Soudce a vrah

Výkony Noireta a Galabru byly vynikající, příběh i kontext doby zajímavé, ale na mě to bylo příliš zpolitizované. Klidně to mohlo být kratší. Jedna má kamarádka tvrdí, že francouzské filmy jsou často až příliš ukecané. A má pravdu, v tomto případě to zrovna platí a není to první ani poslední francouzský film. Těch předčítaných dopisů vraha tam bylo až moc. A ten revoluční závěr!? Stále přeci umírají tisíce vykořisťovaných dětí, tak se vlastně, psychopati, nic nestalo, a můžete si klidně vraždit dál?! (18.01.2014)

Michela Galabru už jsem parkrát viděl hrát dobře, ale to co předved tady, tak to klobouk dolů mistře. No spíše než o obsahu je tenhle film o hlavních postavách, právě jejich jednání, jejich dialogy a jejich motivace k jednání umí vybudit jak pozornost, tak emoce. Závěrečná scéna sice byla silná, ale podle mého zbytečná, celej film houpla do sociálního světla. Chápu, že Frantíci maj vždy co říct a neradi mluví s cukrovvým přízvukem, ale tak stačilo vložit nějakou tu větu do úst soudce nebo scénu s vrahem a finále by bylo necukrovaný a ještě zůstalo našitý na odvyprávěný příběh. (27.01.2014)

V řadě komentářů se objevuje podivení, resp. kritika závěrečné scény, která (údajně) mění smysl celého filmu a psychologické drama se mění v posledních minutách v rudou agitku. Ti diváci bohužel buď nedokázali pochopit společenský kontext, o který se Tavernier pokouší, nebo mají nedostatky ve znalostech francouzské historie. Snímek má totiž od začátku jasně čitelný názor a Tavernier netočí ani tak psychologické drama, jako spíš společensko-kritické drama, které využívá případ odhaleného sériového vraha ke kritice dobových poměrů a vymezuje se proti pokrytectví a dvojí morálce tzv. lepších vrstev. Od začátku až do konce je tam jasně cítit levicový úhel pohledu, probírá se např. tvz. Dreyfusova aféra, která patřila k nejzásadnějším střetům mezi republikánskou a internacionalistickou levicí a elitářskou nacionalistickou pravicí, která měla jasně antisemitské zabarvení. Ve filmu se dá jasně identifikovat taky antiklerikální tón, objeví se řada scén, které dávají církvi co proto. Z dnešního pohledu je nutné vyzvednout především špičkový výkon Michela Galabru, který ztvárnil psychicky vyšinutého zabijáka s famózní virtuózností. Philippe Noiret jako profesionální kariérista a manipulátor je taky dobrý, ale Galabru ho tentokrát překonal rozdílem až 2 tříd. Zmíněná scéna na závěr mi mimochodem vadila taky, ale jen proto, že je zbytečně přímočará. Totéž se dalo sdělit prostřednictvím nějakého dialogu filmových postav. Nebudu ale kazit hodnocení více než 2hodinovému skvělému filmu kvůli 2minutovému úletu. Celkový dojem: 90 %. (24.01.2015)

Sudca a vrah, čiže inými slovami tiež povedané, ako dobová dráma pod taktovkou mierne "roztržitého" režiséra Bertranda Taverniera, a to konkrétne v priamej inšpirácii Josephom Vacherom, skutočným sériovým vrahom, pôsobiacim na konci 19. storočia vo Francúzsku, v dobe okolo temnejšej atmosféry slávnej Dreyfusovej aféry, a práve preto ho onálepkujem nijak inak, než zrovna ako „francúzskeho Jacka Rozparovača”, keďže ich hlavný »modus operandi« , sa vyznačoval podobnou konšteláciou, a tak by si v podstate títo dvaja legendárni mordári, tým pádom mohli navzájom medzi sebou potriasť svojimi pravačkami s následným zápisom do dejín kriminalistiky, pričom tentoraz sa ozaj dosť neľahkej úlohy, prepožičať tvár tejto voľakedy reálne jestvujúcej postave, náramným spôsobom zhostil francúzsky herec Michel Galabru, mimochodom mojej osobe zrejme doposiaľ najviac známy asi len z klasickej, komediálnej, žandárskej série s Louisom de Funèsom, tým chcem zdôrazniť najmä to, že jeho herecký výkon v tomto prípade, s vysokou pravdepodobnosťou považujem za vôbec ten úplne nadštandardnejší, než čím sa môže tento počin okrem iných súvislostí pochváliť, tobôž ma jeho famózne stvárnenie veľmi prekvapilo. A síce sa scenáristickí tvorcovia trochu pohrali s protagonistovým priezviskom, keď namiesto pôvodného Vachera, si pre výsledné vyznenie počinu pre zmenu zvolili Bouviera, čo je v slovenskom preklade niečo na princíp samotného „pastiera” s naprosto identickým významom. • Teraz zase ale neviem, či mám považovať jeho protipól za právoplatne adekvátneho rivala, pretože predstaviteľ sudcu Émileho Rousseaua v podaní Philippea Noireta, ktorý mi v konečnom dôsledku prišiel, ako nedotiahnutý a celkovo rušivý charakter v takomto prevedení, a to už iba z toho prostého hľadiska, že do diania často vstupovala i jeho matka v podaní Renée Faureovej + práca strihovej skladby, toto zdanie ešte viacej umocňovalo, áno, a strih je zrejme tým najslabším článkom tohto, inak celkom zaujímavého filmu. Škoda, že Tavernier nedokáže niektoré určité látky spracovať presne tak, ako by si v skutočnosti zaslúžili, viď hneď predchádzajúci prípad v podobe L'Horloger de Saint-Paul, ale aby som len nešpinil, tak La Mort en direct, je vskutku výnimkou, ktorá potvrdzuje pravidlo. • Čo ešte na samý záver doplniť? Kamera, kostýmy a výprava, či dokonca i hudba, boli na remeselnej úrovni + hlavný, herecký výkon, inakšie bola snímka nasiaknutá politikou v nadväznosti na antisemitizmus, čo už skrátka pramenilo z vyššie uvedených údajov, à la Alfred Dreyfus. (05.07.2023)

Nudná vylízanina, v níž "exceluje" dabing Oldřicha Vlacha. Není to dramatické, není to napínavé, není to krimi. Pokud v tom mělo být něco hlubšího, tak jsem to neodhalil. Vraždám chybí atmosféra, vyšetřování neexistuje, konec je nepochopitelnej (a ty davový dabovaný scény jsou katastrofa!) a postava soudce (solidně nadabovaná Miroslavem Donutilem) tak nějak nemá co říct. Smysl vzniku tohohle dílka jsem nepobral a jeho vysoké hodnocení už vůbec ne. (23.03.2014)