Armáda pěti mužů

Po natočení snímku 'Boot Hill' (1969) se opět filmová cesta Buda Spencera a Terence Hilla rozdělila. Zatímco si Terence odskočil ke komedii z období druhé světové války 'Blázni ve válce' (1969), Bud zůstal věrný spaghetti westernovému žánru a natočil snímek tentokrát o partě pěti chlapíků, kteří přepadnou vlak převážející mexické zlato. Příběh je tak jednoduchý a prostinký, že snímek nevyzdvyhl ani vynikající soundtrack, který nemá nikdo jiný na svědomí než sám Ennio Morricone. Díru do světa tento snímek nikdy nemohl udělat, ale je fakt, že složení oné party je docela zajímavé skutek. Co osobnost, to nějaká zvláštnost. Dokonce tu nechybí ani samuraj i když v japonském obleku o to neuvidíme. Za zmínku určitě stojí mistr dynamitu, kterému byla i později věnována pozornost snímkem 'Kapsy plné dynamitu' (1971). Dějství je prosto známých rodokapsových příběhů, ale atmosféricky jakoby tvůrci tápali, jestli to brát skutečně vážně a nebo s komediálním nádechem. Patřičné klišé samozřejmě nechybí a ani překvapující zvraty, ale po dramatické stránce to prostě zaostává. Máme tu jednu rvačku, ve které Bud jednou použije i své známé pěstní kladivo, ale celkově to je jinak prostě takové podivně omšelé. Výprava je přesně taková jak má být, ale i tak snímek nabývá spíše televizního dojmu než velkorozpočtovému snímku určeného na stříbrná plátna. Té jednoduchosti je tady zkrátka až příliš. V rámci filmografie Buda Spencera snímek může být pro jeho fanoušky přitažlivý, ale jinak v paměti obyčejného diváka prostě neutkví. (11.01.2021)

Peter Graves rozjíždí s Budem Spencerem Mission Impossible na Divokém západě. Scénář jede hluboko ve vyježděných kolejích heist žánru, tj. skládání týmu-přípravy na akci-akce a stejně tak absolutně nepřekvapí typologie členů týmu plánovač-pyrotechnik-silák-vrhač-zlodějíček. Skládání týmu připomene Sedm statečných tím, že jde opět o muže-profíky, kterým ujel vlak a vydávají se na poslední sebevražednou misi. Samotná loupež - při které se nesmí střílet - není marná, ale cesta k ní nijak zvlášť zábavná není, tady se Argento-scenárista (jinak podepsaný i pod Tenkrát na západě) moc nepředvedl. Režie taky rutinní, i Morricone jede na autopilota a Graves i Spencer taky prostě hrají Gravese a Spencera. (23.07.2022)

Cítím mírné zklamání, které nedokážu přesně definovat. Možná to bylo hereckým obsazením, kde nad všechny ční pouze Bud Spencer a nemluvný Tetsuro Tamba ( díky špačku:) a zbytek ansámblu jako by patřil do jiného žánru. Zejména "Holanďan" Peter Graves mi typově nesedl vůbec, prostě uhlazený a za všech okolností kladný seladon ( tahle jeho poloha vygraduje zejména v závěru) a to prostě nemusím. Možná to bylo několika logickými kiksy, které obvykle odpouštím, ale tady mi to nějak nešlo, zejména plán přepadení vlaku spočívající ve schovce pod vagóny , ee, že by součástí bezpečnosti převozu zlata nebyla prohlídka celé soupravy před jejím odjezdem z nádraží ? A tak bylo to Mexiko asi. Chození po střeše bez povšimnutí osádky vagónů taky nebylo moc košer atd. Vypichuju blbosti, já vím, celé to přepadení bylo ale hlavním tahákem filmu, tak mě tyhle detaily trochu zklamaly. Bavila mě však překvapivě ta trochu agitka pro mexickou věc a ideály revoluce, zejména scéna popravy a chorál utlačovaných vesničanů a samozřejmě celá hudební složka, Ennio je prostě Ennio. Takže nakonec trochu se smutkem za tři. (26.11.2013)

Jěště pět minut po skončení nemůžu dýchat. Tenhle špageťák by měl figurovat ve všech westernovejch žebříčcích, koprodukce Itálie s Amerikou šla ruku v ruce a sedělo to pěkně, pětice ústředních postav byla skvěle vyvážená, Morricone kraluje, atmosféra jak hudbou tak záběrama je cítit divokým západem. Kdo má rád špageťáky a nemůže v tý hromadě najít nějakej pěknej, tak tohle je ta volba!!! (24.02.2013)

Zábavná a napínavá špageťácká povídačka. Začátek (hledání jednotlivých členů tlupy, kdy je každý charakterizován krátkou příhodou) připomíná Sedm statečných, ale pak se to rozjede zcela jinak, spíše ve stylu dobových gangsterek o rafinovaně organizovaných loupežích (Velký šéf s vlakovou loupeží byl možná inspirace této části). Konec ve stylu viva la revolución, který je ovšem jen takovým přílepkem, zase připomene Corbucciho Vamos a matar, compañeros. Ale bavil jsem se a tyto inspirace (pokud to nebyly jen dobové shody) mi zábavu nerušily. Pěkná hudba, zvláště ten chorál zpívaný vesničany při přípravě popravy jejich předáka. (22.09.2013)