Černý narcis

Fascinace techinocolorem snad patří k době a byl bych ji i překousl, kdyby alespoň příběh byl víc než kašírovaná povrchnost. Dostal jsem však jen koňskou dávku béčkové romantiky a potlačovaného erotického dusna. A co hůř: musel jsem trpět pohledem na nohy pana Deana, který se po plátně věčně promenádoval v kraťasech, co připomínaly spíš seprané trenky, případně jezdil na zakrslé bílé mule půjčené odněkud z cirkusu. Jaká trestuhodná karikatura všech Humphrey Bogartů a Cary Grantů! Sestra Ruth musela být opravdu psychicky chorá, že jí imponoval. Při vší té haně je však filmu nutno přiznat přinejmenším jednu skvělou horrorovou scénu a také jisté duchovní body za mladou matku představenou - sestru Codagh - jež statečně odolává výzvám cizího prostředí i svůdně chlupatým končetinám výše zmíněného macha. (29.07.2009)

Melodrama jako fík! Někomu mohou být přehnaná gesta, dramatická hudba a prostředí namalovaných Himálají protivné, ale mě zaujala ona pověstná eroticky dusná atmosféra, v roce 1947 jistě přelomová. Neustálý vítr vzdouvající jeptiškám sukně, monotónní, hypnotizující víření bubnů, svatý muž, jenž vše beze slova pozoruje... A skupina jeptišek, které pomalu upadají do šílenství a budou muset svést boj o svoji víru. Dnes možná trošičku vyčpělý, přesto však velmi precizní a zajímavý film. (13.08.2015)

Láskou k Technicoloru netrpím. Téma mě zaujalo, ale naivní představení Himalájí společně s absurdním koncem mě nepřesvědčilo o tom, že by Deborah Kerr měla pro mě jiný význam, než jako Anna Leonowens ;) Ostatně realizovat barevný film plný pastelových barev a nepřeplácat ho, to se už umělo minimálně od Zahrady Alláhovy (1936). Ačkoli chápu, že velkofilm s indickým chlapcem Sabu si žádal jiný přístup. (01.01.2011)

4,5 - Ach jo, ti bílí tučňáci. Jsou (podle mě) zcela nepochopitelně a zbytečně zavřeni mezi stěnami kláštera, obklopeni depresivními mrtvolami na kříži a pak, když potkají pořádného chlapa, můžou se zcvoknout a není divu, že jedna chce zavraždit druhou, třetí je hysterická, čtvrtá místo brambor sází tulipány... Po Rivettově Jeptišce další film, jehož obsah (náboženský fanatismus) mě v poslední době dokonale nasral. (04.01.2008)

India predstavená cez Himaláje. Konkrétne cez himalájsky horský kláštor, niekdajší hárem miestneho generála. Zvonica je v ňom nad kolmou hlbokou skalnou stenou. Nad strminou žiadny plot ani reťaz. Od prvého záberu na zvonicu je jasné, že tam niekto hupsne. Správkyňa háremu s výzorom strigy sa teší na obnovenie jeho pôvodnej funkcie. Trpko sa sklame príchodom partičky mníšok. Atmosféra miesta, divoká príroda i prítomnosť mužského elementu zapália mníškam lýtka. Nahlodávajú sa ich plány i pevnosť viery. Elegantne zdobený syn miestneho generála, polonahý tajomný guru a najmä anglický komisár s vizážou i oblečením člena Rýchlych šípov. Títo muži, každý inak, podnecujú divoké myšlienky i spomienky mníšok na život bez hábitu. Oknami kláštora neustále povieva vietor. Nadúva rehoľné rúcha do hriešnych tvarov. Pitie zdravej horskej vody spôsobuje mníškam fľaky. Upozorňujú na nezmyselný celibát a odriekanie si radostí života. Sýto farebné, bizarné filmové dobrodružstvo. Mix duchovných pochybení, veľhôr, thrillerovej vsuvky aj domorodých zvykov prikrýva závoj červenej knižnice. (01.12.2020)