Tři zlaté vlasy děda Vševěda

Po mnoha měsících jsem byl o Vánocích okolnostmi přinucen zadřepnout k televizi a bylo mi tváří v tvář mnoha barevným obrázkům na mnoha kanálech šedivo k zalknutí. "Třem zlatým vlasům děda Vševěda", filmu rozhodně ne prostému nedostatků, patří dík, že mě svou originální estetikou, tajemností a svým na samé hranici mýtu balancujícím, neupovídaným příběhem vytrhl z oné šedi. Přijde mi podivné, že je snímek na ČSFD častovaný povětšinou třemi hvězdičkami: zaslouží si jich buď mnoho, nebo málo, ale rozhodně není průměrný. (04.01.2013)

Vybavuji si, že jako dítě jsem se u toho dost bála a vlastně se mi to nelíbilo, právě proto, že jsem se u toho bála. Princezna mi připadala nic moc a hrad a vůbec všechno takové nedomrlé a ponuré. Žádná okouzlující pohádková vesnice, les, půvabný královský hrad. Jak z mála dokázali tvůrci udělat hodně mi dnes připadá ohromující, ale to dítě, kterým jsem byla, mi nedovolí hodnotit tuhle pohádku vysoko. A pana Lukavského si dodnes raději užívám v kladných rolích, (01.01.2012)

Další, ne-li snad vůbec první, nepohádková inscenace klasické pohádky, jež rozhodně není určena dětem. Daleko víc než o pohádku se jedná o televizní poému, která, více než slov, využívá jiných výrazových prostředků – nádherná hra světel a stínů vévodí neobvyklému pojetí Erbenovy předlohy, mimika herců (mimořádná herecká příležitost především pro Radovana Lukavského. Marně pátrám v paměti, kde si ještě zahrál tak výraznou zápornou roli. V záři černé a červené působí jako sám prototyp ďábla), náznaky děje, nikdy nedokončené, a přece zřejmé a jasné, zpětné projekce, které zde rozhodně nepůsobí rušivé, jak tomu obvykle bývá, a nakonec i ony na první pohled jakoby levné divadelní kulisy, jež však jen podtrhují sílu příběhu pohádkové lásky a nenávisti. A doprovodnou hudbu, tu je nutno zmínit zvlášť, zcela samostatný prvek, který korunuje nádhernou poetickou poctu klasikovi naší české pohádky. Velkým neprávem podceňovaný snímek. Jeho hodnoty ovšem oceníte teprve tehdy, otevřete-li oči a duši kráse. (08.05.2015)

Tři zlaté vlasy děda Vševěda je pohádka, která se v různých variacích objevuje často a má už řadu věcí. Je to jedna z typických klasických pohádek. Tato verze z první půlky 60. let ale nebude patřit k mým oblíbeným. Za zmínku stojí, že jde nejen o poeticky natočený děj, ale též vizuál. Například lesy či zámek v pozadí po vstupu za bránu působí prazvláštně. Zřejmě museli mít filmaři a animátoři dlouhou pařbu a z ní vzešlo tohle. Třeba když vstupuje Plaváček do hradu, ten působí jako velký vánoční stromeček - nahoře zelený po stranách různobarevné baňky. Naopak k dědovi stačí vystoupit po schodech do něčeho, co připomíná naplno jedoucí program planetária. A změn je v této verzi víc. Například Vševěd hrdinovi neporadí, ba právě naopak, poradit a přijít si na vše musí sám. Právě jeho matka od něj nic nezjistí, krom vytržených vlasů, které jejího synáčka probudí a on se tak s Plaváčkem setkává tváří v tvář. Jde o hodně stylizovanou, umělecky ztvárněnou pohádku, která pro děti není. Buď je unudí nebo vyděsí. (19.11.2023)

Přepjatě stylizovaná pohádka s divadelními kulisami a ručně namalovaným pozadím. Svým způsobem to připomíná mnohdy příšerné televizní studiové pohádky 60.let (vysíláné v cyklu ČT Pohádky pro pamětníky), od kterých se Tři zlaté vlasy děda Vševěda vizuálně liší snad jen přidanými barvami. Celý film působí jako umělecky náročnější dílo, kde se mnohokrát nechává větší prostor scénické hudbě na úkor dialogů, což ale vzhledem k chudé výpravě pohádky rozhodně nepřispělo k dobru, ani pro dětského diváka (kterého to dnes nejspíš vůbec nezaujme) ani pro dospělé fanšmejkry. Hlavní hodnotu snímku vedle té historické představuje účast hereckých bardů (nejen) z Národního divadla, z nichž nezapomenutelný výkon předvedl zejména v hlavní roli zlého krále Radovan Lukavský. 60% (23.12.2017)