Natálie

Jedna z mnoha filmových adaptací Dostojevského novelky "Bílé noci" je příjemnou studiovou retro podívanou. Autor, v titulcích roztomile po italsku uveden jako Fedor Dostoevskij, tuto kratší povídku vydal v rané fázi své literární kariéry roku 1848. Je to text bytostně romantický, věnující se oblíbenému romantickému tématu nenaplněné lásky (není mimochodem vůbec od věci srovnat hlavního hrdinu "Bílých nocí" s Goethovým Wertherem). Krátká knížečka vyprávěná v ich-formě líčí setkání nenapravitelného snílka s mladou dívkou, do níž se nešťastně zamiluje a která přes rok čeká na návrat svého snoubence. Ačkoli Dostojevskij toto dílko napsal relativně velmi mladý (v 27 letech), nezapřou se v něm již jeho typické pozdější rysy, jako je např. výborná psychologie postav. "Bílé noci" jsou dodnes aktuálním příspěvkem do diskusí o přátelství mezi mužem a ženou, a zajímavým zpracováním námětu osudové chyby při výběru životní lásky. Visconti pracuje s literární předlohou relativně volně, Dostojevského text přenáší z ruského Petěrburgu 1. pol. 19. stol. do italského Livorna na konci 50. let 20. stol. Z Dostojevského bezejmenného vypravěče se stává Mario, z Nastěnky je Natalia. Film se jinak literární předlohy drží relativně věrně a spěje k nezadržitelnému konci, který znalce předlohy nepřekvapí - o to více je možné se soustředit na jímavou atmosféru filmu, která ubírá na Dostojevského romantismu a naopak děj obohacuje o sociální podtext a hysterické rysy titulní hrdinky, které v literární předloze nenajdeme. Hlavním kladem tohoto snímku je herecký výkon Mastroianniho; Jean Marais vedle něj působí jako legrační vepř. Naopak krajně nesympatická Maria Schell je nejslabším článkem celého filmu a jen kvůli ní srážím z hodnocení jednu hvězdu dolů. (28.05.2011)

Na jednu stranu je to prehnaný gýč a ukrutne ma to nebavilo, na druhú je to gýč úmyselne a vydarená adaptácia. A ja mám vlastne gýče rád. Teda určite radšej sa budem pozerať na Mastroianniho na zasnežených kanáloch v Ríme, ako by tam mali behať v ošuntelých kabátoch po Nevskom prospekte. Emočne to so mnou ale nič nespravilo. Dlho váham medzi 3 a 4*, ale nech je teda vyššie, za hudbu a kameru. (03.01.2023)

V tomto filme je všetko značne štylizované, takže aj štylizované expresívne herectvo a akási prekrútená melodramatická realita sú súčasťou Viscontiho hry, na ktorú asi mnohí nepristúpia. Ale môžeme hľadať aj paralely s neorealistickým dielom, a to s Felliniho Cabirinimi nocami. Ono keď použil Luchino Marcela, tak to proste muselo pripomínať aj Federica. Týmto štýlom sa využívali kulisy na ilúziu konkrétneho mesta v zlatom veku Hollywoodu, Visconti ale ateliérovo- divadelné prostredie motivoval myšlienkou kontrastu ilúzie reality a reality skutočnej. Ak neveríte, opýtajte sa taliana, prednášajúceho úvod filmu na tohtoročnom LFŠ. (27.07.2016)

Opět případ filmu, který bych nejspíš (i přes nádhernou kameru) shodil ze stolu, kdybych ho měl brát, jak byl nejspíš zamýšlen - tedy "lyrickou, poetickou, romantickou podívanou". Ty nánosy naivity, bezelstnosti a přímočarosti ale pro mě nabraly až parodickou hodnotu a coby komedie, a to myslím zcela neironicky, jsem se bavil víc než u některých filmů, které jsou jako komedie vnímány. Tohle čtení přitom nebrání vnímat pointu vlastně seriózně, jen k ní dojdeme po cestě, která je na své meta úrovni spíš k popukání než k zasnění. Myslím, že takhle vtipně by to nešlo natočit ani tehdy kdyby šlo o záměrnou komedii. (27.07.2016)

Dramatická romanca od Dostojevského s filmárskym rukopisom Viscontiho. Ten si síce neodpustil ľavicové zmýšľanie scénou bezdomovcov pod mostom, ale to ozaj nie je najpodstatnejšie. Tým je zobrazenie nenaplnenej lásky nesmelého romantika k mladej žene, ktorá sa bezhlavo zamilovala do iného. Zvláštny ľúbostný trojuholník sa zavŕši počas bielej noci ( zasnežené ulice ). Príjemný film ide svojim tempom, hudba je kúzelná, herecké výkony trošku patetické a exteriéry mestečka vkusne dotvárajú prežívané pocity hlavných protagonistov. (10.09.2014)