foto

Claudia Cardinale

  • nar. 15.4.1938 (79 let)
    Tunis, Tunisko
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku

Biografie

Teprve skrze film upřímně žila. Nalezla v něm svoji silnou vůli, aby se mohla ztotožnit s uměle vybudovaným obrazem energické Claudie Cardinale. Postavy ji nepoznamenávaly, naopak ona v nich zanechala své otisky - smyslné charisma v italské živelnosti legendární krásky.
 
Jestliže Francie dala filmovému světu chladnou krásku Catherine Deneuve, Itálie stvořila elegantní Sophii Loren. Budeme-li v tomto pokračovat, pak nejlepší italskou odpovědí na ležérní stvoření Brigitte Bardot, mohla být jedině přirozená Claudia Cardinale. Fotografové ji zachycovali úplně stejně, jako Brigitte. Jejím obrazem se stala dobře vychovaná dívka, která náhodou vypadá hodně sexy. Na fotkách z konce padesátých let, které pravidelně oblétaly svět, demonstrovaný stud a naivita kontrastovali se sebejistou rozpustilostí. Pózovala na provokativních fotografiích, i když už byla hvězda a mezitím dál natáčela dobré filmy. Nikdy se nepředstavovala jako mrzutá, koketní nebo unavená, ale spíš zastižena na houpačce nebo při stolním tenise. Hrála po boku nejoblíbenějších hvězd své doby, Alaina Delona, Jeana-Paula Belmonda, Johna Waynea, Henryho Fondy, Marcella Mastroianniho, Petera Sellerse, Roberta De Niro, Seana Conneryho, spolupracovala s režiséry Viscontim, Fellinim, Leonem nebo Ferrerim. Claudiina charismatická osobnost dodávala každé z jejích hrdinek na zajímavé výjimečnosti. Filmy, v nichž se objevila, jsou tak navěky zasaženy její přítomností. Staly se „filmy Claudie Cardinale.“
 
Celá ta exotická aura okolo Claudie Cardinale se zrodila během jejího dětství v Africe. Neustálé přestupky a lumpárny, pobíhání, naskakování do jedoucích vlaků při cestě do klášterní školy, prostě chování, které je tolerováno jen chlapcům, bylo projevem její silné osobnosti, touhy po svobodě. Dívka, která vyrůstala v už tak přísné italské rodině s katolickou tradicí, navíc na arabském území, nikdy nemohla promluvit u jídla nebo se objevit nedostatečně oblečená. Stejně tak její mladší sestra, s níž vyrůstaly jako dvojčata a celý život jsou nejlepší přítelkyně. Dva mladší bratři na tom v Kartágu nebo Tunisu, podle toho, kde rodina za druhé světové války zrovna pobývala, na tom byli o poznání lépe. V Tunisku časů padajících bomb, fungoval francouzský protektorát, takže Italové, jako spojenci fašistického Německa nebyli zrovna v oblibě. Děti na ně ve škole pokřikovali a Claudia se stále více uzavírala do svého vnitřního světa. Jako formu protestu si zvykla mlčet, úmyslně neodpovídat na otázky a šetřit tak svůj výjimečný, drsný hlas, který při jejím zpěvu ve školním sboru ani jeptišky nechtěly poslouchat. V dětství si připadala nadmíru ošklivá, trpěla pocitem žen, které jsou nakonec považovány za výjimečně krásné. Přesto si s úlevou uvědomovala, že jako malé Evropanky vyrůstaly volněji, než Arabky se skloněnými hlavami z protějších bytů. Když už po válce nepadaly na nedaleký přístav bomby, pobíhaly po pláži a pak se vracely do svých bílých domů s tisíci balkóny. Z jednoho takového Claudia sledovala první promítání v životě. Čínské stínové divadlo, které si promítala arabská rodina odnaproti.
 
Narodila se 15. dubna 1938, takže dospívala v polovině padesátých let, kdy jejím vzorem byla už hvězda Brigitte Bardot. Chodila celá v černém a školní tužkou si tajně malovala oční linky. Kdykoli mohla, spěchala do kina na Marlona Brando, De Sicu, Rosselliniho. Stačilo pár náhod. Jako jediné filmové statistce vítězného dokumentu z filmového festivalu v Berlíně, jí vítr odvál šál z tváře. Malé Italce, respektive Siciliánce, protože její rodiče pocházeli ze sicilských rodů usazených v severní Africe, začaly chodit nabídky. K tomu se přidal dobročinný večírek, kde byla dívka prodávající losy do tomboly, zvolena za nejkrásnější Italku v Tunisku. Bylo jí osmnáct a vyhrála tak cestu do Benátek v době filmového festivalu. Nosila splývavé africké modely, takže pozornost evropských fotografů měla zajištěnou. Poprvé viděla film ve skutečném sále, Bílé noci Luchina Viscontiho. Ještě netušila, že i v jeho filmech bude zanedlouho hrát.
 
Ve dvou životech: Tvrdohlavost Angeliky a Claudiina síla zvítězit
 
Záhy se naučila té ženské obraně, za níž se nikdo nesnaží proniknout – smíchu. Usměvavá Claudia tak nemohla nikoho urazit a přitom si vytvořila pověst silné ženy. Tak soběstačné, že celá léta nemluvila o poslední vzpomínce na dospívání v Tunisku. Ve své době a upjatých společenských poměrech přirozeně mlčela o sledování mladým Francouzem, který se jí zjevoval na každém kroku ve městě, o znásilnění, tomto krátkém poměru a těhotenství. Krátce na to dostala nabídky z Itálie a natočila během těhotenství první tři filmy. Její první skutečná role byla v Monicelliho Zmýlená neplatí a hned vedle Mastroianniho, Salvatoriho, Gassmana. Když musela s pravdou ven, šéf produkce Franco Cristaldi jí a šokované matce, která do té doby nic netušila, umožnil cestu do Londýna a tajný porod. Na oplátku za to podepsala smlouvu, podle níž se nesměla ani jinak líčit, nesměla téměř jíst, aby nepřibrala nebo si ostříhat vlasy. Navíc musela předstírat, že její syn Patrick je synem její matky. Celá její rodina musela podle smlouvy s Cristaldim přistoupit na tuto hru. Nemohli přece zradit své fanoušky, kteří v osmnáctileté herečce viděli čistou nevěstu italského filmu. Přistupovala k práci ve filmu s pocitem, že tak musí platit za všechno, co se stalo. Když v dětství chodila snít do kina, nepředstavovala si asi takový život filmové hvězdy, ale bez jakékoli touhy, úsilí a vlastního přičinění se jí stala. Začala jako filmová hvězda z donucení, nicméně hraní se jí brzy stalo terapií, odreagováním ze života plného černých děr. Zapomínala na všechno díky bájnému světu na plátně, žila v něm s větší upřímností než ve skutečném.
 
Život vyplňovala pouze prací, naprosto rezignovaně a poslušně se chovala jako správný majetek produkční firmy, představované jménem Franco Cristaldi. Po příjezdu z Tuniska v roce 1958 pro ni představoval spásu a pomocnou ruku. Až do roku 1975 spíše vězení. Claudia dostávala stále stejný skromný plat, firma jí hradila odtučňovací kúry, všechny asistenty, sekretářky a řidiče, kteří plnili současně funkci dozorců, nad jejím dodržováním smlouvy. Pečlivě izolována od vnějšího světa, se zanedlouho stala Cristaldiho utajovanou manželkou. Avšak jen díky úřednímu sňatku v USA, které v Itálii nikdy nebyly uznány. Cristaldi si dokonce zařídil osvojení jejího syna Patricka.
 
Každý z režisérů, s nímž spolupracovala v ní zanechal kus ze svého přístupu. Možná nejvíc Luchino Visconti, který si ji oblíbil pro její sílu, udiven, že hned nepodlehla Alainu Delonovi, s nímž se režisér rád vsadil. První spolupráce všech tří byla na filmu Rocco a jeho bratři, s příležitostí především pro Delona. V historickém Gepardovi (1963) už Visconti svěřil i Claudii hlavní roli realistické, tvrdohlavé Angeliky, schopné jít stále dál. Naučila se hrát smutek očima a smích ústy, Rozdělit tvář na dvě poloviny, nahradila drobné krůčky dívky na podpatcích za dlouhé sebejisté kroky. S perfekcionistickým režisérem trpěla v dochovaných dobových kostýmech včetně autentických punčoch. Aby se přiblížila ženám té doby, nesměla si během natáčení umývat své dlouhé černé vlasy. Kadeřnice, která za vlasy herečky byla zodpovědná, se nervově zhroutila a dala výpověď. Claudia Cardinale však na velkého režiséra vzpomíná vždy jedině s úctou. V těch časech začala milovat své povolání. Vždyť jediné dva pohřby, kterých se zúčastnila byly Sergia Leoneho a Luchina Viscontiho. Hrála ještě v jeho Hvězdách Velkého vozu a v Rodinném portrétu. Ten byl sice pracovní příležitost bez honoráře, ale Visconti jí svěřil roli své matky, jíž si představoval ve svatebních šatech.
 
Profesionálně ji docela poznamenal i citlivý přístup režiséra Zurliniho, který s ní detailně rozebíral příběh Děvčete se zavazadlem. V postavě ubohé, malé prostitutky prožívala smutek natolik, že ještě týden po natáčení nevyšla ze svého pokoje. Díky Federicovi Fellinimu zase zažila, jak režisér jeho způsobů vytváří filmové dialogy rovnou skrze přirozený hovor s herečkou na scéně. Vždyť hrála v jednom z jeho nejpodivnějších filmů 8 ½ (1963). S Marco Ferrerim natáčela L´Udienza (1971), další kousek v duchu jeho slavné Velké žranice. Během této spolupráce s tvůrcem, který zavrhoval veškerou filmovou mystiku pro změnu poznávala, že „jde jen o film“.
 
S jistotou pronásledované vítězství
 
V roce 1975 Claudia potkala režiséra Pasquala Squitieriho. Bylo jí 37 let a nalezla v sobě sílu malé tvrdohlavé Claudie, která kdysi vyrůstala mezi pískem a palmami. Objevila energičnost, kterou si vyzkoušela díky roli Angeliky z Geparda a rozhodla se, že tuhle osudovou lásku na první pohled si nenechá ujít. Doslova utekla do New Yorku a se Squitierim podnikla bláznivý výlet autobusem skrze Spojené Státy. Vrátila se už jako znovunalezená silná žena, jakou známe dnes a za jakou se celá předchozí léta úspěšně vydávala. Navzdory vydíráním manžela, který si podřezával žíly, odešla. Už před tím svému synovi spolu s knězem odhalila tajemství o tom, kdo je jeho matka. A pak už jen zůstala nezaměstnaná a mladý oblíbený režisér Squitieri také. Cristaldi pečlivě obeslal všechny z filmové branže. Až Franco Zeffirelli porušil „dohodu“ a obsadil ji do svého Ježíše Nazaretského. Claudia zahájila nový život a ve čtyřiceti porodila dceru Claudii. Bylo to dva měsíce poté, co se i Patrickovi narodila dcera. Vztahy se synem, který v roce 1968 s politickými ideály opustil univerzitu a nakonec odešel do New Yorku, kde zkoušel nejrůznější profese, už nikdy nebyly dokonalé. Claudii však v Římě zanechal vnučku, která tak mohla vyrůstat vedle její stejně staré dcery. Od té doby Claudia Cardinale natáčí filmy jen v době školních prázdnin a užívá si své pojetí svobodného rodinného života.
 
Nepovažuje se za herečku. Dokáže hrát, až když se rozjede kamera. Sleduje raději představu sebe samé v situaci postavy. Vciťuje se do jejich kůže, aniž usiluje o hereckou techniku, protože hned na začátku pochopila, že čím méně dělá, tím lepšího dojmu dosáhne. Namísto čtení dialogů ze scénáře, Claudia trvá na kostýmní zkoušce. Intuitivně se na svou roli připravuje skrze kostýmy, jež ji unášejí do jiného světa, v němž zanechává stopy po rázné Claudii Cardinale. Představovala celou řadu sicilských postav (Zmýlená neplatí, Den sovy). Sdílela smutek s prostitutkou z Děvčete se zavazadlem, nadhled a odhodlání ženy stejné profese v Hezký, charakterní Ital v Austrálii hledá krajanku za účelem sňatku a jako další bývalá prostitutka sledovala pomstu v Tenkrát na Západě. Dokázala hrát naprosto pasivní hrdinky (Příběh, 1987), na druhé straně zoufalou matku, která nakonec zabije svého syna závislého na drogách (Projev bolesti). V Bologniniho filmech pak kruté ženy představující zkázu (Krásný Antonio, 1959, Statek, 1960, Stárnutí, 1960). Nikdy nehrála jen skutečně komické role, což však neznamená, že nemohla být skvělá v komediích (Růžový panter, Dárek).
 
Možná, že jedna z jejích nejtypičtějších a nejvíce silných, sexy hrdinek byla rovnou Venuše v rudých šatech s velkým výstřihem a spoustou šperků. Hrála ji ve svých čtyřiadvaceti. Cartouche, francouzský, dobrodužný, historický film Philippa de Brocy v roce 1962 předznamenal budoucí bláznivé a ironické způsoby, neodmyslitelně patřící do filmů Jeana-Paula Belmonda. Krátkodobý vztah dvou začínajících herců sice nepřežil natáčení, ale ve svých vzpomínkových knihách mu oba věnují jedině příjemné úsměvy. Ostatně černovlasá herečka popisuje ideálního muže, jako někoho, kdo nechce ovládat ani být ovládán, vypadá jako Belmondo, Delon nebo Brando a dokáže ji svést, jakožto nedůvěřivou a odtažitou ženu. V mládí obdivovala styl Brigitte Bardot, v roce 1971 spolu točily Petrolejářky, kde obě představovaly tentýž vzor filmových 60. let s černými očními linkami, v korzetech, s dlouhými rozevlátými vlasy. Do filmografie italské krásky patří také dost amerických filmů. Během svého pobytu v USA si uvědomovala, že Evropanky zůstanou v Hollywoodu stále cizinkami, ale mezi její zkušenosti se záoceánským filmovým průmyslem patří Růžový panter Blakea Edwardse, Zavázané oči s Rockem Hudsonem, Ztracená hlídka s Anthony Quinnem a Alainem Delonem nebo Nedělejte zmatek s Tonym Curtisem a Sharon Tate, do jejíž vraždy tenkrát už moc nezbývalo.
 
Rozjímání a návraty do tichých nocí, moří i kostelů
 
Miluje přírodní extrémy, horko a ticho Sicílie, západy slunce v nekonečné africké poušti a kalné moře u břehů Tuniska. Oblíbila si španělskou pohodu během natáčení Tenkrát na Západě, australské pláně během Zampova Hezký, charakterní Ital v Austrálii hledá krajanku za účelem sňatku. V krajkových kostýmech, při 50 stupních Celsia u břehů Amazonky pracovala na filmu Fitzcarraldo (1982), který se stal spíš bojem o přežití v rovníkových teplotách. Jejím partnerem byl tenkrát Klaus Kinski, se kterým se nemohlo spolupracovat zrovna snadno. Zatímco všichni ostatní podléhali nákazám a únavě z takto náročných podmínek, Claudia Cardinale si právě taková filmová natáčení dokázala vychutnat v plné síle. V Petrolejářkách střílela z nejrůznějších pušek a bláznivě jezdila na koni, ve Venezuele točila Popsy Pop a bez jakýchkoli námitek a povšimnutí skočila do hejna piraní. Naučila se užít si naplno práci, kterou dělala, ačkoli jí nikdy nebyla smyslem a jedinečnou náplní jejího života. Navrátila se nakonec k radostni z rozjímání v tichu, ať už v italském kostele, na břehu moře, mezi dunami písku nebo při pohledu na Seinu.
 
Jako většina hereček v tradiční Itálii, také Claudia díky svému obrazu neunikla zveličovaným aférám a zájmu o svoji osobnost, v níž bylo potřeba nalézt něco tak zkaženého. Za svůj domov si nakonec zvolila svobodnou Paříž, malý byt s orientálními koberci, které patřily Viscontimu, místo s výhledem na Seinu, jejíž vlny zalité sluncem ji spojují s barvami rodné Afriky. V duši se stále vracející do Tuniska, ve skutečnosti velmi často cestuje do Itálie, kde je její rodina, přátelé a životní partner Pasquale Squitieri, který se věnuje politice v Římě. Považuje se za silnou, konečně nezávislou ženu. Svoboda v jejím pojetí přitom představuje to, že si může vybírat filmy, svobodně jít nakupovat, třeba nic netočit, být doma a číst si, žít v Paříži, vybírat květiny na trhu, kouřit cigarety a sníst kolik chce. Nakonec zjistila, jak zbytečný byl strach z tloustnutí, jež jí celé roky zakazovala smlouva. Naučila se žít s vlastním mýtem sexuálního symbolu. Přestala se potýkat se strachem, že zklame a ztratí přitažlivost. V knize svých vzpomínek, vydané v roce 1995 řekla, že dnes již nepociťuje ani lítost ani hořkost nad jediným okamžikem svého života. Její život se stal dobrodružstvím proto, aby se znovu zrodila s pocitem osvobození a žila to dobrodružství.

Jana "Jeanne" Krátká

Herecká filmografie

Filmy

2017 Una gita a Roma
2015 All Roads Lead to Rome
Once Upon a Time in the Western
Piccolina bella
2014 Effie Gray
Les Francis
Silent Mountain, The
Ultima Fermata
2013 Joy de V.
2012 Gebo a stín
Umělec a modelka
2011 Father
2010 Il giorno della Shoah (TV film)
Italsky snadno a rychle se siňorou Enricou
Un balcon sur la mer
2009 Le Fil
2008 Zločin po italsku (TV film)
2007 Cherche fiancé tous frais payés
2005 Manželčina pomsta
2004 Estrenando sueños
2002 And Now... Ladies and Gentlemen
2000 Elisabeth (TV film)
1999 Li chiamarono... briganti!
Un café... l'addition
1998 Riches, belles, etc.
1997 Sous les pieds des femmes
1996 Léto v La Goulette
1994 Elles ne pensent qu'à ça !
1993 Syn Růžového Pantera
1992 588, rue Paradis
1991 Atto di dolore
Mayrig
1990 Bitva trjoch korolej
1989 Ben Webster: The Brute and the Beautiful
Francouzská revoluce (TV film)
Hiver 54, l'abbé Pierre
1988 Blu elettrico
1987 Sniper
Un homme amoureux
1986 Naso di cane (TV film)
Příběh (TV film)
1985 Příští léto
Žena snů
1984 Claretta
Jindřich IV.
1983 Drsný chlapík
Princess Daisy (TV film)
1982 Dárek
Fitzcarraldo
1981 Dvě tváře války
Salamandr
1980 Si salvi chi vuole
1979 Útěk do Atén
1978 Arma, L'
Corleone
Dívka v modrém sametu
Part du feu, La
1977 Ježíš Nazaretský (TV film)
Sbohem a amen
Železný šéf
1976 Basta che non si sappia in giro!...
Lozana andaluza, La
Společný pocit studu
1975 Libero, má lásko
Po půlnoci to roztočíme
Qui comincia l'avventura
Un sorriso, uno schiaffo, un bacio in bocca - a.z.
1974 Guappi, I
Rodinný portrét
1973 Days of Fury
1972 Audience
Smůla
1971 Hezký, charakterní Ital v Austrálii hledá krajanku za účelem sňatku
Petrolejářky
Popsy Pop
1970 Gerardova dobrodružství
1969 Certo, certissimo, anzi... probabile
Červený stan
Nell'anno del Signore
Ruba al prossimo tuo
1968 Den sovy
K čertu s hrdiny
Tenkrát na Západě
1967 Nedělejte zmatek
Una rosa per tutti
1966 Královny
Profesionálové
Ztracená jednotka
1965 Hvězdy Velkého vozu
Naslepo
1964 Báječný paroháč
Bubovo děvče
Circus World
Indifferenti, Gli
1963 Gepard
Růžový panter
8 1/2
1962 Cartouche
Stárnutí
1961 Auguste
Děvče se zavazadlem
Les Lions sont lâchés
Statek
1960 Já, delfín
Krásný Antonio
Napoleon
Rocco a jeho bratři
Znovu v nesnázích
1959 Anneaux d'or
Nahoře a dole
Prima notte, La
Slepá ulička
Vento del Sud
Zatracený malér
1958 Goha
Tre straniere a Roma
Zmýlená neplatí

TV seriály

1998 Mia, moja láska (TV seriál)
1997 Ohnivá poušť (TV seriál)
1996 Nostromo (TV seriál)
1995 10-07: L'affaire Zeus (TV seriál)
1994 René Lévesque (TV seriál)
1993 Mayrig (TV seriál)
1991 Stíny včerejška (TV seriál)
1959 Gala de l'union (TV seriál)

Dokumentární

2015 Alfredo Bini, ospite inatteso
Belmondo (TV film)
2011 Belmondo, itinéraire... (TV film)
Příběh filmu: Odysea (TV seriál)
Un jour, une histoire (TV seriál)
2009 La traversée du désir
Pietro Germi - Il bravo, il bello, il cattivo
50 años de (TV seriál)
2006 Denn sie kennen kein Erbarmen - Der Italowestern (TV film)
Marcello, una vita dolce
2005 Život Claudie Cardinale (TV film)
2004 Poslední sekvence
2003 Something to Do with Death
2002 Filmové žánry (TV seriál)
Magic of Fellini, The (TV film)
Visconti (TV film)
2001 Visconti: La verdad del melodrama (TV film)
1999 Luchino Visconti
Můj milovaný nepřítel
1997 Cannes... les 400 coups (TV film)
Lino Ventura
Uomo dal sigaro in bocca, L'
1987 La nuit des Molières (TV seriál)
1983 Stelli emigranti
1982 Břímě snů
1969 Dobrý deň Sorrento
1961 Hinter der Leinwand (TV seriál)

TV pořady

2014 86. Annual Academy Awards (TV pořad) - a.z.
2010 VIP zprávy (TV pořad)
2007 Memòries de la tele (TV pořad)
Un jour, un destin (TV pořad)
2005 Café Picouly (TV pořad)
2000 L'invité (TV pořad)
1998 Vivement dimanche prochain (TV pořad)
1997 Stars'N Co (TV pořad)
1996 Les enfants de la guerre (TV pořad)
Thé ou café (TV pořad)
1977 Circus of the Stars (TV pořad)
1976 La nuit des Césars (TV pořad)
1975 Les rendez-vous du dimanche (TV pořad)
Midi-Première (TV pořad)
1961 La grande farandole (TV pořad)
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace