Věk nevinnosti

Po řemeslné a estetické stránce je film na špičkové úrovni. Skvělá kamera a především interiéry a exteriéry jsou užasné. Ovšem ten příběh je přinejmenším zvláštní. Hlavně první půle je pomalá a neskutečně utahaná. Styl vyprávění se mi moc líbil, ovšem tempo to opravdu chtělo vyšší. Zachycení životního stylu té doby ovšem precizní. (12.03.2004)

Sexuální etika je prazákladem etiky všech společností. Divoši se kvůli ženám vraždí, válčí (dobytí Tróje!), hromadí ženy jako kořist a zdroj prestiže. Chce-li společnost získat stabilitu, musí být v těchto věcech přísná. Třeba jako newyorská high society v tomto příběhu. Naznačená aféra se nerozvine, a její aktéři mohou do smrti nostalgicky snít o tom "co by bývalo bylo, kdyby...". Dneska už to dobře víme: nevěry, rozvody, neúplné rodiny, podrazy, tahačky o děti a o majetky, neurózy a sebevraždy - manželů i jejich dětí. Je někdo kdo vážně věří, že tohle je lepší? --- Scorsese natočil senzitivní drama pro senzitivní diváky. Dobrý film. (02.06.2014)

Scénář: Jay Cocks, Martin Scorsese .. New York, rodné město Martyho, má spoustu obyvatel, zajímavou historii a tím dává neomezenou inspiraci. Ovšem doba smetánky, konzervativců a jejich suchá zábava není zrovna mé nejoblíbenější téma. Scorseseho režijní přístup a postupy jsou velmi zřejmé. Vše postupně popisuje a poutavě vysvětluje, zde je k tomu opět použit myšlenkový komentář jedné z postav. Skvělá je taktéž práce kamery a výpravná stránka včetně kostýmů. Filmařské hledisko je tudíž bezchybné. Některé pasáže jsou ovšem dosti protahované a tím pádem nudné. A to místy tak, že to nezachrání ani skvělí herci a už zmíněné kvalitní zpracování. (29.03.2006)

Je mi jasný, proč se o tomhle filmu ve filmografii Martina Scorseseho moc nemluví. Věk nevinnosti je totiž po příběhové stránce neskutečná nuda, kterou zachraňuje snad jenom on tím, jak ho natočil. Třeba to vyprávění Michelle Pfeiffer bylo to nejzajímavější na celém filmu. Jenže ani on a ani ona nezachrání celkový příběh. Stačí si do toho roku představit, že koukáte na film ne z New Yorku, ale z anglického venkova a musí Vám bejt všecko jasný. Tenhle film měl na to, aby mi způsobil obrazovou lobotomii mozku. (30.11.2014)

„Chci, a nemohu.“ Přes dvě hodiny filmařské elegance, ke které se podaří dozrát jenom nemnoha režisérům. Neměl jsem dojem, že by zápletka byla konvenční a pouze zpracování mimořádné. Z průměru se vymyká obojí a obojí logicky doplňuje Scorseseho filmografii. Vlastně to je další z jeho filmů o násilí a organizovaném zločinu. Jenomže o násilí skrytém, neprojeveném a zločinech stejně takových. Pravidla chování určují klany, třebaže ne mafiánské, nýbrž rodinné. Kdo nechce ztratit renomé, a na ničem jiném jako kdyby ani nezáleželo, nesmí skutečnost nejen vyřknout, nesmí ji ani myslet. Postavy si ubližují slovy, či spíše tím, že se jim vyhýbají. Jejich pravé záměry a potlačené touhy nám stejně jako v knize odhaluje upřímná vypravěčka, fyzicky nepřítomná a přesto všudypřítomná průvodkyně dnes tak vzdáleným světem newyorské smetánky konce 18. století. Říká, co si postavy říct neodváží. Společně s prostředím promlouvá za mlčící hrdiny (domníval jsem se, že do detailu promyšlená práce s barvou, rekvizitami a rozmístěním figur odešla s klasickým Hollywoodem – naštěstí ne). V diegetickém světě přejímá roli ženy, která nehodlá zatajovat poznaný stav věcí, hraběnka Olenská. Nechce být další obětí společenských konvencí, další poslušnou milující manželkou. Nemá ovšem imunitu, která by ji před dopadem její bezprostřednosti uchránila. Moc spasit ji náleží Newlandovi, rozežíranému zevnitř nutností volby mezi ženou říkající pravdu a ženou říkající pouze to, co se sluší. Díky vypravěčce, (post)moderním vypravěčským postupům (dopisy čtené do kamery, režisérovo sebereflexivní cameo coby fotografa, toho, kdo životy postav zaznamenává) a pečlivému vedení naší pozornosti (hudbou, zviditelněním slov, střídmým použitím detailů a „archaické“ clony) se o postavách přehledně a srozumitelně dovídáme více, než jim samotným umožňovala doba a prostředí, v němž žily. Věk nevinnosti nás za pozornost mu věnovanou odměňuje více než milostná dramata soustředící se zejména na povrch, pod nějž nenahlíží. Aniž by tím ztratil na emocionální síle příběh o násilí, které dennodenně pácháme dodnes. Jenom si už tolik nebereme servítky. Z filmů Martina Scorseseho jde pro mne momentálně o číslo jedna. 90% Zajímavé komentáře: Faidra, ripo, Ajantis, MontyBrogan (29.08.2012)