Elena a muži

Francouzská historická červená knihovna a vůbec ne špatná. Komediální podtext dodává na roztomilosti vážených dam a gentlemanství vážených pánů. Jean Marais a Ingrid Bergman rozehráli svůj typický herecký koncert, na jaký jsme u nich zvyklí a tak snímek potěší i pobaví zároveň. Kostýmy jsou jedinečné a ušity do nejmenšího detailu. Barevnost zvýrazňuje až pastelovost barev, což v mnohém může vyznívat jako zbytečně přehnané. Viditelně se jedná o studiový počin, ale vzhledem k příběhu to nikterak nevadí. Kulisy jsou nad míru dokonalé. Na svou dobu i tak jde o vcelku svěží dílo. (15.12.2013)

Schudobnelá šľachtičná i s matkou trápi sa a súži. Imanie im chýba, snáď dodajú ho muži. Núka sa Bergmanke začínajúci skladateľ, no jeho majetok nestojí za bagateľ. Snáď zapletať jej slúžky budú zlatý copánok, ak vydá sa za výrobcu topánok. No v neistých časoch aj podnikanie je veľký risk, tak uvažuje: láska k uniforme istejší je zisk! Stála gáža, renta, samé výhody - hoc palác to nie je, do staroby užije si pohody. Popritom myslieť na vlasť a Francúzska slávu a potom už jeden z vojakov nájde si krásavicu poľskú, plavú. Naznačené romanticko - národné limo je dochutené výraznými farbami, rolami i komickými scénami. Hodnotenie je jasné, sem sa s dvomi hviezdami! (11.12.2013)

Inšpirované skutočnou postavou generála sukničkára a veľkú postavu republiky - generála Boulangera, avšak cieľ režiséra hlavne pobaviť nejak nevyšiel. Možno pár situácií, keď si dvaja dajú na frňák po noblesnom vyzvaní na súboj a nakoniec po súboji sa ešte kontrolujú či si navzájom veľmi neublížili, to bolo celkom vtipné. Tak aspoň an Ingrid sa dobre pozeralo, vtedy ešte herečky ako dámy. Aj Maraisa som videl zakukovať. Ale skôr na hereckého kolegu, že? 🫢 Ina žánrová konvenčnosť, ktorá získava na cene len preto, že je to staré a farebné. (17.08.2023)

Človek si hovorí, že behom života by ako milovník kinematografie mal vzhliadnuť každý film najväčších velikánov svetového filmu. Je však otázne, či do toho rátať aj čisto komerčné štúdiové projekty, kde tvorcovi ide iba o pobavenie nenáročného publika. A to aj ak si sám napíše scenár. To, čo ešte fungovalo v Zlatom kočiari, čiže snaha o zainteresovanie diváka do deja, tu vôbec nefunguje a film si užijú asi len unudené postaršie paničky v domácnosti, ktoré chcú vidieť nejakú tú rozprávkovú kostýmovú romantiku. V záplave podobných filmov 50tych rokov v krajine galského kohúta sa vôbec nečudujem, že tu vznikla nová vlna. Je ale smutné, že musela pôsobiť ako kontrapunkt aj proti jednému z najväčších velikánov tamojšieho a svetového filmu vôbec. Ale čo, komerčné zakázky točil aj Buňuel a Hitchcock. Aspoň sa pozeráme hodinu a pol na vyfintenú Ingrid. (11.12.2013)

Kostýmní romance, odehrávající se v Paříži koncem devatenáctého století byla – tak trochu nečekaně – nabídnuta švédské filmové hvězdě Ingrid Bergman. A ta ji s radostí přijala. Bohužel, Renoirův film se příliš nepovedl – jako by se režisér a scénárista zároveň nemohl rozhodnout, zda bude film vážný nebo veselý. Pro jistotu je tedy nejen vážný a veselý, ale také vlastenecky uvědomělý, snad aby diváci nebyli ochuzeni o žádný z mnoha výjevů francouzské odvahy a hrdinství. Herci se spíše pitvoří a hrají zcela nemožné postavy, které připomínají pimprlové divadýlko, včetně Jeana Maraise, který se sem vlastně příliš nehodí (zřejmě osvědčená pojistka pro případ, že by Ingrid Bergman nezabrala). Kvalitu filmu v tomto případě neurčují tvůrci, ale obsah a ten je slabý. Velmi slabý. (07.10.2020)