Šarlatán

Není bez zajímavosti douška, že v roce 2020 mají premiéru hned dva filmy, jejichž těžiště spadá do období padesátých let minulého století - Šarlatán Agnieszky Hollandové a Herec Petera Bebjaka, oba navíc vyrobené v zahraničních koprodukcích. Oba filmy disponují silnými a ambiciózními antihrdiny, kteří se musejí potýkat se sebou samými, a oba velmi volným způsobem vycházejí z reálných událostí. Oba též mají velmi přesvědčivou dobovou atmosféru a fantastické zpracování. Vlastně ani nevím, který film je lepší. Šarlatán je hereckým koncertem Ivana a Josefa Trojanových. Bez tohoto hereckého ztvárnění by postava léčitele Jana Mikoláška nebyla věrohodná a sotva bychom chápali, proč byl Mikolášek pro zoufalé lidi hotový spasitel. Ano, jeho "léčitelské metody" jsou samozřejmě velmi pochybné a vpravdě šarlatánské, ale pokud se na Šarlatána díváte s mírným skepticismem, určitě nebudete mít pocit, že by Agnieszka Hollandová a Marek Epstein Mikoláška přehnaně glorifikovali. Což je určitě dobře, ale názor si musí udělat každý sám. Za sebe s tímto pojetím nemám žádný větší problém. Pokud jde o Mikuláškovu homosexuální orientaci a jeho vztah s asistentem Františkem Palkem, tak určitě není podstatné, zda byl tento vztah reálný. Důležité je, že tato druhá podstata Mikoláškovy osobnosti je zpracována nejen naprosto fantasticky a citlivě, ale také velmi esteticky. Základem je přesný casting Palkova představitele Juraje Loje. Juraj Loj je herecky určitě také výborný, ale mě upoutal hlavně svým nádherným tělem a ve vší kráse. Nepopírám, že se mi na něj moc hezky koukalo. Kromě jiného musím ocenit i jeho nádherný zadek. Jeden z nejestetičtějších okamžiků, který mi udělal upřímnou radost. Celý Šarlatán je výbornou podívanou, veškerá ocenění mu náleží právem, ale Českého lva za hlavní roli bych stejně raději dal Janu Cinovi. Jednoznačně doporučuji. (05.04.2021)

Šarlatán je ve snaze převyprávět celý život Jana Mikoláška často didaktický a doslovný (počáteční flashbacky fungují i bez toho, aby byly uvozovány čtením Mikoláškova životopisu, jak se děje později během výslechu a soudního vyšetřování). Některé situace jsou zbytečně tlačeny do krajnosti a pár replik vyznívá strojeně, ale celkově je styl vyprávění střízlivý, nepatetický, odpovídající snaze držet si od hlavního hrdiny mírný odstup (mj. i ve způsobu jeho snímání). Díky uvedenému se Hollandové s Epsteinem daří protagonistu vykreslit jako rozporuplnou osobnost, byť zpochybňují pouze jeho morální kvality, nikoliv metodu diagnostiky (upřené zírání do moči z filmu naopak vychází jako spolehlivý způsob, jak zjistit, jestli máte zánět močových cest, cukrovku nebo už to můžete zabalit). Jeho záchvaty zuřivosti a jiné projevy krutosti přitom vždy souvisejí s nemožností léčit a postupně sílí a mají ničivější dopad (útok na otce sekerou, zabíjení koťat, bylinná směs pro těhotnou manželku, přenesení viny a hypoteticky také trestu smrti na jiného člověka).___Pokud je Mikoláškův asistent František výrazně sympatičtější postavou, pak v důsledku toho, že poznáváme výhradně jeho pozitivní stránku (v mnoha scénách je pouze pohledným erotickým objektem) a nemáme možnost pochopit hlouběji např. čím jej Mikolášek přitahoval (důvodem přitom není fixace vyprávěcího hlediska na Mikoláška – film jej opakovaně opouští).___V úvodní scéně sice sledujeme naturalisticky zachycenou smrt Zápotockého, ale dál politické okolnosti nejsou zohledňovány nad rámec čtení novinových pamfletů. Do Mikoláškova života režim, ať nacistický nebo komunistický, vždy jen znenadání násilně vpadne, takže zásah gestapa vyznívá jako osobní msta a u soudního procesu na konci padesátých let není příliš zřejmé, čím léčitel mocným tolik vadil.___Nejde o kvalitativně výjimečný či tematicky nějak zásadní počin (jakkoli minimálně řemeslně se vymyká valné většině tuzemské produkce), ale až bude příští rok sbírat různé filmové ceny, k čemuž vzhledem k mizivé konkurenci pravděpodobně dojde, nebudu mít – na rozdíl od jiných oceňovaných prestižních biopiců – při každé z nich pocit, že někde na světě muselo umřít koťátko. 70% (18.08.2020)

Cožpak o to, snímek je to kvalitní, ale zůstává otázka nad tím, jak vůbec přistupovat k tomu, když se jedná o příběh "inspirovaný" skutečnou osobou. Je to vlastně podobný případ jako film Amadeus, ale tam jsou dva rozdíly. Za prvé je Mozart (případně Salieri) světoznámou celebritou a je celkem jednoduché zjistit, jak to ve skutečnosti bylo, zadruhé je od toho podstatně větší časový odstup. Zjišťoval jsem si o Janu Mikoláškovi nějaké informace a vyjel jsem si i články, které o něm vznikly předtím, než se vůbec začlo uvažovat o nějakém filmu. Ale ony v podstatě skoro žádné nejsou! Takže tohoto pána takřka nikdo neznal. A ani já ne, a to moje babička pracovala přesně v tom stejném baráku v Jenštejně, ve kterém Mikolášek pracoval v době filmu, dokonce tam i nakonec umřela (dnes se jedná o domov seniorů) a od samotného Mikuláška si vyslechla v 50. letech, že do roka její manžel (můj děda) umře (jaksi to nevyšlo o 50 let) a od táty vím, že se o Mikuláškově homosexualitě "tak nějak vědělo" a dokonce mi i řekl konkrétní jméno milence. Přesto snímek fabuluje takovým způsobem, že to pana Mikoláška značným způsobem poškozuje v celé řadě jiných věcí a naprosto 100% by se mu výsledný film zajídal. Šarlatán přidává linky, které jsou buď zcela jistě či (v jiných případech) pravděpodobně vymyšlené. Má být umění úplně zbaveno hrozby "trestného činu pro pomluvu"? Sám nedokážu říct. Laicky bych ale řekl, že za jakýchkoliv jiných okolností by to skutkovou podstatu splňovalo. Můžu natočit film, ve kterém bude postava jménem Václav Klaus, dokonale ztvárněná Martinem Myšičkou, co já vím, znásilňovat malé děti a já u toho napíšu "že se jedná o příběh inspirovaný životem bývalého prezidenta"? Prošlo by to? Podle mě už ne. Ale Hollandové a Epsteinovi něco podobného v případě Šarlatána prošlo. Na jednu stranu úžasná práce v podobě výborně načrtnutého a zahraného nejednoznačného charakteru, ale na druhou mám s tímto filmem etický problém, kdy jsem se musel hodně sebezapřít, aby se mi to do hodnocení neprojevilo více, než jako pouhopouhé zaokrouhlení. (11.04.2022)

Človek by ani nepovedal, aká hra so svetlom sa dá vytvoriť s flaštičkami moču. Určite sa opäť nájde dosť ľudí, ktorých tento film bude iritovať. Či už kvoli téme alternatívneho liečiteľstva alebo kvôli Janovej orientácii. Bavilo ma to, Trojan hral veľmi slušne (mladý tiež) a z môjho pohľadu o žiadne šarlatánstvo nešlo, iba o prosté využitie sily prírody. (01.09.2020)

Zdařilé oživení života nevšedního člověka, který prospíval a zachraňoval desetitisíce lidských životů a využíval dar své mimořádné vlohy. Režijně i scénáristicky výborně zvládnuto; Ivan Trojan získal další životní roli, krajně nesnadnou, kterou skvěle zvládnul. Polská režisérka je dalším trumfem tohoto díla, které se spíše mělo jmenovat SVĚTEC. Mikolášek byl originálním více lékařem než léčitelem srovnatelným s čínskými kolegy. Řada lékařů jeho doby o tom věděla a respektovala jej. Navíc se on i jeho pacienti stali oběťmi podlé intriky StB. Jak se naložilo s jeho pozůstalostí? A jak vypadá jeho třináctá komnata? Dalo se to vůbec zjistit? Homosexualita je projevem lidské přirozenosti a Hippokratovu přísahu zatím nikdo nezpochybnil. Stál by Mikolášek za dokumentární film? Nebo se jedná spíše o mýtus? (05.01.2022)