Breaking the Waves
Breaking the Waves
Breaking the Waves
Prelomiť vlny
Režie:
Lars von TrierKamera:
Robby MüllerHrají:
Emily Watson, Stellan Skarsgård, Katrin Cartlidge, Jean-Marc Barr, Adrian Rawlins, Udo Kier, Mikkel Gaup, Sandra Voe, Phil McCall, David Bateson (více)Obsahy(1)
Příběh o síle a moci lásky se odehrává v zapadlé vesničce v severním Skotsku v 70. letech. Hluboce věřící protestantská dívka, mladičká a naivní Bess, se provdá za světem protřelého těžaře Jana, který pracuje na naftařské plošině v Severním moři. Brzy po sňatku ale muž utrpí při explozi úraz a ochrne na celém těle. Jan nesnese pomyšlení, že se již nikdy nebudou milovat, a přesvědčí Bess, aby spala s jinými muži. Její mimomanželské sexuální zálety ale mají tragické následky… První díl Trierovy “trilogie zlatého srdce,” mystický příběh o síle víry, míře sebeobětování a poutu lásky, získal na MFF Cannes 1996 Grand Prix a proslavil britskou herečku Emily Watson, která za roli Bess získala nominaci na Oscara. (Aerofilms)
(více)Recenze (375)
Jeden z nejhnusnějších a nejdepresivnějších filmů, co jsem viděl. Ale zároveň jeden z těch, co mě nejvíc fascinují. Dokonalá atmosféra, herecké výkony a zdrcující závěr. ()
Jak příznačné je k nejsmutnější možné události zpívat „It’s a little bit funny…“? Lars asi musel mít hodně zajímavé dětství, protože čím větší psýcha, tím víc je to von Trier. Lars se nebrání zobrazení naprosto čehokoliv, což je obecně známý fakt. Tentokrát si pro změnu opět rozkapitoloval jiný smutný lidský osud plný utrpení, psychóz a samozřejmě sexu. Při sledování ti pak vztekem pění krev, přemítáš nad věcmi všeobecně nemyslitelnými a nevěříš vlastním očím. Lars je jedním z nejvýraznějších, je schopen příběh podat neobyčejně silně, ale někdy zajde příliš daleko a vše jednoduše přehání a vyžívá se až přespříliš v nechutnostech. ()
Obsahově výjimečný film, jenže forma mi vůbec nesedí - působí to na mě jako kýčovité hipster-homevideo. Emily Watson navíc na pokraji nesnesitelnosti. 75% ()
Ke sledování filmů Larse von Triera musí být nálada. Nejlépe pokud chce člověk zchladit city po vysmátém dni. Protože film vás vysaje až na dřeň... ()
Shrnout film Prolomit vlny pár slovy, mělo by se napsat: Velká emoce! Ano, snímek Larse von Triera je skutečně jednou velkou, dlouhou emocí. Emocí tak silnou, jak si jen člověk může představit. Těžko soudit, zda je příjemná či nikoliv, rozhodně vás však zasáhne, a ne málo. Trier natočil moderní tragédii, neuvěřitelný příběh o síle lásky a lidském sebeobětování se pro toho, koho milujeme. Trierův režijní styl a cit pro emotivní vyprávění (bez jakéhokoliv náznaku sentimentu a kýče), fascinující (téměř dokumentární) kamera Robbyho Müllera, výtečný výběr hudby mezi jednotlivými kapitolami, rychlý střih, a především pak naprosto jedinečný výkon Emily Watsonové… (+ skvělý Stellan Skarsgard) to vše dělá z filmu Prolomit vlny absolutní majstrštyk novodobé kinematografie. Jistěže filmy Larse von Triera nemusí mít každý rád, nikdo mu ovšem nemůže upřít, že je génius! Neohlíží se na žádná pravidla, točí tak volně jako jiní dýchají, a přitom dokáže neuvěřitelně zasáhnout divákovu duši i srdce. Prolomit vlny je film, jaký jsem dosud neviděl, ani co se týče srovnání se samotnou von Trierovou tvorbou. A jestli nějakému filmu patří v pravém slova smyslu označení „nádherný,“ pak je to zcela jistě Prolomit vlny. 9/10. Pro mě v mnoha ohledech významově zásadní dílo. ()
Dílo, které je pro mě vrcholem Trierovy tvorby. Ať už po Dogville natočí cokoliv, Prolomit vlny má všechno, co dělá film Filmem. ()
Lars von Trier opäť ukázal, že jeho sociálne drámy dokážu doslova vyraziť dych. Aj neskôr sa v jeho tvorbe často zobrazujú ženské postavy s poruchou identity, avšak Bess vo filme Prelomiť vlny je asi najtvrdším orieškom. V podaní Emily Watson ide takmer o nadľudský výkon a napriek tomu, že po necelej polovici filmu (keď Jan utrpí na ropnej plošine úraz) sa dej dá viac menej vytušiť (náznaky sa objavia už počas svadby v úvode) vďaka prostrediu, zmýšľaniu a predovšetkým nárečiu je film strhujúcim divadlom. Dostavia sa však aj slabšie miesta a film tak trochu doplatí na svoju epickosť. Možno to je slabosťou k tvorbe von Triera, možno preto, že si filmy, ktoré človeka prinútia zamyslieť sa užívam a možno kvôli kombinácii týchto dvoch faktorov si Prelomiť vlny zaslúžili najvyššie možné hodnotenie. ()
Tak tenhle Trier byl fakt síla, "naivní" sebeobětování... ()
ocenenia : MFF Cannes 1996 - Veľká cena poroty ◘◘◘◘ European Film Awards 1996 - Najlepší film ()
V poslední době jsem se uchýlila již poněkolikáté k dříve nemyslitelné věci - že si zkouším po letech zopakovat nějaký silný filmový zážitek - a ani v případě "Vln" nelituji. Bylo to stejně působivé a nezapomenutelné jako kdysi. A díky věku i jiné životní realitě to na mě možná působilo ještě daleko víc. Jen mi Jan připadal strašlivě povědomý - což je u herců pochopitelně přímo skandální odhalení. Ale u tohoto filmu má člověk pocit, že to ani herci nejsou, což v případě Emily Watson byla i pravda; vždyť to byla její úplně první role. A asi až v půlce filmu mi konečně došlo, odkud Jana znám - že je to přece Stellan Skarsgard! Tedy "naslouchač" z Nymfomanky a pomýlený vědec z Avengers, to by člověk neřekl, kam až to Jan dotáhne ... :) ()
Poprvý jsem to citový vydírání sežral von Trierovi i s navijákem. S odstupem času už na to nezírám jak tele na vrata,ale pořád je to síla. ()
Typicky Lars se svym strihem a kamerou na aspikovem stativu. ()
Hlavní hrdinka je přesně podle vkusu Larse. Opět důkaz toho, co si pan Trier o nich myslí, opět důkaz toho, že je málo takových jako on, kteří dokáží ukázat nejniternější představy, chápání a snahu o sebeanalýzu v takové záplavě citových krutostí na sobě samých. Smekám. Bez dechu je tohle výborný počin. Otázka je, zda je to film, který byste chtěli vidět víckrát? ()
Od Von Triera mam sice niektore filmy rad, ale tento k nim urcite nepatri. Zaznie prilis vela tlachania o medziludskych vztahoch a na moje pomery sa az moc zmykaju emocie. Nic sa dohromady nedeje, a ja aby som sa xmrti ufilozofoval nad kazdou jednou vetou, ktoru tuna prednesie kadejaky mental. A to nemam rad! Takze ne, ne - nezdielam nadsenie s miestnymi mentalmi ohladom "genialneho filmarskeho remesla" tejto dansko -svedskej srajdy. 30 % ()
Tento film má výborne vybraný názov, keď sa nad tým zamyslíte Breaking the Waves tu veľmi pasuje. Vynikajúce herecké výkony skoro všetkých hercov/herečiek a najlepší výkon podala Emily Watson. Emily (hrá Bess) som uveril každý jej pohyb a všetko čo sa vo filme odohralo. Ono natočiť takýto film je ťažšie, lebo niekedy sa môže zdať, že niečo proste nesedí do príbehu, alebo sú v dejovej linke nejaké chyby a človek proste všetkému čo vidí neverí, ale tu som uveril úplne všetkému a tak je to hodnoverný príbeh o jednej veľkej láske. Láska hory prenáša a tak v tomto filme je to naozaj vidieť, že niekedy človek urobí niečo čo ani nechce pre človeka čo veľmi miluje a treba povedať, že čím je cit silnejší tým to môže druhá strana viac využívať napriek tomu, že tiež ten partner/partnerka miluje. No čo nájsť pár, v ktorom by sa obaja rovnako milovali je v podstate nemožné. Napriek všetkému musím povedať, že tento film je naozaj, krutý ako samotný život a nič neprikrášľuje, takže je aj dosť smutný... Smutný najmä na konci. ()
romantika podle Larse, která v divácích nebude vzbuzovat takové ty příjemné hřejivé pocity, ale spíš mrazení v zádech s kapkou beznaděje. Emily Watson ve své první výraznější roli hraje jako o život a pokud si budu z tohoto filmu něco pamatovat ještě hodně dlouho, tak právě její Bess...80% ()
Tak tohle byl prvni a posledni film Larse von Triera, co jsem kdy videl... ()
Bylo to skvělé, mrazivé, věrné, uvěřitelné. Vynikající. Ale sakra, ten poslední záběr....ten mi zkazil hodně z celého dojmu. Za to hvězdička dolů. ()
Mladá Bess je tak trochu blázen, ale jen pro okolí. Kdo ji pozná blíže, žasne nad její duševní čistotou. Její láska k manželovi a následná tragédie u ní vyvolá touhu po nápravě. Aby bylo vše jako před tím, aby pomohla manželovi, aby zase leželi vedle sebe v posteli. Její láska nezná mezí a proto provádí to, co by chtěl manžel. Její tělo pro ní není důležité. Vše se odehrává v církevně zapšklém Skotsku, kde žena neznamená nic a Bůh je vše. Bess ale našla nového Boha a tím je její manžel. Tak by to také mělo být a člověk se nemá nechat svazovat církví. Církev, ať už je idealistická a dobře myšlená, je stále ovlivňována jejími členy. A protože jsou její členové posedlí po mravní čistotě (ač takoví ve skrytu duše nejsou), dovolí si soudit ostatní a dokonce je zatratit. Církev má sice možnost lidem dávat víru, ale spíše je svazuje a dusí v jejich volnosti a pocitu dýchat lásku skrz jejich tělo. Bess byla čistá a když měla problém, tak jí ti "správní lidé" nepodali pomocnou ruku. Hanba ti ty pokrytecká společnosti, která se navenek tváříš jako čistý mramor a uvnitř se ti hemží červi. Bess = Blahoslaveni budiž chudí duchem, neboť jejich je království nebeské. ()
Moment, tohle fakt točil Trier? No jasně, filmy s takhle rozklepanou kamerou v té době tvořil málokdo, ale kdybych to viděl bez znalosti režiséra předem, tipl bych to spíš na Vinterberga. O něm vím, že v devadesátkách uměl, ale na Triera je tohle až nezvykle propracované, funkční a překvapivě - fakt to u nějakého jeho filmu říkám? - hluboké. Dokonalé to sice není, ne vše je dotažené tak, jak by mělo být a občas se věci hnou krapet urychleně, ale naprosto upřímně se o tomhle filmu nebojím říct, že je to nadprůměr - a čistě v rámci Trierovy tvorby geniální film, protože jsem od něj nikdy neviděl nic, co by se tomu aspoň vzdáleně podobalo, jelikož i u té Evropy mám nemalý počet výčitek. Jakmile jsem viděl na začátku tu rozklepanou kameru a úvodní kapitolu bez jakéhokoli zájmu o postavy, tušil jsem něco hodně špatného, ale čím déle to trvalo, tím více mě to přesvědčovalo o opaku. Postavy tu jsou uvěřitelně propracované, člověk veškerá jejich jednání chápe (jen teda u Jana jsem dlouho přesně netušil, jak se to s ním ve vztahu k Bess vlastně má) a dokonce se i postupně uvěřitelně vyvíjí. Dokonce i nějaká psychologie tady je. A celé to téma víry a jednoho zvláštního vztahu je zde rozebrané opravdu celkem komplexně. Ono vůbec je těžké říct jak to ve skutečnost s Bess je - schizofrenií se to dá označit jednoduše a osobně si ani nemyslím, že s Bohem skutečně komunikovala, na druhou stranu si myslím, že přítomnost Boha zde je. Ne jasně řečená, hodně na pozadí, ale i vzhledem k závěru tu prostě je. Je silně naivní, dost pravděpodobně i schizofrenní a její pozdější konání je hříšné až běda, ale zároveň si své hříchy neuvědomovala a vše dělala z čisté lásky k Janovi a v neustále víře, že takhle mu zachrání život. Nejde vyloženě o přesné dodržování desatera a všech pravidel, každý člověk hřeší a pokud tvrdí opak, je na tom hůř než většina ostatních (vlastní zkušenost s jedním člověkem ze sousedství, btw), jde především o to, jakou má člověk povahu a jestli má víc dobré než zlé úmysly. Co vlastně znamená "být hodný" (když to řeknu zjednodušeně) je na rozsáhlé debaty a rozhodně se to nedá jednoduše shrnout, nicméně dobrého člověka lze poznat vždy jen podle povahy. A takhle by měl posuzovat i Bůh po smrti, nehledě na náboženskou příslušnost. Tohle všechno v tom je a netuším, nakolik si to Trier při natáčení uvědomoval, ale právě tohle (a nejen to) z Prolomit vlny dělá skutečně komplexní film. Vlastně zde neexistuje nic jako kladná a záporná postava, snad jen u některých velkých věřících v kostele to Trier podal poněkud černobíle, ale u všech stěžejních postav najdeme dost světlých i stinných stránek, tak jako u každého člověka. Tady to je taky - u sestry Bess, Jana, psychologa, kněze... Dost dlouho jsem se obával, že láska Bess tkví jen v sexu, ale i tady se povedlo Trierovi vyvrátit, že ne a že je v tom naštěstí něco víc. A i když mě závěr poslední kapitoly poněkud zklamal svojí zbabělostí zakončit vše pořádněji, následoval epilog, který vysvětlil, proč tak vše bylo a poslední scéna mě naprosto odrovnala, jako už snad dlouho nic. Jako čekal jsem skoro všechno, ale tohle ani náhodou. Vůbec je zajímavé, jak drtivá většina prvků, u kterých jsem si v průběhu filmu říkal "proboha, proč to tam cpe, když se to tam nehodí", dostane časem naprosto adekvátní vysvětlení, včetně těch optimistických písniček s krásnými záběry na začátku každé kapitoly a mě pak nic nezbylo nic jiného, než si říct "aha, tak proto". A ani se zde vůbec citově nevydírá, což mě překvapilo možná ještě víc, jelikož do jisté míry podobný Tanec v temnotách na ničem jiném nestojí (a mám teď sto chutí mu shodit jednu hvězdičku, když vím, že Trier skutečně uměl i jinak, ale ještě si to rozmyslím). Emily Watson mimochodem předvedla naprosto úžasný výkon a věřil jsem jí skutečně všechno, až mě fascinovalo, že to dokázala takhle uhrát. A co se filmařské stránky týče, ta rozklepaná kamera mi samozřejmě lezla na nervy co chvíli a některé viditelně rozostřené záběry mě málem rozesmály, ale na rozdíl od zbytku Trierových filmů mám pocit, že zde je s tou svojí Dogmou 95 nejumírněnější a většinou se na to dá v pohodě dívat, podobně jako u druhé série Království. Plus je tu taky spousta skvěle promyšlených záběrů, ale to dávám za vinu spíš Robbymu Müllerovi, což je podle mě jeden z nejlepších kameramanů, kteří kdy existovali. Jinak takhle k závěru bych ještě podotknul, že na rozdíl od většiny uživatelů ten film nevnímám jako tak moc temný, depresivní a zdrcující. To ani tolik ne, do jisté míry to vlastně je i optimistické. Taková Trierova verze Jako v zrcadle, s podobným "druhým plánem", byť ne tak geniálně propracovaným, jako u Bergmana. Tak jako tak je to teď ale snad poprvé, kdy naprosto vážně můžu o nějakém Trierově filmu říct, že je artový. 4* () (méně) (více)