Oranžský voják

Šest mladých Holanďanů, jejichž osudy protne německá okupace. A ačkoli se film většinu času soustředí na Lanshofa, dění u těch pár dalších je taky hodně zajímavé. Třeba u kluka, který začne z donucení kolaborovat, aby ochránil svou židovskou snoubenku (kterou mu pak pravidelně píchá hrdina Lanshof...). V porovnání s děním v ČSR je tu spousta paralel, byť v Holandsku život umožňoval pár variant navíc, třeba dobrovolný vstup do legií SS. Ten film mě, jako skoro všechno od Verhoevena, bavil. Jen jsem u obrovské spousty věcí měl problém pochopit, co to právě postavy dělají a proč. Taky ta záležitost s britskou námořní uniformou mi přišla přitažená za vlasy. Ale celkově jsem spokojen. Milovníci nizozemské historie si mohou přičíst hvězdičku až dvě. PS: pokud čekáte nějaký ten sex a naturalistické násilí, dočkáte se, ale na Verhoevenovy standardy ho tu není až tak moc. (11.03.2012)

Černá kniha se mi líbila o něco víc, tím však nechci říct, že by byl Soldaat van Oranje horší, to určitě ne. Jen mi přišlo, že novější Verhoevenův počin, který měl jen o něco kratší stopáž, nabídl dynamičtější a napínavější podívanou. Možná je to tím, že u Oranžského vojáka se režisér teprve rozehříval a později už věděl, jak na to nebo tím, že Zwartboek měl více šťávy, hlavní hrdinka podstupovala větší nebezpečí a člověk jí o to více fandil, těžko říct. Každopádně tento snímek má divákovi, který se vyžívá ve válečných dramatech z II. světové, opravdu co nabídnout a já ho můžu jen vřele doporučit. Jenom mi přišlo trochu úsměvné, jak moc málo bylo holandské pobřeží hlídané, že si tam mohli agenti připlouvat a odplouvat, skoro jak se jim zachtělo, min. v porovnání s tím francouzským, ale to je pouze menší vada na kráse jinak realisticky vyznívajícího filmu :-). (06.03.2011)

Film mi trochu připomněl Okupaci ve 26 obrazech jugoslávského režiséra Lordana Zafranoviče, který vznikl téměř ve stejnou dobu. Kamarádů je tentokrát šest a také je rozdělí válka. Resp. zrada politiků, kteří místo boje s Hitlerem okamžitě kapitulovali. Přestože Holanďané byli připraveni a ochotni bojovat. Něco jako u nás po Mnichovské zradě. Němci Holanďany stejně zabíjeli a mučili, protože v zemi fungoval odboj. Někteří Holanďané bojovali, někteří podlehli, někteří přešli na stranu nacistů. A pak přišlo osvobození a zúčtování se zrádci. I o tom je tento zajímavý Verhoevenův film. (01.06.2017)

Válka pojatá jako divoké mladistvé dobrodružství, která demytizuje pomalu každý aspekt okupace. Německou invazi zde znázorňuje scéna, kdy nepřátelští výsadkáři platí holandskému mlékaři za vypité mléko, případně vyplašení nizozemští vojáci vyrušují bezstarostnou mileneckou dvojici šoustající za stodolou na seně. Odbojové výkony protagonistů také nelze přičíst tolik jejich odvaze jako spíš mladistvé nerozvážnosti, což dostatečně uvádí scéna, ve které s dvojice hlavních hrdinů ve fracích snaží přihlásit do armády, zatímco za ní běhají hořící vojáci jako důsledek německého bombardování. A když po válce rozzuřený lid ostříhá snoubence kolaboranta na ulici vlasy, ta k tomu přistupuje tak nějak, že jí to vlastně docela sluší a přinejhorším doroste. Nic z toho by samozřejmě natolik nefungovalo, pokud by na filmu byla cítit ta nelítostná stopáž, nicméně každá scéna v Oranžském vojákovi je tak strašně bohatá, víceplánová, dynamická a vypointovaná, že to uteče jak blázen. Jak o tom píšu, stále si vybavuji další a další perfektní části, ať už sekvence "kurvy se na zemi přetahují o Železný kříž" nebo třeba závěrečné vánoční bombardování Německa ("Tři, dva, jedna, bomba vypuštěna. Dneska v Norimberku si narozdíl ode mě pivo nedaj. Zpátky na večírek."). Výsledný pohled na celý koncept okupace Holandska je krásně chaotický, morálně ambivalentní a i přes všechny ty fatality, mučení a popravy, vlastně tak nějak rozjásaně dobrodružný. To vychází nejspíše z nevole zobrazit konflikt jednostranně a nakolik přikládá pozornost nizozemské apatii a oportunistickým tendencím ke kolaboraci. U nás něco takového nebudeme nikdy schopní natočit. (30.03.2021)

Čo sa týka rannej Verhoevenovej tvorby páčilo sa mi to menej ako Turks fruit (1973) a aj ako Keetje Tippel (1975), avšak na nadpriemer to bohato stačí. Hlavne vďaka R. Hauerovi, ktorý to tu rozbalil ako z veľkej knihy. Jeho postavy študenta Erika Lanshofa som sa po celý čas nevedel nabažiť, tak veľkú charizmu má iba málo hercov. Dejová linka nedala ani minimálny priestor na nudu, stále sa tu niečo riešilo, stále sa pred niečím utekalo, no proste svet špiónstva a odboja ako na dlani. A k tomu veľká porcia priateľstva, lásky a zrady. Dokonca tu bolo aj pár ukážok ako si Nemci cez vojnu vynucovali informácie, poviem vám, taký klystír by som nechcel dostať. Na druhú stranu to ale po emotívnej stránke trocha zaostalo za očakávaniami. V tomto smere sa mi Čierna kniha (2006) páčila viac. 75/100 (27.08.2016)