokrát se díky snaze hlavního hrdiny vysvětlit, co je vlastně na samotném lidském životě tak skvěle pouští do filozofických otázek. Ne, Pixar nevytvořil animovaný remake Mallickova Stroma života i přesto, že jsem si všiml pár velmi vtipně vzdálených parallel. I zde Pixar vytvořil nový fantastický svět, který je ale tentokráte v zásadě minimalistický a v zásadě nerozjuchaný. Neznámo před je ale přesto velmi přitažlivý a očividně propracovaný svět, kde by opět stačilo, kdyby nám Pixar jen představoval nový svět a veškeré jeho zákonitosti. Do toho všeho tu navíc Pixar zkouší pracovat s novými typy animací, které předtím nevyužil a nadále se snaží přijít se svěžími výtvarnými postupy. Přitom všem navíc tak nějak automaticky platí všechno, co o Pixaru víme- Animace je nadále naprosto detailní a propracovaná, vedlejší anonymní postavičky jde od sebe snadno rozlišit a reálně se tu opět skutečně předvádí zajímavý a svěží svět. Duše navíc zvládne zavčas vysvětlit jaká jsou pravidla hry a jak základní těžiště děje funguje a pak už se vydáme do víru událostí, kde si navíc hlavní hrdina částečně uvědomí, že mu nejde o nic jiného než o hudbu a a šanci prosadit se v ní a že by se možná měl nad sebou samým zamyslet. I v tomhle ohledu je Duše jednoduše geniální- Předvádí na první pohled zcela obyčejného a nezajímavého hrdinu, který se stává zajímavým právě tím, že si sám uvědomí, že je v podstatě nezajímavý a že samotný život není pouze o hudbě. Hlavní hrdina Joe (Jamie Foxx se u mikrofonu neskutečně vyřádil!) se při pokusu o návrat do svého těla dozvídá, co je pravděpodobně smysl života a jestli náhodou neměl svůj život žít na plno. Tímhle faktorem Pixar opět dodal neskutečně přesahový animák, který má opět tuny vrstev, které je následně velmi zábavné rozkrývat. Život sice není jenom o hudbě, tenhle film jí ale má jednoduše skvělou. Skladatelské duo Trent Reznor a Atticus Ross (kteří už letos skvěle hudebně doplnili Fincherova Manka) se spojilo s hudebníkem Jonem Batistem a vytvořili soundtrack, který skvěle těží z vášně hlavního hrdiny a jde o nejpamětihodnější filmový soundtrack letošního roku. Kombinace techna a jazzu se na první pohled jeví jako šílená kombinace, výsledek ale rozhodně stojí za to a tohle trio by si letos mělo dojít pro Oscara za nejlepší hudbu. Zcela určitě. Duše je vizuálně vtahující a předvádí dokonalou práci s kamerou, která se stala u Pixaru už rutinou. Je skutečně zatím nejdospělejší pixarovku, která má pořád dost aspektů, které uspokojí menší diváky, ti starší tu ale definitivně objeví něco speciálního a opět se tu předvádí velice vážné motivy, které se tentokrát točí kolem smysluplnosti lidské existence a ze všech pixarovek je Duše zatím rozhodně nejnáročnější pro dětský mozeček. Má to skvělé vedlejší charaktery (Tina Fey, Angela Bassett nebo Phylicia Rashad dávají do svých rolí všechno), je to neskutečně chytré, realistické a dojemné a zároveň se skutečně podařilo u Pixaru v jistých ohledech zajít ještě trochu dál. Nedorazil vyloženě jeden z vrcholů studia, pořád ale zcela určitě zásadní milník, který navíc tohle studio ztělesňuje v té nejlepší formě a ve svém obsahu předvádí, proč je někdy důležité radovat se z maličkostí a uvědomit si, že jsou naše ´´ strašně velké´´ problémy vlastně někdy víceméně banálními. A i v tomhle ohledu je mi nová pixarovka neskutečně sympatická, protože se jí výborně daří balancovat mezi dvěma cílovkami (děti, dospělí) a skutečně je vlastně zajímavé jak hlavní kolize působí hrozně minimalisticky a zároveň je v jistých ohledech pixarovkou možná nejambicióznější. A i přesto, že k těm TOP pixarovkám nepatří, je to prostě a jednoduše pecka. Tenhle film má duši! Je radost se na něj dívat, mrzí mě, že kvůli aktuální situaci a uvedení na Disney+ se film nedočká tak vysokých výdělků, které by si zasloužil a přesto jsem rád, že jsem ho mohl vidět, protože jde o jeden z filmových klenotů letošního roku, který si budu pamatovat ještě dlouho. Je dost možné, že Pixaru přece jen jednou dojde pára, zatím to ale očividně nehrozí a budu doufat, že se tohohle dne jen tak nedočkáme....... (27.12.2020) (méně) (více)

|| [VIDĚNO 26.12.2020] || "Na Počátku nejde zabít duši. K tomu přece slouží život na Zemi." "No nekecej." ________ Při sledování tohoto fascinujícího animáku ve mně neustále rezonovala otázka "Jak to ten Pixar do píči dělá, že mě dokáže pokaždý tak dokonale emočně rozjebat?" ...... Snímek 'Duše' je takový symbolický klimax tvůrčí inovace a vypravěčských motivů studia Pixar. Pixar nás totiž ve svých kultovních dílech již dříve přesvědčil, že auta mají duši, zvířata mají duši, hračky mají duši, příšerky mají duši, dinosauři mají duši, ale i emoce mají duši - a nyní se zde zaobírá velmi podobným a neméně originálním tématem - že i duše mají duši. Takže i tady opět není o čem. 'Duše' je snad ze všech relevantních hledisek bravurně melancholicky koncipovaná, vizuálně jímavá, emocionálně imerzní oslava černošské muziky, která v sobě skrývá neskutečně mnoho implicitních stimulů i surreálných abstrakcí, a jež je dokonalá snad ve všech dílčích intencích. Jenže tohle není jen tak ledajaký fantazijní animák. Ať už jde o využití ezoterických témat (spirituální cestování či astrální projekce), anebo famózní ambientní soundtrack od dua Trent Reznor & Aticus Ross - který perfektně umocňuje nejen vzájemný vztahový peripetie protagonistů a neustále se zintenzivňující napětí, ale taky onen spirituální trip do nitra lidského bytí - to vše a nejen to dělá z 'Duše' nesmírně subtilní transsubjektvní alegorii o tom, že nám život uniká mezi prsty, aniž bysme si to mnohokrát uvědomovali. To, co se zde tvůrci skrze existenciální paralely snaží divákům sdělit, je reakce na náš současný disociativní způsob života, v němž se hekticky ženeme za materiálními zbytečnostmi, zatímco naše duševní zdraví akutně strádá. Tuhle analogii lze naprosto bezproblémově využít k momentální pandemii, která odhalila nejniternější lidský démony, a na světlo vyhřezla naši nejniternější podstatu - že dáváme přednost komfortním lžím před trpkým políčkem pravdy, přestáváme se radovat z maličkostí, pomalu začínáme pohrdat vzájemnými sociálními interakcemi, a sobeckost pro nás má již větší cenu než empatie. Je proto až neuvěřitelně rafinovaný, jak trefně tvůrci implementovali do této animované tragikomické mozaiky tolik životních pravd, stereotypů, miskoncepcí, deziluzí, a posléze je zaobalily do klubka neutuchající naděje...... Tyhle sofistikovaný aspekty dělají z 'Duše' nesmírně inspirativní dílko, který si zaslouží nejenom celosvětový renomé, ale zejména enormní uznání všech generací a věkových kategorií. Již nějakej ten pátek jsem prostě neviděl tak dojemnou alegorii o vůli odpouštět, vůli poskytnout druhé šance, a v neposlední řadě vůli darovat vlídnost vůči ostatním. Pixar jednoduše překonal sám sebe - a já stále nedokážu pochopit, jak ze mě pokaždý dokáže tak efektivně vyždímat hektolitry slz - poněvadž 'Duše' mě zasáhla do duše způsobem, který já prostě nedokážu vysvětlit, natožpak pochopit. O to víc mě sere, že téměř rok po premiéře jsem ke snímku teprav napsal komentář, kterej víceméně má hlavu i patu; nebo si to alespoň myslím. A vy si mezitím běžte přečíst nějaký filozofický pamflet od Nietzscheho, Bukowskiho, Marca Aureliua, anebo Žižka...... // VERDIKT: váhal jsem nad hodnocením 9,4 - ale to je šumák; tohle je tak unikátní žánrový milník, že uděluju 10 duší z 10. Pomyslná tečka za rokem 2020, a jedna z nejlepších pixarovek, ne-li přímo nejlepší // PS: Pakliže se duše Dvaadvacítky doopravdy dostala do Číny, určitě bych uvítal pokračování s názvem 'Duše 2: Balada o Uyghurech'. Jo a s hippie kapitánem bych klidně strávil celej svůj posmrtnej život :))) ________ "Škola je ztráta času." "Samozřejmě. Jak mi jednou říkal můj mentor George Orwell: Státem financované vzdělávání je jako chrastění klackem uvnitř kyblíku se splaškama. Studijní osnovy vládnoucí třídy potlačují různorodost názorů." "Přesně!" 💙💙💙💙 (06.11.2021) (méně) (více)