Zlatý člověk

Vedle řady všeobecně oblíbených lidových veseloher natočil režisér Vladimír Slavínský také několik velkolepě pojatých společenských dramat. Vytvořil v nich zvláštní, téměř pohádkový svět, v němž se vše odehrává tak trochu nezávisle na šedivé skutečnosti a kde dobro zákonitě vítězí nad zlem. Témata nacházel v literatuře pro paní a dívky, původní předlohy však často rozsáhle přepracovával a nově pointoval. Titulním hrdinou tohoto filmu je lékař-lidumil oblíbený mezi pacienty i kolegy. Většinu času tráví v sanatoriu a vůbec si nevšímá, jak se jeho přepychem zhýčkaná manželka začíná nudit. Aniž by tušil lest, do funkce svého asistenta přijímá mladého nadaného muže. Přilne k němu láskou téměř otcovskou, čímž se ovšem cynická žena skvěle baví: manžel neví, že je to její milenec, milenec neví, že je to její manžel. A celý tento propletenec zpovzdálí sleduje zarmoucená instrumentářka, lékařova oddaná ctitelka. Nutno dodat, že herci si s tím poradili se ctí a na úrovni – vedle Hany Vítové, Zity Kabátové a Raoula Schránila se na prvním místě sluší připomenout charismatického Otomara Korbeláře s přitažlivou jizvou na tváři. I červená knihovna má (občas) svůj skrytý půvab. (26.10.2008)

Kdysi kdosi diagnostikoval mou zálibu v klasické/naivní filmografii, která u většiny současných lidí vyvolává možná tak úsměšek, za poťouchlost až recesi. Strojené monology lékaře Jáchyma sice vedou k průběžnému uchechtávání, některé citové výlevy obou hlavních dam jsou také k pousmání, ale když se profesor Partyk podívá nebo promluví, tak se jakákoli pochybnost o filmu Zlatý člověk per prima hojí. Z celého filmu je nejsympatičtější právě idealizovaná postava poněkud nešťastného lékaře, který by "chtěl od života jen prosté lidské štěstí". Díky svým zkušenostem má totiž nad všemi červenoknižními zápletkami, kvůli kterým by se všichni hromadně uplakali nebo zasebevraždili, velmi příjemný a poučný nadhled. Navíc se pan Korbelář moc hezky poslouchá a s ohledem na charismatické vystupování dává smysl i jeho udivená sebekritická poznámka směrem k tajně zamilované asistentce Jožce: "co na mně vidí?"... Ve filmu se mluví krásnou češtinou, takže občas si pustím film jako zvukovou kulisu k práci a některé pasáže už mám v uchu - výborná je zejména hláška primáře Boučka, když se ptá Jáchyma na pletky s paní Partykovou: "Tak sedněte si a povídejte. Ale ne mně lhát! Nebo vám vynadám! Víte, že pro to daleko nejdu!" - takový klenot se v současných scénářích příliš nevyskytuje ;-) (20.02.2015)

Ve minimálně dvou filmech ( Sobota , Zlatý člověk ) H. Vítová si stěžuje že je v domácnosti sama a opuštěná .Manželé jsou neustále v práci . Tvl co to byly za chlapi tenkrát ? Udělám ženě 2 fakany a starej se tvl. Marně přemýšlím v jakém prvorepublikovém filmu je vidět kompletní rodina s malými dětmi . Nebo vidět těhotnou .  Slavínský měl zůstat u komedií , komedie točil rozhodně lepší . (17.01.2024)

Koukat se na to dá, je to typická kýčovitá slavínština s poněkud patetickými hereckými výkony. Nejpřirozeněji působí Zita Kabátová. Ovšem kde jinde uvidíte Otomara Korbeláře s jizvami ve tváři, které mu způsobil lev v Africe? Docela mě zklamal konec, myslím, že Korbelář si měl vzít Kabátovou a Vítová Schránila, se kterým by čekala dítě. Slabé tři hvězdičky. (20.04.2021)

Děsná záležitost, jíž podkopává hlavně Slavínského tragická režie, scénář a zbytečně natažená stopáž. Kdyby příběh končil rozlukou Partyka s Pavlou a ženitbou s Jožkou, pořád by to byla telenovela, leč v rámci únosnosti. Jenže právě v onom bodě se film přehoupne do ještě podstatně horšího epilogu, kde už jde veškerá logika, rozum i vkus úplně do kytek. Plus si zaslouží zobrazení Partykových a Jáchymových gay tendencí, což je samozřejmě ale dáno dnešním chápáním a jde jen o výsledek špatných dialogů. Otomara Korbeláře jsem měla zapsaného jako charakterního charismatického herce a doufám, že si dojem opět brzy napravím. (30.12.2011)