Ma Rainey – matka blues

Pre bežného diváka môže byť problém, keď sa postavy bavia o niečom, čomu môže rozumieť iba človek od fachu. Mnoho hudobného žargónu urobilo z tohto filmu ťažkopádnu záležitosť, čo sa týka dialógov. A teplé tanečky zmachlenej Violy ma tiež neoslovili. No Chadwick Boseman dostane zrejme oscara. Pri všetkej úcte ale len preto, že zomrel a mal správnu farbu. (20.12.2020)

"This would be an empty world without the blues. I try to take that emptiness and fill it up with something." ____ Tuhle optimistickou rošádu nelze signifikantně definovat jednoduše, ale já bych osobně tuto filmovou verzi teatrálního dílka 'Ma Rainey's Black Bottom' identifikoval jako hédonistickou derniéru a pokornou rozlučku s Chadwickem Bosemanem, velmi talentovaným afro-americkým hercem, jehož brzká smrt musela emočně zasáhnout i člena KKK - o globálním a kulturním impaktu nemluvě. Snímek 'Ma Rainey's Black Bottom' totiž slouží jako submisivní pocta determinující kulisy tzv. golden age éry blues a černošské muziky v úzce subjektivně diegetickém časoprostoru, a v komparabilitě tvoří velmi excentrickou muzikální retro serenádu, která efektivně exponuje na participovaných dialozích, interiérových pasážích, a modestně komorním zázemí - přeci jen jde o plnohodnotnou adaptaci stejnojmenné divadelní inscenace, jež je navíc ověnčena prestižní Pullitzerovou cenou. Chadwicku Bosemanovi, který se zhostil ambiciózního entuziastického trumpetisty a lze říct že je jakýmsi středobodem, excelentně herecky sekunduje Viola Davis, bohémská múza se zlatým úsměvem, a v onom éthosu bluesové extravagance ztělesňuje sebevědomou emancipaci a neobyčejně osobitý šarm s nímž si každou danou scénu legitimně krade pro sebe.... Z hlediska poměrně konvenční formy není snímek arbitrárně ničím výjimečný - dějově též, jelikož narativní rovina lamentuje na monotónní notě - no a antiklimatický závěr dekonstruuje celkový dojem - zato finální scéna rafinovaně parafrázuje ono kulturní vykořisťování černošské muziky bělochy. Ale kolem a kolem se může tato netflixovská jednohubka určitě řadit k těm víceméně kvalitnějším reprezentantům letošního filmového roku.... // VERDIKT: 7,3 nedotknutelných mokasín z 10 // (22.12.2020)

Filmová výzva, žánry - Hudební. Domníval jsem se, že tam bude příliš mnoho hudby a zpěvu a málo slov. Bylo tomu přesně naopak - divadelní předlohu lze cítit od prvních minut a smršť dialogů na sebe nenechá dlouho čekat. Panuje mezi nimi značná nevyváženost. A utkvěl mi jeden silný monolog, ten je v podání Chadwicka Bosemana vskutku oscarový. O hereckém mistrovství Violy Davis nepochybuji, takže i její nominace je logická a oprávněná. Stejně tak rozumím tomu, že mezi nejlepší filmy tento snímek zařazen nebyl. Tři hvězdičky jsou adekvátní. (17.04.2021)

Jde o adaptaci divadelní hry Augusta Wilsona (1945-2005). Hra byla o tématech rasových. Ve filmu se řeší otevřená traumata a staré spory. Střetly se dvě osobnosti. Vidíme těžkou cestu za úspěchem. Okolo roku 1927 migrovali černoši z jihu za průmyslem na severu a trumpetista kapely se domnívá, že jeho verze písně je lepší a těmto dělníkům se bude líbit více. Hudebníci se zmiňují o zkušenostech s ponižováním. Moc bluesové hudby ve filmu neuslyšíte. místo toho samé dlouhé rozhovory a vyhrocené emoce v malém prostoru. (26.12.2020)

Na snímku Ma Rainey - matka blues mi během projekce něco nesedělo - zdál se mi jakoby "nevyvážený". Herecké výkony Violy Davis a Chadwicka Bosemana, ale i dalších členů kapely jsou bez debat povšimnutíhodné, avšak příběhově mi film přišel jako jakýsi prvoplánový výjev z jednoho (ne)všedního dne ze života afroamerických umělců v roce 1927, na čemž má jistě podíl skutečnost, že se jedná o adaptaci divadelní hry. Film je plný dialogů a (nepřekvapivě) i hudby, a obsahuje dva až tři silné momenty, nicméně jsem měl i přesto celkem problém soucítit s postavami a vžít se do nich. Výtvarná stylizace a kostýmy se mi opravdu líbily, měl bych akorát výtku k místy viditelnému (buclatému) kostýmu Violy Davis. (21.04.2021)