Žena od vedle

Truffautov predposledný film som si rád pozrel. Opätovné vzplanutie zdanlivo vyhasnutého mileneckého vzťahu v nových podmienkach poskytlo viacero motívov, ktoré Truffaut nenechal nepovšimnutými. Aj keď milenecký vzťah má skôr charakter pudovosti, než osudovosti, predsa len má v sebe zakódovaný prvok autodeštrukcie, ako aj v iných jeho filmoch. Neprekážal mi občasný akademizmus, neprekážalo mi, ako boli partneri mileneckej dvojice v druhej polovici filmu zatlačení do úzadia. Čo mi prekážalo, bol Gérard Depardieu. Nielen preto, že som na neho alergický, ale aj preto, že postava, ktorú stvárňoval sa do majetníckej a násilníckej polohy dostávala príliš náhle a málo uveriteľným spôsobom. Na rozdiel od Fanny Ardant, ktorej sa filmová Mathilda vydarila. (13.04.2012)

V Truffautově předposledním filmu je sice znát určitý posun v jeho tvorbě, ale rozhodně nejde o kvalitativní sešup. Jeho poslední filmy jsou už usedlejší a formálnější, ale takový formalismus si nechám líbit! Truffaut nic neztratil ze své schopnosti poutavě vyprávět zajímavý příběh a dá se zde také vystopovat Francoisův příspěvek k Nové vlně. Mezilidské vztahy a jejich popis prostupuje napříč jeho tvorbou - od Nikdo mě nemá rád a celou Doinelovskou pentalogii až k posledním kouskům. Žena od vedle je tragický příběh, který se leckomu může zdát na první pohled triviální, ale ve skutečnosti není nijak vyumělkovaný a je podán přesvědčivou a hlavně poutavou formou. Nehledě na to, že Depardieu a Fanny Ardant jsou skvělá volba pro ústřední postavy. Zkrátka takto nějak si představuju film zkušeného a vyzrálého filmaře. Nemusí nikomu nic dokazovat, ale přesto je stále skvělý... (11.10.2006)

Co se stane, když máte spokojený rodinný vztah, ale do vašeho života vpadne minulost v podobě vášně? Dovede se vášni ubránit? Zvládne to Gérardův hrdina, který se náhodou znovu setkává se svou minulou láskou? Truffaut měl k ruce výborné herce a dobrý námět, který je podán lidsky a přitom dramaticky. (06.06.2017)

Čtvrtý Truffautův film a čtvrté čtyři hvězdičky. Delší dobu mi vrtalo hlavou, co mi brání dát některému z viděných snímků plný počet. Doinelovská série nepostrádá vtip a šarm, Nikdo mne nemá rád má krásnou kameru, Divoké dítě zvláštní poetiku a zajímavý příběh. To, že Truffautovy snímky mají odstup a nehrají moc na city mi taky nevadí. Zjistil jsem, že mě trochu rozčiluje nesoustředěnost vyprávění. Režisér zatěžuje film podrobnostmi, které nemají dějové opodstatnění a jsou jen ozdobami, které odvádějí pozornost. V tom jde Truffaut proti svému velkému vzoru Alfredu Hitchcockovi. Hitch, jak je známo, vypouštěl ze scénáře vše, co nemělo pro děj význam. Svým hercům zakazoval jakákoli gesta navíc, která by nesloužila příběhu. Postupoval tedy dostředivě. Truffaut stavý filmy odstředivě - dalo by se říct realističtěji. Zachycuje spousty víceméně banálních dialogů "ze života", zapojuje nedůležité vedlejší postavy, apod. Svým způsobem je to jako věšet novou kolekci baňek na vánoční stromeček tak dlouho, dokud se pod ozdobami neskryje poslední větvička. Ani Žena od vedle není výjimkou. Na začátku přichází novovlnný "stand up" výstup paní Odile, která se přímo do kamery deklaruje jako vypravěč, byť je zřetelné, že ne příliš spolehlivý. Už patnáct minut poté je jasné, že nebude ani nespolehlivým vypravěčem, protože nemá páky, jak by mohla fokalizovat děj. Nadto už se coby vypravěčka neukáže - až na samotný konec, kdy vyprávění uzavře. Což je svěží přístup, který potrápí divákovu hlavu. Pokud je takováto (promyšlená) nedůslednost jen jedna. Pokud je jí celý film, vracíme se ke stromečkové metafoře. Přesto, jsem spokojený. Fanny Ardant byla sexy a příběh nepostrádal spád a eskalaci napětí i citů. Zatím nejlepší Truffaut. (23.03.2010)

Stejně jako v předchozích režisérových filmech o destruktivní lásce dospělých lidí i zde kulminují emoce do překvapivého finále. Bouřlivý vztah je vyprávěn bez zbytečného patosu a citového vydírání, Truffaut totiž užil jako (byť nespolehlivého) vypravěče ženu, která celý případ sleduje, aniž by do něj byla osobně zainteresovaná... Celý film je snímán v dlouhých polocelcích, ve kterých gradující napětí nenápadně narůstá a tragédie bublá pod zdánlivě idylickým povrchem. Občas film vzbuzuje pocit, jakoby Truffaut natočil volnou variaci na Představuji vám Pamelu, film, který natáčí režisér jeho Americké noci. Zdánlivě jednoduchý "harlekýnový" příběh je ale vyprávěn velmi chytře a promyšleně, především skrze silné (a výborně zahrané) postavy, od ústředních hrdinů až po jejich partnery a známé. S Americkou nocí jej spojuje řada témat, ať už je to hrdinka (jíž si manžel vzal i po naznačeném pokusu o sebevraždu z nešťastného předešlého manželství, ale ona mu proti své vůli nedokáže jeho obětavost a důvěru oplatit), nebo některé záběry (pokřikování postav na sebe po ránu z oken proti sobě postavených domů, případně letecký záběr v závěru filmu). Ale jde tu najít i motivy z Julese a Jima, Deníku Adély H. i z doinelovské série (vynikající vtípek s pošťákem, nervozita při odjezdu do práce, obsazené telefony), nehledě na takřka povinnou cestu postav do kina a spojení příběhu hrdinů s filmem, který právě sledovali... Hrdinů, kteří nedokázali žít ani spolu, ani odděleně. (14.05.2003)