Režie:
František VláčilScénář:
František VláčilKamera:
Jan ČuříkHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Kateřina Irmanovová, Karel Smyczek, Gustav Püttjer, Václav Irmanov, Hans-Peter Reinecke, Karl Gärtner, František Kovářík, Vladimír Erlebach, Anna Pitašová (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Odkudsi z Belgie, z úbočí vysoké haldy, vypouštějí stovky poštovních holubů... Jednu bílou holubičku marně vyhlíží její majitelka, plavovlasé děvčátko Zuzanka, mezi mořskými vlnami a písečnými dunami... Holubice byla zanesena bouří do vzdáleného stověžatého města, do Prahy. Usedla unavená ve výtahové šachtě moderního činžáku. A tam ji postřelil z okna vzduchovkou Michal, chlapec upoutaný po nervovém šoku na pojízdnou židli, chlapec krutý, protože sám trpí... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (100)
Příběh, kde není hlavním tématem bělostný opeřenec, ale touha po svobodě. Malý chlapec se stal obětí posměchu a šikany, po nehodě se uzavírá do sebe, odmítá chodit, setkat se s kamarády. Z letargie ho probere raněná holubice ... Vláčil nám předkládá spoustu obrazů a symbolů. Jednotlivé záběry jsou promyšlené, mají kompozici, hraje si se světlem a stínem, vybírá si působivé interiéry. Jsou tu zábrany, skleněné stěny, zdi, vysoké pletivo a zajatci. Jedni ve svých představách, bolestech, ukřivděnosti, jiní drženi v zajetí. Je tu bílá holubice jako symbol čistoty, nevinnosti a svobody, černý kocour Satan, který číhá, porozuje, znamená dravost a ohrožení. Mluví se málo, matka pouze zavolá chlapce, nekárá, ani muž nic nevysvětuje, nevyčítá, jen drží v rukou holubici. Chlapec na vozíku bere do dlaní raněnou holubici. Oběť a oběť - nic se neděje bez příčiny, každý čin má svůj dopad. Pomalu dochází i uzdravení obou. V jiné části Evropy čeká děvče na svou holubicí. Dokáže chlapec najít cestu k vnitřní svobodě? Američané by viděli jediný možný závěr - holubice se vrací ke své majitelce, třepetá křídly, děvčátko se směje a utírá si slzy štěstí ... Je jak opravdu tak důležité, co se stane s holubicí? Není důležitější, zda chlapec nalezne opět svoji tvář? Zajímavé komentáře: sportovec, vypravěč Sochu chlapce vytvořil český sochař Jan Koblasa, autorem malby a dekorace je akademický malíř a nositel Českého lva Theodor Pištěk ()
Snová křídla něžné holubice nám, přes evropské krajiny, přináší tuto krásně dojemnou melancholii. František Vláčil stejně jako později Karel Kachyňa ve Směšném pánu, používá symboly holubí čistoty duše a věží katedrál, které jsou podobenstvím lidské velikosti a touhy. Vláčil miluje hloubku detailu, proto nám jí v tomto filmu bohatě dopřává. ()
Při sledování filmu jsem hodně často myslela na Směšného pána, nevím proč, výsledné dojmy z obou filmů se dost lišily, i styl jejich vyprávění byl vcelku jiný, každopádně mně se tak nějak slily do jedno, asi kvůli těm holubům, kdo ví... Vláčil mě každopádně zasáhl daleko víc, protože zatímco Směšný pán byl celou dobu spoután a ačkoliv se zmítal a bránil, spoután i skončil, kdežto na konci Holubice přichází popraskání pout a hluboký, intenzivní nádech. ()
Artificiální hra s mezinárodně (i festivalově) sdělným symbolem míru, užitým jinak než v budovatelsky kýčovité internacionalistické multiplikaci. Ve své době jistě větší zjevení než dnes, s odstupem let experimenty prošpikovaných. Bohatě vypracovaný scénář s paralelními příběhy, pečlivě vystavěná vizuální složka, podporující se znalostí aktuální světové kinematografie symboličnost scénáře pomocí přírodních, architektonických a dalších prvků, mistrovská ♫ Liškova skladatelská práce s emocionálním účinkem za pomoci rozmanitého instrumentáře (... to vše tehdy v projekci čsfd za účasti dokumentaristů s proklatě nízko nasazenou laťkou profesní etiky a obdobnou komunikační technikou). Srovnej Andrej Končalovskij Malchik i golub. ()
Filmová báseň Holubice je hustý a silný koncentrát průzračného umění a esencí vymačkané umělcovy duše, snů a představ. Po tom touží každý umělec a ne každému se to podaří, a už málokterému hned v prvním celovečerním debutu. Po této stránce měl František Vláčil splněno. Prostřednictvím svobodných holubích křídel a zurčením tónů Liškovy šokující kompozice pohrdá dílo čárami na mapě, kterým lidé říkají hranice a boří i hranice mezi lidmi samotnými. Ovšem k tomu, aby člověk film pochopil a prožil, být chovatelem holubů nestačí... ()
Galerie (21)
Photo © Česká televize
Zajímavosti (8)
- V úplném závěru filmu je možné zřetelně spatřit Stalinův pomník, který stál na Letné v letech 1955–1962. (smikyna)
- Natáčení závěrečné scény, kdy chlapec vypouští holubici, točil kameraman Miroslav Ondříček celý měsíc. Holubi se vždy snesli dolů, jen jednou se podařilo, že holub vylétl vzhůru. Tento záběr byl ve filmu použit. (troufalka)
Reklama