Reklama

Reklama

Ma Rainey – matka blues

  • USA Ma Rainey's Black Bottom (více)
Trailer

VOD (1)

Obsahy(1)

V roce 1927 se v nahrávacím studiu v Chicagu sešla Ma Rainey se svojí kapelou, ale brzy tam zavládla napjatá atmosféra. (Netflix)

Videa (1)

Trailer

Recenze (53)

DJ_bart 

všechny recenze uživatele

"This would be an empty world without the blues. I try to take that emptiness and fill it up with something." ____ Tuhle optimistickou rošádu nelze signifikantně definovat jednoduše, ale já bych osobně tuto filmovou verzi teatrálního dílka 'Ma Rainey's Black Bottom' identifikoval jako hédonistickou derniéru a pokornou rozlučku s Chadwickem Bosemanem, velmi talentovaným afro-americkým hercem, jehož brzká smrt musela emočně zasáhnout i člena KKK - o globálním a kulturním impaktu nemluvě. Snímek 'Ma Rainey's Black Bottom' totiž slouží jako submisivní pocta determinující kulisy tzv. golden age éry blues a černošské muziky v úzce subjektivně diegetickém časoprostoru, a v komparabilitě tvoří velmi excentrickou muzikální retro serenádu, která efektivně exponuje na participovaných dialozích, interiérových pasážích, a modestně komorním zázemí - přeci jen jde o plnohodnotnou adaptaci stejnojmenné divadelní inscenace, jež je navíc ověnčena prestižní Pullitzerovou cenou. Chadwicku Bosemanovi, který se zhostil ambiciózního entuziastického trumpetisty a lze říct že je jakýmsi středobodem, excelentně herecky sekunduje Viola Davis, bohémská múza se zlatým úsměvem, a v onom éthosu bluesové extravagance ztělesňuje sebevědomou emancipaci a neobyčejně osobitý šarm s nímž si každou danou scénu legitimně krade pro sebe.... Z hlediska poměrně konvenční formy není snímek arbitrárně ničím výjimečný - dějově též, jelikož narativní rovina lamentuje na monotónní notě - no a antiklimatický závěr dekonstruuje celkový dojem - zato finální scéna rafinovaně parafrázuje ono kulturní vykořisťování černošské muziky bělochy. Ale kolem a kolem se může tato netflixovská jednohubka určitě řadit k těm víceméně kvalitnějším reprezentantům letošního filmového roku.... // VERDIKT: 7,3 nedotknutelných mokasín z 10 // ()

Streeper 

všechny recenze uživatele

Divadlo z tohoto filmu úplně září. Stejný problém jsem měla u filmu Ploty, který je také natočený podle divadelní hry. Je těžké natočit film podle hry, hlavně podle dramatu, protože divadlo se opírá o dialog a je to úplně jiný zážitek v divadle než na filmovém plátně. Navíc film se jmenuje Ma Rainey - matka blues, ale o Ma Rainey se ve filmu nedozvíme vůbec nic. Příběh je hlavně o příbězích z minulosti, které zanechali nějaké šrámy na členech kapely, hlavně na mladém trumpetistovi, která mý svojí vysněnou vizi, a když ta vize nejde podle plánu, podělá si celý život. Viola Davis byla fajn, ale zpívající scény mě doslova bili do očí, bylo vidět, že je to pouhý playback a že to není její hlas. Zrovna v tomto případě bych do takové role obsadila Queen Latifah, která umí zpívat a dala by to na jedničku. Film má ale záchranu a tím je Chadwick Boseman, jeho výkon je nejlepší z celého filmu a scény dokáže utáhnout sám. ()

Reklama

Morien 

všechny recenze uživatele

(1001) O filmu jsem předem nevěděla nic, kromě toho, že byl Chadwickův poslední, a tak jsem mylně předpokládala, že to bude "tradiční" Ma Rainey biopic. A tak mě potěšilo, že skutečný formát se drží jednoty místa, času, děje k hloubkovému prozkoumání jedné konkrétní situace, což je (pro mě) vždycky zajímavější než letem světem něčí celý život. Ale zároveň to s sebou nese ten risk, že se celková eskalace emocí vymkne proporcím situace, ve které se odehrává. Což se tady (opět, v mých očích) bohužel stalo. Film není jeviště a některé situace by prostě potřebovaly mnohem víc času, aby na filmovém plátně mohly dospět do určitých bodů. "Show, don't tell" tady přirozeně vůbec nedostává šanci (s výjimkou zavřených dveří) a v rámci kontextu mám limit, kolik vylévání srdce dovedu přijmout, než se k uměleckému dílu otočím zády, protože se sama potřebuji vydýchat. Osobně bych byla ráda, kdyby ostatní členové kapely dostali víc prostoru, protože Cutler a Toledo byli parádní a vzduch kolem nich jiskřil. Toledova píseň o omáčce a zbytcích byla pro mě vrcholem filmu. Plus tedy trpká poslední scéna. A to proto, že nevyslovovaly svou myšlenku napřímo, ale probouzely k přemýšlení. ()

filmfanouch 

všechny recenze uživatele

Když letos v srpnu nečekaně zemřel Chadwick Boseman, kterého ve věku 43 let skolila rakovina tlustého střeva (s tou mimochodem bojoval 4 roky a točil s ní i Black Panthera) tak to byla nečekaná smutná zpráva, která už tak velmi negativní rok 2020 proměnila v ještě smutnější. Především fanoušci Marvelu/fanoušci Black Panthera byli ze smrti tohohle afroamerického herce hodně skleslí a takový Black Panther 2 to bude mít bez Bosemana rozhodně těžké. Přesto všechno ale Chadwick Boseman rozhodně není známý jen díky Black Pantherovi a za svojí víceméně krátkou kariéru se zvládl předvést i v charakterních rolích. Zahrál si hlavní roli ve sportovním dramatu 42, v biopicu Jamese Browna Get On Up nebo letošní novince Spikea Lee Bratrstvo pěti, což byl ve finále poslední Bosemanův film, který vyšel ještě za jeho života. Ten poslední Bosemanův film ale premiéruje až teď a jde přitom o adaptaci divadelní hry Augusta Wilsona, která byla sepsaná dle příběhu bluesové zpěvačky Ma Rainey a Boseman si zde zahrál trumpetistu Leveeho Greena, který Ma Rainey doprovázel. Ma Rainey ztvárnila Viola Davis a režie se ujmul George C. Wolfe. Je poté Ma Rainey- matka blues jen další sterilním biopicem, který vlastně kdovíjak povedený není nebo se Chadwick Boseman skutečně rozloučil ve vrcholné formě? Strašně rád hlásím zprávu o tom, že je Ma Rainey- matka blues jednoduše bravurní filmařina, který těží především z fenomenální herecké dvojice Davis/Boseman. Ma Rainey je zároveň vizuálně vtahující podívaná, kde dobové zasazení působí uvěřitelně, hudba Branforda Marsalise dokonale sedí k filmu, který pojednává o blues a zároveň si tu zvukař neskutečně vyhrál se zvukovou atmosférou a ruchy. Ma Rainey je díky tomu skutečně vizuálně na vysoké úrovni a na tenhle film se jednoduše krásně kouká. Příběh zasazený do Chicaga 1927 zobrazuje velmi konfliktní vztah prudké zpěvačky a ambiciózního trumpetisty, který je plný výrazných rolí a ještě výraznějších hereckých výkonů. Viola Davis byla pro účely filmu namaskovaná do podoby Ma Rainey a čím dál tím mám takový menší pocit, že si v Hollywoodu někdo klade za cíl, aby celkem pohlednou Violu Davis maskéři proměňovali do děsivých podob. Jenomže Viola Davis zde předvádí, že je skutečně herecký chameleon a tuhle bluesovou divu ztvárnila neskutečně. Viola Davis zde umí skvěle pracovat i se svými hlasivkami a proběhla zde zcela očividná castingová trefa. Trochu mě mrzí jedna věc- Velmi pravděpodobně Oscara za svůj výkon v tomto filmu posmrtně získá Chadwick Boseman a někteří jako v případě Heatha Ledgera budou říkat, že kdyby Boseman neumřel tak by toho Oscara nezískal. Jenomže stejně jako v případě Ledgera bude ten Oscar zcela právoplatně zasloužený, protože Boseman předvádí zcela zaručeně minimálně jeden z nejsilnějších hereckých výkonů roku a skutečně předvádí, že byl do letošního roku tak trochu přehlíženým talentovaným hercem, který se toho pravého uznání dočká až po své smrti. Boseman je v roli Leveeho Greena nepředvídatelný a Boseman zde tento těžce uchopitelný charakter zvládl maximálně. Boseman zde má šanci předvést různé typy emocí, některé emocionální momenty skutečně prodat par excellence a veškeré dialogy ústně prodává s absolutní lehkostí a zároveň skutečně uvěřitelně a působivě. Boseman tedy (velmi pravděpodobně) toho Oscara získá naprostým právem, toho věhlasu se ale bohužel nedožil a to bude skutečně škoda. Věřím, že tento film mu mohl otevřít široké dveře pro podobně výrazné role. Boseman se zde do role Greena totiž doslova ponořil, z jeho monologové přednosů mrazí a zároveň je Green tak těžce uchopitelný charakter, že je skutečně zajímavé jeho charakter rozebírat, protože rozhodně není černobílý. Boseman se tak skutečně rozloučil se zajímavou rolí, která se velmi pravděpodobně ještě nějakou dobu bude dočkávat různých rozborů a to zcela zaslouženě. Zároveň se Ma Rainey dle očekávání dotkne i tématu rasismu, které ale neprezentuje kdovíjak na sílu a zároveň skutečně dokáže prodat, že to černoši ve 20. letech skutečně neměli jednoduché. O Ma Rainey nebo Leveem Greenovi si můžete myslet cokoliv, i oni jsou ale pravděpodobně obětmi tehdejšího systému, což film i tak trochu naznačí. A díky tomu, že kamera není statická a pochoduje společně s jednáním postav se do duše tak těžce uchopitelných protagonistů dostaneme vlastně hodně snadno. Film se odehrává v době, kdy černí muzikanti museli dělat hudbu dle toho jak bílí producenti pískali a chvílemi z toho skutečně i mrazí. Nádherná výprava, překrásné kostýmy a stylová muzika ještě více prodává kouzlo tohohle hereckého koncertu, který je určitě jedním z nejvýraznějších filmů roku. Kameraman Tobias A. Schliessler si vyhrál s osvětlením a barevnou kompozicí a i přesto, že samotný scénář by si možná zasloužil ještě tak trochu vypilovat (dechberoucí dialogy střídají lehce polomrtvé dialogy) a samotný film je možná až příliš krátký (94 minut úplně nestačí na to, aby film ještě hlouběji vykreslil tehdejší dobu a historický kontext), tenhle film je skutečně snadné si zamilovat a je také snadné si po zhlédnutí uvědomit, že blues je skutečně bravurní hudební styl. Především vám ale skutečně spadne brána z totálně parádní dvojice Davis/Boseman, přičemž ten druhý se oficiálně ukáže jako velmi smutná ztráta tohoto už tak depresivního roku. Mrzí mě, že se Chadwick Boseman nedožil toho, aby mohl vidět jak moc oblíbený jeho výkon v tomto filmu je. Pokud ale skutečně existuje něco jako nebe, věřím, že se kouká z nebes a je rád, že se jeho poslední herecký výkon v životě dočkal takového uznání. I bez Bosemana je ale tento film neskutečně super a bylo mi trochu smutné ho odsoudit jenom proto, že se to točí kolem zastaralé muziky a znetvořené Violy Davis. Ten film je totiž skutečně bravurní, skutečně není tuctový a skutečně stojí za vidění. Blues Forever! () (méně) (více)

M.i.k.e 

všechny recenze uživatele

jelikož jsem nevěděl,že jde o film podle divadelní hry,tak sem vzhledem k názvu čekal něco jiného než konverzačku,která se 90% stopáže odehrává v jednom domě (popřípadě ve dvou místnostech),ale když se mi podařilo přizpůsobit a přijmout tuhle formu,docela sem si tenhle kousek užil.Dialogy jsou totiž většinu času velmi dobré,některé překvapivě vtipné,některé naopak silné a smutné bez toho aby šustily papírem.Hudba je také velmi dobrá,jen by jí mohlo být trochu víc.S herců to pak táhnou na první pohled k nepoznání nalíčená zlatozubá Viola Davis a hlavně Chadwick Boseman.Ten tady potvrdil,že nebyl jen Black Pantherem,ale byl opravdu dobrým hercem,který bude chybět...70% ()

Galerie (29)

Zajímavosti (15)

  • Viola Davis (Ma Rainey) sa so svojou nomináciou na Oscara za tento film stala so štyrmi nomináciami najviac nominovanou herečkou afroamerického pôvodu. Stala sa tiež prvou černoškou, ktorá získala dve nominácie na najlepšiu herečku v hlavnej úlohe. (belinko)

Související novinky

Nadějná mladá žena vyhrála ceny AACTA

Nadějná mladá žena vyhrála ceny AACTA

06.03.2021

Včera proběhl 10. ročník předávání Mezinárodních cen AACTA, které uděluje Australská akademie filmových a televizních umění. Snaží se tak ocenit význačné tvůrce a jejich díla z uplynulého roku, bez… (více)

46. ceny LAFCA byly rozdány

46. ceny LAFCA byly rozdány

21.12.2020

Včera proběhl 46. ročník předávání cen Asociace losangeleských filmových kritiků (Los Angeles Film Critics Association - LAFCA). Ta již od roku 1975 vybírá nejlepší filmy uplynulého roku z pohledu… (více)

Země nomádů vítězí u kritiků

Země nomádů vítězí u kritiků

15.12.2020

Přestože by se mohl zdát letošní rok na oscarové filmy chudý, ve skutečnosti tomu tak není. Důkazem budiž předávání filmových cen kritiků z Boston Society of Film Critics, ze kterého vzešlo hned… (více)

Reklama

Reklama