Meky

Na Žbirkovi jsem nikdy neujížděla, ale pamatuju, že v době mé první velké lásky hráli v rádiu pořád dokola Biely kvet. Dokument pokládám za vydařený, jeho historické pasáže vypovídají mnohé o tehdejších poměrech. Víc než distinguovaný hlavní protagonista se mi líbil rovný a věcný Laco Lučenič. Hlavně jeho hláška, že Lehotský je jednotkou egoismu. (12.01.2021)

Hlavně ve druhé polovině to (dost překvapivě) působí dojmem nějakého poloamatérského fanouškovského projektu a skutečně zajímavé je to jenom do odchodu Lučeniče. Pak už je to jen smutné, ve finále dokonce trapné. Jinak Žbirka sám o sobě je stokrát víc než nějaký Gott, ale s tím už Šafránek nemá nic společného. (17.11.2021)

Co si budeme povídat. Nejsem fanoušek pana Žbirky, nikdy jím asi ani nebudu. Asi bych také mohl v mládí mohl mluvit o nějaké vzpouře proti starým pořádkům s jeho reprezentací. Čas minul a má tvrdohlavost taky. Nicméně teď jsme v pozici, kdy máme hodnotit něco objektivně. A já asi nemohu mluvit o tom, že by šlapali tvůrci vyloženě vedle. Spokojeni mohou být hlavně fanoušci, kterým je nějak efektivně přiblížen život jejich idola, i když třeba já bych ocenil větší chronologickou orientaci a větší snahu odvyprávět vše a nějak plynule. Ale to záleží. Osobně asi nemám přímo, co vytknout. Jsem ve výsledku rád, že jsem to mohl vidět. Na zadnici si z toho asi ale nesednu. (07.01.2021)

Postava Miroslava "Mekyho" Žbirky je pro mne jedna z těch podstatných, pokud jde o vývoj hudebního vkusu. Když se vyšvihl na nejvyšší příčky slovenské i československé populární hudby, bylo mi 11-12 let, a to se člověk začíná zásadně formovat. Žbirka je tak jedním z několika málo lidí, které sleduji prakticky neustále, a to aniž se nutně považuji za jeho fandu, spíš za angažovaného pozorovatele, a jeho písně se mi líbí jen výběrově (např. "22 dní" nicméně považuji za jednu z nejlepších písní v historii slovenské pop music). Fanouškovství máme ale s MŽ společné, protože stejně jako on mám ve velké úctě Beatles. Z předchozího plyne asi vcelku pochopitelně, že jsem se na dokument o zpěvákovi a autorovi dost těšil. A bohužel, nebyl jsem uspokojen. O Žbirkově životě a díle by bylo lépe natočit spíš sérii dokumentů, protože je živou historii (česko-)slovenské populární hudby, a každá z jednotlivých etap (konec 60. a začátek 70. let, působení u Broma a Offermanna, éra Modusu, založení Limitu a cesta na výsluní, ...atd.) by si zasloužila samostatný portrét. Takhle dokument těká od jednoho tématu k jinému, přičemž si nejsem jistý, nakolik je pro neznalého vůbec srozumitelné, o co v některých fázích vlastně šlo. A pro znalejšího je naopak zřejmé, že leccos bylo zjednodušeno a nevyčerpáno; takřka cokoliv, na co dokument narazí, je jen tak nahozeno a přejde se to spíše rozpačitými tvářemi a výjevy. Přitom zajímavých lidí sehnal režisér dost a dost, ostatně sám "objekt" vládne mluveným projevem dosti dovedně. Když se to p. Šafránkovi nepovedlo využít, nejspíš bude chyba na jeho straně. Pokud přesto dávám 4, není to kvalitou filmu jako takového (ten by si zasloužil maximálně 3), ale osobou protagonisty, silou témat a nestárnoucím půvabem písní, které v něm zaznějí. (02.01.2021)

Ako nie príliš zainteresovaný do Mekyho kariéry som sa trochu v informáciách a chronológii strácal. Emocionálne to ale nostalgicky celkom fungovalo, najmä však vtedy, keď zaznievali známe tóny legendárnych hitov, čiže tu by som až tak Šafránkovi negratuloval k prínosu. Potešia dokonca aj hovoriace hlavy, najmä ak rozprávajú skutočne k veci. Vôbec som nevedel, že vzťah Žbirku ako autora a Lučeniča ako producenta bol vyhrotený podobne ako napríklad vzťah medzi Goreom a Wilderom, kde tiež jeden písal a druhý odrobil všetku špinavú prácu v štúdiu. (16.07.2020)