Nikdo mě nemá rád

A tak sa rodí zločin... po francúzsky. Pozor, komentár obsahuje potenciálne spoilery. Z určitého dôvodu je mi čiernobiela etapa Truffautovej tvorby bližšia, a na prvý pohľad príťažlivejšia než neskorší náskok do vlaku farebného filmu. Ale možno je to len mojim doterajším výberom jeho filmov. Vo filme Nikdo mne nemá rád sa venuje svojej obľúbenej téme - deťom a ich vnímaniu sveta dospelých, podané s jeho typickou gráciou a ladnosťou, ktorá nám lepšie dovoľuje stotožniť sa s jeho hrdinami. Drží sa pri zemi a formou komornej drámy nahliada pod vonkajšiu škrupinu "takej normálnej francúzskej rodiny", skúma vnútorné vzťahy aj interakciu s okolím pričom sa neznižuje k melodráme (ako napr. v Hebkej koži). Narozdiel od iných jeho detských snímkov tento nie je tak krikľavý, má jedného centrálneho hrdinu, je celistvejší, ale aj temnejšie ladený. Dalo by sa povedať, že je príbeh chlapca, ktorého rodičia zanedbávajú a stavajú do popredia svoje vlastné problémy na úkor syna, metaforou bujnejúceho podhubia zločinu v kontraste s romantickou víziou parížskych uličiek, ako ich poznáme z pohľadníc. Na jednu stranu tak Truffaut kritizuje modernú francúzsku rodinu a poukazuje na jadro problému, na stranu druhú je samotný záver mierne zarážajúci, pretože by sa dal interpretovať ako oslava absolútnej slobody, vyprostenia sa z osídel sociálnych vzťahov, systému a spoločnosti. Po formálnej stránke Trufffaut prílišne neexperimentuje, využíva svoje obľúbené výškové zábery zo striech a okien obytných domov. Zaujmú najmä dve špecificky technicky riešené scény, v ktorých hrá hlavnú rolu pohyb - tou prvou je záber z vnútrajška zvláštnej púťovej atrakcie, ktorá sa krúti, chlapec sa pomaly vznáša nad zem, porušuje fyzikálne zákony a opúšťa fyzický svet - v tejto scéne sa zračí všetka krása a fantasknosť detstva a spomienok naň, a je prosto úchvatná. Druhou je scéna úteku z nápravného zariadenia, konkrétne horizontálne snímaný beh popri plotoch a lese v úplnom závere filmu, ktorý symbolizuje niečo ako "absolútny útek", ako som spomínal už vyššie, a dosiahnutie dokonalej slobody. Tento formát, ako po stránke technickej tak obsahovej, Truffautovi nesmierne svedčí, a odteraz mu budem venovať väčšiu pozornosť. 100% (15.03.2014)

Silný snímek o tom, jak lehce se může ze sympatického a inteligentního kluka stát sígr z pasťáku. V podstatě stačí, když vás nikdo nemá rád: rodiče nezvládají výchovu (,,Zkoušeli jsme to na něj všemi způsoby, i po dobrém," říká nevlastní otec chlapce poté, co si jednou jako rodina vyšli do kina.), ve škole převládá tereziánský model výuky, který děti nijak nerozvíjí, jen je nutí učit se nazpaměť sáhodlouhé básně (Johna Keatinga ze Společnosti mrtvých básníků na ně!), a žádný opravdový kamarád není nablízku. Mohlo by se zdát, že film o špatně nastaveném školním systému a těžkostech dospívání z Francie konce 50. let zastaral. Ale i dnes jsou např. zvláštní školy plné romských dětí, které tam skončí bez ohledu na to, jak inteligentní jsou. A různá individua (od prezidenta Zemana po deník Blesk) zuřivě bojují proti inkluzi - pojďme postižené děti radši někam uklidit, aby se na ně ty normální nemusely koukat. Jak bych si přál, aby tenhle pěkný film zastaral! Dokud ale bude existovat konzervativní a autoritářský model výchovy, který trestá všemožné odlišnosti místo toho, aby je respektoval a hýčkal, zřejmě se tak nestane. Bohužel. (02.08.2016)

Stěžejní film Francouzské nové vlny s lidským přesahem trvajícím dodnes. Zpočátku jsem měl problém se v Truffautově silně autobiografickém díle najít a ztotožnit se s postavou Antoina, ale v závěru nabídne Truffaut vysvětlení, které předešlé konání postav krásně opodstatňuje. V každém klukovi vyrůstajícím v neharmonické rodině tohle musí probudit zapomenuté vzpomínky na nelehké dětství. (28.12.2019)

Název filmu perfektně vystihuje o co se v následujících 94 minutách bude jednat. Divák dostává možnost nakouknout na Paříž, jak ji zřejmě nezná. Matka kurva, otec idiot. Neměl to ten chlapec, jehož jméno jsem zapomněl, vůbec snadné dospívání. Snímek zachycuje skutečně jen to podstatné a žádná scénka v něm není navíc, což oceňuji jinak by takřka jistě sklouzl do nepříjemné nudy. Takhle se člověk u snímku rozhodně nenudí, ale nemohu ho v žádném případě shledat, jakýmkoli způsobem výjimečným, a to se mohu snažit sebevíc. Naopak mi připadá velmi všední. Připadá mi to tu, že se více hodnotí režisér než snímek samotný. Ti, kteří hodnotí plným počtem také nevědí, proč tak hodnotí. Většinou mají napsanou 10 řádkovou snůšku nesmyslů, ale jejich komentář naprosto postrádá, proč se jim snímek líbil. Zřejmě mají jen radost, že to všichni pochopili, neboť tu nebylo chápat ani co. Film to není zlý, ale mě neobohatil vůbec v žádném ohledu. To, co mapuje už člověk stejně dávno ví. Navíc u mě bylo přes silné téma vše totálně bez emocí. (24.05.2014)

Svůj názor zde píšu jako naprostý neznalec Truffautovy tvorby, takže zde nebudu vytahovat nějaké rozumy (obecně se ani na francouzské filmy nekoukám příliš často, natož na starší černobílé). Tento film si mě však získal svou "syrovostí", kdy se vysloveně nesnaží nějak tlačit na city, ale přesto paradoxně dokáže diváka dojmout a vtáhnout do děje. Je to velmi citlivý film a troufám si říct, že výběr herce pro roli nepochopeného chlapce Antoina nemohl být lepší. I když jak je vidět, Léaud v té době ještě hercem nebyl, ale tím spíš má jeho výkon ten šmrnc přirozeného prožívání daných okolností. Kamera, herecké výkony, scénář... to vše dohromady tvoří velmi podmanivou naturalistickou atmosféru. ~(4,2★)~ (13.11.2016)