Velká iluze

Srovnám-li snímky z konce třicátých let, které jsem zatím měl možnost vidět (nejvíce zastoupené jsou pochopitelně československé a americké, sem tam nějaký britský), francouzské snímky jsou snad nejvíce postižené zubem času. Zvláště ty Renoirovy. V případě Velké iluze se občas vytáhla kamera a scény mezi De Boieldieu a postavou zahranou von Stroheimem jsou hodně zajímavé (a Gabin mi připadal nejsympatičtější ze všech filmů, ve kterých jsem ho zatím viděl), zbytek je už bohužel mrtvá voda... (07.10.2009)

Je to ozaj veľká ilúzia potierať názorové rozdiely a otupovať dôvody neznášanlivosti ? V podvečer druhej svetovej vojny filmový klasik Jean Renoir ukázal svetu svoje dnes už klasické dielo z prvej vojny. Dodnes nám ukazuje svoju nadčasovosť a servíruje s francúzskym šarmom, že ľudia na svete nechcú hovoriť o ilúziach pokiaľ ide o spolunažívanie. (17.06.2009)

Velká iluze je mi velkou čítankou přátelství vzácně slitou s oslavou lidské vůle a odvahy. Nadchlo mne, jak čistě až bezelstně se Renoirovi podařilo vykreslit (s mimořádnou psychologickou hloubkou) nejrůznější valéry přátelských a kamarádských svazků, od respektu k protivníkovi po lásku, potírající státní hranice. Na druhou stranu mne zaskočila absence skutečného zla, které bytostně vtěluje člověčí perfidnost a zákeřnost a jemuž se tak dobře daří v časoprostoru války. Tak mocně idealizující hledisko (jež s nadsázkou řečeno vyjadřuje název filmu), estetizující trnitou cestu ke svobodě, při níž i smrt nepostrádá elegance, až vyvolává otázku, oč vlastně šlo? Vždyť celá trapnost pozemské pouti je zde zastřena sledem povznášejících náhod. Anebo i toto je iluze? Snad tím, co uhladilo nerovnosti, je právě ona lidská víra, hrdě promlouvající z každého gesta těch, kteří míří ke Svobodě. Myslím, že tomu tak bylo… (22.11.2010)

Na dobu svého vzniku velice vyzrálý válečný film, který nikdy nespadne do přílišného až nechutného patriotismu. Naopak je velkorysý k německým protivníkům, vezmeme-li si, že film vznikl v dusné atmosféře roku 1937, tak je možná velkorysý až příliš. Možná tak vypovídá a pacifistickém naladění francouzů a nechuti válčit v letech před druhou světovou válkou. Film evokuje přátelství jak jej známe z knih od Remarqua. Velká iluze je nejsilnější v závěru, po úprku hlavních hrdinů. Jejich soužití s německou ženou a její dcerou a také společné vánoce je něco tak dojemného, že to více než cokoliv vypovídá o tom jak je válka hnusná a pitomá. (10.12.2008)

Teória vraví, že Renoirova Veľká ilúzia patrí v istom zmysle medzi revolučné diela na rozmedzí 30. a 40. rokov minulého storočia, ktoré zanechali konceptu naivného zábavného filmu pre masy a spravili pár dôsledných krokov dopredu. A i keď sa Jean Renoir dôsledne vymedzoval voči hnutiam svojich súčasníkov a akýmkoľvek pokusom o zaškatuľkovanie (čím si získal povesť neochvejného solitéra, ako je často označovaný), je toto dielo jednoznačným zástupcom moderny (ako velí teória, treba dodať, že v protiklade k predchodcom poetického realizmu). Ako napovedá už názov, máme tú česť so sieťou farbistých ilúzií a myšlienok - viera v blížiaci sa koniec vojny, zdanlivá rovnosť spoločenských tried a mierne zaobchádzanie s vojnovými zajatcami. A tiež kolektívny hrdina, dominujúci takmer celej polovici filmu až do doby, keď Gabin vyrukuje s radostnou správou a končí na samotke, čím sa táto ilúzia rozplýva a dej sa začína centralizovať na jeho postavu. Celý príbeh je vlastne sledom menších ilúzií, ktoré dohromady vytvárajú tú veľkú. Renoir priamočiaro bombarduje diváka povážlivými dobovými ideami a sype soľ do otvorených rán na tvári povojnovej Európy. Veľká ilúzia má však aj iný kinematografický význam, a to v súvislosti s hĺbkou a plánovitým rozdelením scény. Je totiž v tomto zmysle priamym predchodcom Wellesovho Občana Kanea a zároveň paradoxne rúca jeho "veľkú ilúziu". Pri sledovaní hlbokých záberov, v ktorých sa na popredí a pozadí odohrávajú simultánne rôzne deje, resp. sa nám dostáva iných významov v rámci jednej scény (spokojne večerajúci francúzsky dôstojníci, na ktorých zo steny prísne hľadí zo svojho portrétu von Rauffenstein) si môžeme všimnúť, že je často určitá časť záberu neostrá. Divákovi pozornému a znalému teraz dôjde, že u Občana Kanea nijaká neostrosť v zábere nefiguruje. Je to preto, že, narozdiel od Renoira, používa Orson Welles malý trik - natočí jednotlivé časti samostatne a následne ich spojí dohromady tak, aby pôsobili dojmom jednej plynulej sekvencie. Tým pádom sú mnohé jeho najhlbšie zábery falošné, čo si všimol a kritizoval najmä David Bordwell vo svojej kritickej eseji venovanej filmu. Renoir to robí prirodzene a bez využitia podobných drobných fínt, vďaka čomu síce jeho film nie je natoľko dokonalý a vypilovaný do absolútneho diamantu, ale je vernejší realite. Navyše práca s kamerou je rovnako na vysokej úrovni a miestami si potrpí na efektné zábery, ako je dôsledné postupné odhalenie von Rauffensteina po príjazde zajatcov do pevnosti. Skrátka a jednoducho, Veľká ilúzia má v histórii svetovej kinematografie nespochybniteľný význam a je právom honorovaná. Navyše je dynamická, v kritických situáciách si dokáže zachovať jemný nadhľad a nenudí. 85% (09.07.2014)