Nikdo mě nemá rád

tento psychologický snímek se snaží hlavně názorně ukázat situace, které dítě vedou na scestí a jak je ho vlastně těžké pochopit a vychovávat. Je to rozhodně smysluplný a poučný film a pro rodiče by měl být "skoro" povinný. Ale na druhou stranu je pravda, že pro běžného diváka je hodně těžký a navíc moc radosti neudělá, jak je plný bezvýchodnosti a beznaděje. Nová vlna i když přes půl století stará má něco do sebe, jak ukazují kvalitní rozbory díla v komentářích některých zkušenějších uživatelů, proto si myslím, že si ho nejvíc užijí sociologové, učitelé a filmový fajnšmekři. Přes to všechno na mě ve výsledku působil spíš nudně a zdlouhavě, protože příběhově moc nedává - tak jsou silnější 3* ode mě adekvátní známka a nevidím důvod se k němu vracet i přes kvalitní herecké výkony, zpracování i kameru. [ PŘÍBĚH: 1/// ATMOSFÉRA: 2 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 0 /// ART: 2 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (18.12.2014)

Filmů o tom, jak dospělí nechápou své děti, a naopak, vzniklo hodně. Málokterý film o generačním nepochopení byl ale „napsán“ s takovým pochopením pro mladé uličníky (snad ještě Truffautovi krátkometrážní Uličníci a Vigova Trojka z mravů, která je v Nikdo mne nemá rád přímo citována) a zřejmě žádný nebyl zároveň tak krásným pajánem na film a jeho „únikové“ využití. Scéna, kdy se Antoine ve velkém otáčivém bubnu (ne náhodou připomínajícím zoetrop) odpoutává od země, potažmo od reality, musí dojmout každého cinefila (pro jehož potěchu je ve filmu dále třeba cameo Jeanne Moreau jako dámy s psíkem). ___ Skutečnost, že sám Truffaut za své rošťárny strávil část dětství v pasťáku, činí z Les Quatre cents coups (část idiomu, který by se dal volně přeložit jako „dělat neplechu“) snímek velmi osobního charakteru a psychoterapeutického významu. Stejně jako Antoine, taký malý Francois utíkal z dishamornického rodinného prostředí k filmům a literatuře. Není divu, že se později tak rád označoval za adoptovaného syna Andrého Bazina (jemuž je film dedikován), který ho zachránil před vojenským vězením, kam byl anti-autoritářsky smýšlející Truffaut zavřen za dezerci. ___ Svého biologického otce Truffaut ani nikdy nepoznal, a příběh filmu je hledáním chybějící autority, člověka, který by pro chlapce měl pochopení a kterého by si chlapec sám mohl vážit. Matka, s níž chlapce pojí oidipovské pouto, projevuje více citové vřelosti k milenci. Podváděný otec si zase nedokáže zjednat pořádek a prosadit vlastní názor. ___ Stejně jako nejsou postavy dospělých jednorozměrnými karikaturami, ani pochopení pro protagonistu u Truffauta nesklouzává k nekritické sentimentalitě. Antoine není bez viny, jak dobře osvětlují jeho odpovědi během rozhovoru s psycholožkou. Romantizující není ani styl filmu. Kompozice záběrů na jednu stranu vyniká důslednou promyšleností (střídání stísněných interiérů a osvobozujících exteriérů podtrhuje širokoúhlý formát Dyaliscope), snímání všedních denních úkonů zároveň připomíná neorealistickou snahu o bezprostřední zachycení přítomného okamžiku. Výsledek je především pravdivý. 85% Zajímavé komentáře: sportovec, Radko, Jeanne, gudaulin, Ligter, MarekT (01.07.2013)

První Truffautův celovečerní film a hned taková pecka. Truffautův motiv dětství, které tak často a rád sleduje (neb vychází z jeho špatných zkušeností neústálích omylů) je zde doveden téměř k dokonalosti. Stále se opakující fakt, že cokoliv Antoine udělá, udělá špatně a z toho pramenící bezmoc (a ideál "neomylných dospělích") ve spojení s poměrné seběvědomým Léaudem tvoří kouzelnou kombinaci. Jak sám Truffaut řekl, jeho postava méla být spíše tišśí a nenápadnější (autobiografický prvek), ale Léaud si svou roli upravoval tak instinktivně, že z toho nakonec vylezlo ještě něco lepšího. Bezchybná je i metodická část film a jeho jazyk, kde kamera mnohdy atmosféře výrazně pomáhá. Narativně se nejedná o nic složitého a už jen příběh dokáže diváka udržet. Nikdo mne nemá rád je prostě nádherný základní prvek Nové vlny, který stoji za to vidět a zaujme jak pozorné čtenáře filmu tak svou přímostí také příležitostné diváky. Doinel, if your paper is first today, it's because I've decided to give the results beginning with the worst. (18.04.2010)

Truffautov prvý veľký film rozpráva o generačnom nepochopení duše mladého chlapca, ktorý má problémy doma aj v škole. Jeho vzdor a nepochopenie ho napokon bez prekvapenia nesie na cestu delikventa, ale takého s tou ľudskou tvárou, bez zásadného nebezpečenstva pre okolie. V tomto duchu je film skvelý. Problémom je silná popisnosť scén, ktorá budí dojem, že sa nič nedeje a zbytočne snímok naťahuje. (22.01.2017)

Čekal jsem příjemnou podívanou, navnaděný přechozími snímky volného cyklu o osudech Antoina Doinela, a byl jsem šokovaný tou koncentrovanou depkou, která na mě při sledování úvodního dílu pentalogie padla. Zatímco následující snímky jsou vedené v lehce ironickém jízlivém stylu, první díl série je ve skutečnosti drsné psychologické drama o nelehkém dětství kluka, který se narodil jako nechtěné dítě sobecké matce, která dává přednost vlastním cílům a syn je jí překážkou. Malý Doinel se cítí omezovaný nejen doma ale i v autoritářsky vedené škole a navíc s ním cloumá puberta, takže se nevyhne průšvihům majícím osudové následky. Stejně jako v dalších Truffautových filmech se i tady objevují autobiografické prvky, vedle vlastních příhod z období dospívání čerpá i z osudů svého spolužáka Roberta Lachenaye. Co je podstatné, Trufaut vlastně nikde netlačí na pilu a jakkoli je jeho film tíživý, tak je i silně realistický, nikdy se nepotřebuje uchýlit k nějakým scénáristickým kotrmelcům a lacinému citovému vydírání. K cíli jde vlastně nenápadně, drobné podvůdky a lži kluka s bujnou fantazií se ale poznenáhlu nabalují a vyvolávají drsné reakce netolerantního okolí, takže film s osudovou neodvratností spěje k temnému závěru. Pro mě mimořádně silné emotivní dílo, kterému dávám 100% hodnocení. Nejlepší Truffautův film, který natočil ve velmi mladém věku. (22.09.2008)