Nevinný

Viscontiho vznášející se labutí píseň milostné sonáty, která se v běhu času, rukou osudu, mění v neodvratnou antickou tragédii. Dekadentní portrét vášně, erotického vzplanutí, požitkářství a nespoutanosti, v souboji se žárlivostí, pýchou, ješitností, bolestí a zlobou. Divák jako mlčenlivý svědek vklouzává do honosných sídel a přepychových komnat, ve víru elegantních a naškrobených rób. Našlehané krásno výtvarné symfonie prochvívají jemné hudební „kudrlinky“ i vůně ticha. Visconti je jako malíř, který štětcem čaruje okázalé zátočiny chvějivého a fascinujícího obrazového rozjímání. Láska v zajetí smyslů. Síla lásky, která spaluje, žal lásky, který ničí. Ubohý Tulllio. Z jeho uslzených očí šlehají bolestivé plameny panovačného prokletí. Utrpení jeho duši, kterou zachvátil mor dekadentního soužení. Nešťastný "netvor," který si přeřízl vlastní tep. G. Giannini kraluje v roli hříšného, temně uhrančivého, charismatického a zhrzeného Tullia, jehož mysli se zmocnila posedlost krvácejícího srdce. (26.04.2013)

Vznešené spôsoby a správne štylizovaný, primerane postaveniu cenný interiér bydliska či oddychového útočiska sú len kulisami. Kulisami dodriapaných osobných vzťahov, plných podvádzania, lži a krutej pomsty. Visconti to poňal aj ako osobné vysporiadanie sa s prehnitými aristokratmi (a zdá sa, že jeho výpoveď je i v tomto bode súčasná a aktuálna), no podobné kruté zlomyseľnosti a citové rany môžu fungovať v modifikovanej verzii na každej úrovni spoločenského postavenia. Za kontrast sýtych farieb kostýmov a závesov a opulentnej výzdoby s absenciou akejkoľvek úcty si režisér zaslúži takmer absolutórium. Podtóny románovej predlohy, ktoré mi na diele jej autora vždy všeobecne vadili, sa ale istým spôsobom dostali aj do filmu za čo ide hviezda dole. Mám na mysli takú tú jeho osudovo tragickú romantizujúcu dekadenciu ako jediné a určujúce životné východisko a postoj. Poznámka: Spisovateľa D´Annunzia si vážim ani nie tak ako spisovateľa, ale ako spoluzakladateľa autonómnej republiky Fiume (vydržala tri roky). Ústava bola založená na hudbe ako základnom princípe (každé ráno sa napríklad z okna vlády recitovala nová báseň, ktorá dala smer danému dňu). Historiografia prisúdila základnému zákonu dočasného anarchisticko-syndikalisticko-republikánskeho projektu inšpiráciu pre fašistické Taliansko a jeho vládu. D´Annunzio je označovaný ako ideový predchodca Mussoliniho, hoci on sám sa k fašizmu nikdy nehlásil. O tom, že skutočná podstata šialeného štátiku, do ktorého sa v danom období sťahovali všelilenjakí excentrici, umelci, divadelníci, hudobníci a performeri z celej Európy bola asi niekde inde, už oficiálna história v 98% prípadov príznačne mlčí. (24.04.2013)

Svět postupné eroze starých hodnot, ideálů a tradic a zároveň zrození nové moderní společnosti se dá v českém prostředí nejlépe dokladovat nejspíš na Neffově románové pentalogii Sňatky z rozumu. Ta ale popisovala výrazně plebejské, a tudíž zároveň i silně (malo)měšťácké prostředí. Itálie vypadala jinak a Visconti vykresluje pozdní aristokratickou vyšší společnost, jejíž pokrytectví bylo výrazně větší. Visconti vypráví příběh opakovaných nevěr, nemanželského dítěte a nezkrotné žárlivosti. Je podmalovaný panskou ješitností, okázalostí, snobstvím a elitářstvím. Tam, kde je vlastní ego povýšené nad etiku, může vést bezohlednost až ke zmaření lidského života. Visconti postupuje při režírování tak, jako malíř, který pečlivě vrší vrstvu barvy za vrstvou, až mu vznikne velkolepý celistvý obraz, který je pastvou pro oči. Výborná kamera, která se vyžívá v obrazové nádheře šlechtických paláců a dámských rób. Visconti se tady dokázal krotit, takže rozumná stopáž nedává důvod k estetizující nudě. Celkový dojem: 90 %. Snad jen poznámka ke komentáři mého oblíbeného uživatele Radko: autor románové předlohy G. D'Annunzi je v mnoha ohledech fascinující postava, ovšem v tom, že ho mnozí historici pokládají za předchůdce a inspirátora fašismu, rozhodně není nevinně. Popravdě řečeno, po 1. světové válce a především na počátku 20. let ho mnozí považovali za mnohem nebezpečnějšího než Benita Mussoliniho a byl symbolem politického extremismu, radikálního nacionalismu a válečného štváčství. To, že se nestal zakladatelem diktatury nebo autoritářského státu, je způsobeno spíš tím, že zůstal v mnoha ohledech spíš uměleckým bohémem a lidským pozérem, kterému záleželo víc na ideové čistotě jeho názorů než na praktických politických výsledcích a postech. Benito Mussolini byl praktický muž činu a pro rozvoj své kariéry byl ochotný mnohé obětovat a spojit se i s těmi, kterými D'Annunzi opovrhoval. Mussolini si D'Annunzia vyloženě vážil a pokládal se za jeho žáka. D'Annunzi se sice otevřeně nepřihlásil k fašismu, ale taky se proti němu nijak nepostavil... (09.11.2013)

Viscontiho labutí píseň, krásná navrch, hořká uvnitř, se všemi tahy Mistrova rukopisu, dotaženými až do poslední tečky. Silný příběh, bezchybné herecké obsazení, dokonalá vizuální stránka. Hlavní postava téměř antického dramatu je Tullio, prototyp člověka na jedné straně zcela sobeckého a amorálního, muže, pro kterého jsou ženy lovnou zvěří, a který existenci svých tužeb pokládá za relevantní důvod pro jejich bezodkladné uspokojení, na straně druhé člověka, který si je jistý sám sebou, svou pravdou, a naprostou adekvátností svého jednání, jakkoli zvráceného. Jeho absolutní nedostatek sebereflexe ho vede k tomu, aby své jednání nazýval morálkou a své postoje za jediné správné. Nepochybuje, nemá strach, výčitky ani iluze, cítí se svrchovaným pánem svého života – a neuvědomuje si, že se z něj stal psychický mrzák, ve kterém zbývá jen pramálo lidského. Giancarlo Giannini, který mě poprvé zaujal už v První klidné noci, v hlavní roli přímo exceluje. Laura Antonelli je jako křehká Giuliane přesvědčivá, Marc Porel v roli spisovatele d´Arboria k poznání i přes vousy, a Rina Morelli v partu Tulliovy matky tradičně dokonalá. Film napohled krásný, ovšem pocit z něj je až bolestivý. (24.01.2012)

Akási avantýra egoistického, a k tomu zároveň i ateistického aristokrata: Tullia "Šermiara" Hermila, vskutku akosi nepriamo ovplyvnila i jeho mimoriadne sexy manželku: Giulianu, aby sa mu taktiež podobným spôsobom »revanšovala«; skrátka na oplátku ho rovnako podviedla s akýmsi intelektuálnym spisovateľom, až to dokonca zašlo konkrétne tak ďaleko, že tým pádom postupne snáď i otehotnela, a potom sa vzápätí tento taliansky CRETINO ešte čudoval, že ako si to mohla vôbec dovoliť...? • A Luchino Visconti nielenže znovu vytvoril titul o «aristokratických snoboch»; proste ako aristokratický snob, opäť neostal svojej povesti absolútne nič dlžný, ale súčasne tiež nakrútil i svoj úplne posledný [ne]kvalitný počin, v ktorom mi mimochodom - ústredný predstaviteľ v podaní Giancarla Gianniniho, príliš extra do titulnej úlohy nezapasoval, alebo som si tentoraz zase plne pripadal, ako v nejakej »talianskej telenovele« s umeleckým spracovaním v rámci celku, no po scenáristickej stránke by sa zrejme nestratili ani vedľa populárnych telenoviel. (30.11.2023)