Ukradené polibky

Doinelovská série u mě zatím (po dvou viděných částech) boduje z Truffauta o poznání míň než to ostatní, ale pokaždé z jiného důvodu. Tenhle kousek mi připadá jako takový kříženec Černého Petra s Absolventem, navzdory letopočtu vzniku odpolitizovaný až do bezzubosti a po francouzsku odlehčený až k nehmotnosti. Potěšilo, ale neutkvělo. (18.03.2016)

Když už jsem se jinde (v předešlém komentáři) pochlubil, že "Nikdo mne nemá rád" mně přišel jako nejzdařilejší film z volné série o Antoinovi Doinelovi, tak "Ukradené polibky" byl tím filmem, který na mě fungoval nejméně. Svůj díl na tom může nést i taková podružnost, kterou je skok od černobílého obrazu k obrazu barvenému. Vím, je to malicherné, ale byl to nezvyk. Taktéž musím přiznat, že mně vůbec nekonvenovala roztříštěnost tohohle filmu (která je však ospravedlnitelná, Antoine si skládá svůj život z rozbitého dětství a dospívání), symbolizovaná najmě tím, kolikrát Antoine změní zaměstnání. Co si mám například myslet o tom, když Antoine jako soukromý detektiv "pronásleduje" kouzelníka, proč jsem to měl sledovat, když to vlastně nikam nevedlo (Antoinův život to nikterak neovlivnilo)? Zajímavá mně přišla pouze linka z obchodu s obuví (kdybych chtěl být zlý, tak bych napsal, že film začíná až s nástupem Delphine Seyrig aka Fabienne). 60% (06.06.2020)

Další díl série o Antoinu Doinelovi je milým snímkem o lásce a hledání vlastního uplatnění ve společnosti. Není tak dojemný jako Nikdo mě nemá rád, skýtá však mnohem víc humorných situací. Postava Doinela se za ten čas, který uběhl od prvního dílu (dá-li se o prvním dílu hovořit) značně změnila. Není to už člověk tápající ve světě, který mu podráží nohy. Je to člověk, který si na svou situaci zvykl, který se své trampoty rozhodl řešit s lehkou hlavou, bez zbytečných zklamání. To se odráží i do celkového vyznění snímku. Je to film, který vám zlepší náladu. (10.11.2004)

Takový pohodový filmeček. Od Françoise Truffauta jeden z těch, kterým jakoby slavný režisér ani nic hlubšího moc nesděloval, jen prostě bavil diváka na téměř klasický způsob, tedy příběhem se zajímavými postavami a někdy i nečekaným vyústěním... a mě ty trampoty jednoho mladého smolaře, který za krátkou dobu vystřídal tolik různých povolání, zapletl se s nejrůznějšími lidi včetně záhadného kouzelníka i úchylného slídila a přitom se přepotácel řadou zkušeností i trapasů, většinou hodně bavilo sledovat. Jen by mě možná více zajímalo, jak se Antoine po nezdarech v obchodě s obuví dostal z ničeho nic k opravování televizorů, dokonce jako soukromník s vlastním vozem, jak začal vůbec technice rozumět a čím si prošel, než mu vůz a nářadí vůbec svěřili... Ovšem náhled do profese soukromého detektiva a úřadu s detektivním podnikem je zde nesmírně zábavný a poutavý, hodně se mi líbila scéna s Michaelem Lonsdalem coby podivným klientem a také postava starého šéfa. O něco méně mě braly některé delší romantické scény, ale na poutavosti filmu a celkové atmosféře ani těmi Truffat naštěstí moc neubral. Celý film vyniká příjemný kouzlem, nenuceným humorem a přirozeným výkonem Jeana-Pierra Léauda. Spokojenost. [80%] (07.01.2023)

Můj druhý "doinel". Oproti Nikdo mne nemá rád docela příjemné nakročení k lehkonohosti. Režisérská prvotina byla vlastně docela depresivní sondou do rozvrácených rodinných vztahů. Ukradené polibky jsou jen sledem eskapád nemotorného mladíka, který vstupuje do dospělého života. Vážnější poselství bych v tom neviděl. Jsou plné situačního humoru, často až absurdního. Zajímavé je, že o vnitřních stavech hlavních postav nemáme takřka zprávy. Léaud i jeho partnerka hrají s mimoňsky neproniknutelnou tváří a o jejich vzájemných sympatiích se až do posledních minut dá usuzovat jen velmi málo. Když si totiž navzájem něco sdělují, stejně divák nevěří, že je to pravda. Příjemně jsem se bavil. (16.03.2010)