Bílá vrána

Kupodivu lepší než jsem si pamatoval. Zábavná, svižná oddechovka, odsýpající tempem, kterému nedokáže uškodit ani občasná píseň a navzdory předvídatelnému vývoji umí zvednout náladu a naladit do pohody. A má skvělou dvojku Plachta-Krištof-Veselý, která si tu po filmu Pán a sluha prohodila role, ale opět jim to funguje na jedničku. Zahambit se nedal ani zbytek obsazení, který oběma jmenovaným borcům pomohl vytáhnout tuhle operetku až na pozici klasiky, která pobaví i po téměř 80 letech a po x-té repríze. (28.10.2013)

Kde nic není ani smrt nebere. Tento film je jen pouhou snahou o veselohru, přese všechnu snahu vyznívá spíše do prázdna. I když všichni hrají jak o život, něco se prostě nepovedlo. Asi to bude tím, že je z toho celou tu dobu cítit ta úporná snaha o "řachandu" , a nakonec to vlastně ani moc k smíchu není. Navíc zde není ani zbla myšlenky, takže ani tak, ani tak, je to pouhý průměr. 50% (03.06.2011)

Jedna z mála českých operetek kterou můžu a která je svým způsobem ještě stravitelná. Hlavní klady : Film byl moc pěkně obsazen, Plachtovi role nepraktického zámeckého pána Filomena opravdu sekla, takovéhle role on vždy uměl. Líbil se mi i jeho decentní knírek. Jeho sympatická dcerka Jana (Adina Mandlová) a elegantní komorník (František Kryštof Veselý) rovněž vynikli. Samozřejmě pak nezapomenutelná a hodně diskutovatelná scéna je ta ohledně facky, kterou uštědřil dobrák Plachta podvodníku Bulanovi (Raoul Schránil), kolikrát prý se točila a zkoušela znovu, režisér Slavínský však pořád nebyl stoprocentně spokojený, ale tomu se nelze ani divit:-) Příjemná záležitost. (10.05.2006)

Neodolatelný muzikál (komorník/ředitel penzionu Jindřich si odskakuje k hudebnímu nástroji a pěje, kdykoli to situace umožní) jasně ukazuje, že mezi společenskými kastami (ve filmu se vtipně mluví přímo o „buržoazních kruzích“) je nepřekročitelný rozdíl, bohatý se neomylně spáruje s bohatou a chudý s chudou (byť na ni může sednout štěstí v podobě stavebního losu). (10.08.2009)

K oblíbeným kouskům třicátých let patřily i zfilmované operetky. Většinou se jednalo o nejapné přenesení divadelního aranžmá do filmových kulis s několika kuplety (v lepším případě melodiemi), které byly doplněny konverzací o náhodách a změnách, které nastražil sám život, a občas nějakým tím převlekem nebo záměnou. Neslavně dopadly i takové majstrštyky jako Polská krev nebo Na tý louce zelený. Bílá vrána mi ze zmíněných pokusů vychází nejlépe. Slavínský sice neopouští svého diváka, přesvědčuje ho, že když se bude prát se životem, čeká ho štěstí (jen ten vyhrávající los je trochu obehraný). Ale daří se mu udržet základní operetní pravidla: divák se musí bavit (neškodí balancovat na hranici třeskutě lidového a jemně vkusného humoru), je potřeba na co se dívat a hlavně je potřeba vše směřovat ke šťastnému konci, o kterém divák nesmí pochybovat. První pravidlo obstarává Jindřich Plachta, který už dokázal pozvednout i bídnější tituly, druhému pak plně vyhovuje Adina Mandlová. Raoul Schránil také lehce pozdvihl šablonu sňatkového podvodníka. Scéna, kdy okrádá svou oběť, je opravdu velmi dobrá. No a bez Járy Kohouta by to snad ani nebylo ono. (28.11.2003)