Zlaté dno

Tak tohle dílko se slabým scénářem Vlastovi vůbec nesedlo. Nějak rychle zestárnul, a přitom to bylo pár let po jeho veleúspěšných komedií. Tohle byl spíš výchovný film podle hesla, že každý se může vyšvihnout, pokud není líný, a žádný neúspěch by neměl vést k tomu, aby člověk vzdal další kariéru a růst. Bla bla bla... Ve filmu se objevilo ještě pár milých herců 30. let - paní Blažková, Ptáková, Šlemrová, což bylo určité pozitivum. Ale to bylo také vše. (08.12.2017)

Zlaté Dno není žádná třeskutá veselohra, jakých Vlasta Burian i jeho spoluhráči natočili spousty, ale spíše takový ryze pozitivní film pro celou rodinu o tom jak pracovitý človíček dovede k životnímu štěstí okouzlující vdovu Zitu Kabátovou. Z nějakého důvodu téhle podezřele bezproblémové podnikatelsky i životně motivační záležitosti nedovedu nic podstatného vytknout a pokaždé, když na ni v televizi natrefím, se znovu podívám. 80% (29.10.2012)

Nebýt té závěrečné hodně sluníčkové půlhodinky, tak vystřelím své hodnocení zřejmě na plný počet. Při sledování snímku je nutné brát v potaz dobu, ve které byl vytvořen. Doba vzniku se na snímku silně podepsala. Nejen tím, že všechny nápisy byly jak v českém tak i v německém jazyku, ale svojí celkovou myšlenkou. Snímek je brutálně pozitivní. Nabízí hromadu podnikatelských rad od mistra svého oboru Vlasty Buriana, který je ve své roli znovu famózní. Dokáže udělat během odpoledne pomocí reklamních dárečků ze zapadlého maloobchodu velkoobchod. Tento snímek si mě ani tolik nezískal humorem (i když samozřejmě v jednotlivých momentech dokáže být velmi vtipný), nýbrž spíše strašně příjemnou atmosférou, kterou prostě v dané době bylo třeba šířit alespoň prostřednictvím kinosálů. (16.09.2017)

Tenhle film by se možná hodil Baťovi coby výukové video pro prodavače, ale rozhodně se nehodí k pobavení obyčejného diváka. Burianovi a zvláště pak Ferbasové vážnější poloha vůbec nesedla, jejich dia- či monology tahají za uši. Ále tak možná ten film tak hrozný není, chyba třeba bude ve mě. Na svojí obranu musím říct, že když se člověk vrátí otrávený z práce a jeho životním snem je nepracovat, jen se válet, začne si měřit krevní tlak, aby zjistil, jak se ta nenáviděná dřina podepisuje na jeho zdraví a k tomu si pustí televizi, kde na csfilmu Burian lamentuje, že bude dál makat, že do důchodu ne a nepůjde, protože by nevěděl, co dělat a ukousal se nudou, tak si potom i za normálních i nenormálních okolností zcela flegmatický člověk musí kupovat tlakoměr nový, protože jeho tlak dosáhl hodnot nevídaných a neočekávaných ani výrobcem onoho přístroje. Nehledě na to, že si musí zajít na ušní, protože ta nafukovací guma, co se při měření dává na paži, se při bouchnutí nechová zrovna nejtišeji. No a dál... jak vidím, spousta komentátorů tu vypocuje moudro, že jako "řemeslo má zlaté dno". To je možná pravda, ale odkdy je obchod řemeslem? Si pletete pojmy né? Naopak, řemeslem by se dalo nazvat to, co dělaly ty zkrachovalé Burianovy děti, když stavěly baráky. Ovšem vzhledem k tomu, že neuspěly, je poučení z filmu to, že řemeslo má dno pěkně bahnité, lepší je zabývat se něčím tak neproduktivním a zbytečným, jako je obchod. (11.07.2015)

Neříkám, že jde o nejlepší Burianův film, ale řadím jej mezi své nejoblíbenější. Přímo z něj sálá příjemná, bezstarostná atmosféra, což může být při pohledu na rok vzniku pro někoho mírně zarážející. Skutečností zůstává, že nacisté za okupace upřednostňovali podobně laděné komedie, které dávali lidem alespoň na chvíli zapomenout na krutou realitu, v níž žili. Burian, Věra Ferbasová a Raoul Schránil svou práci odvedli skvěle a příběh o naplnění "amerického snu v českém měřítku" laskavého papírníka Putičky řadím, přes paradoxní okolnosti vzniku, mezi klenoty českého filmu. (13.05.2010)