Za hranicí temnoty

Film plný úchylností má v sobě zvláštní kouzlo a poetiku konce 70.let. Bezesporu nejlepší D´Amatův film. Motiv tak známý z díla E.A.Poa, Frankensteina i novějšího Re-Animátora či Řbitova zviřátek, totiž snaha vrátit život milované zemřelé, pojímá režisér v krvavých obrazech zvrácené fantazie. Stejně jako Norman v Psychu si nepřipouští, že jeho matka je po smrti, tak i pro Francesca Anna nikdy nezemřela. Zdánlivě nesouvislý sled obrazů připomene Fulciho Beyond, děj jako by nehrál hlavní roli. Drama mladého muže, který se nedokáže vyrovnat se smrtí svých nejbližších, spěje pomalu k děsivému konci. Gore efekty jsou přesvědčivé - vykusování masa, pitva, vydloubnutí oka... Nekrofilie, kanibalismus, sadismus. A přesto je z filmu cítit zoufalství Francesca, který se stále více zamotává do pavučin, které mu pomáhá spřádat jedovatá Iris. V momentě, kdy dojde k vraždě, není již cesty zpět...Působivé interiéry, hudba Goblina a lázeň vody, krve a kyseliny. (14.03.2012)

Jak už to tak vypadá, D'Amatovým fanouškem se asi nestanu. Poté, co jsem viděl režisérovy "nejlepší fláky", nad ním asi definitivně lámu hůl. Buio Omega, ostatně jako i jeho jiné kousky jsou po scénáristické stránce velice jednoduchoučké, s mizernými herci, špatnou kamerou a v tomto výčtu bych mohl pokračovat ještě dlouho. Tento film v mých očí vystihuje jediné slovo a to je nuda. Režisér mě ničím nedokázal zaujmout a vtáhnout do filmu (pominu-li brutalitu a povedené gore scény). Zklamal mě i hudební doprovod od legendárních goblinů, asi si to nejlepší nechávali jen pro Argenta. Poslední malinkou nadějí v D'Amatově filmografii vidím v La Morte ha sorriso all'assassino. PS:Doporučuji si přečíst moc pěknou biografii D'Amata od POMA. A jak už jiní podotkli, kdyby se toho snímku chopil někdo více zručný, mohlo z toho filmu vzniknout zajímavé dílo. (03.08.2009)

Mladý muž nemůže žít bez své zemřelé dívky, proto se rozhodne jí vykopat z hrobu, odveze si jí domů a tam jí mumifikuje. Tím spustí řetězec událostí, které vyústí ve tři vraždy. Tento film je mnohými považován za nejlepšího D´Amatovu práci. Přesto, nebo právě proto se neubráním zklamání. Pominu stupidní dialogy a mizerné herce, to snad ani není tak v gore žánru důležité. Horší je, že film má nulovou atmosféru, pestré, křiklavé barvy moc hororově nepůsobí a ani hudba od The Goblins, jinak tak skvělých v Argentově Suspirii, tu moc nezapadá. Jednotlivé vraždy nejsou moc propracované, nejsou moc "gore". V tomhle ohledu je pro skalní gore příznivce uspokojivá snad jen koupelnová scéna s řeznickým sekáčkem a kyselinou. Paradoxně tak nejpůsobivější scénou je ta, ve které neuvidíme ani kapku krve, kdy Amato střídá záběry na plná ústa obědvající domovnice a na zbytky těla rozpuštěného kyselinou. V tu chvíli opravdu ztratíte chuť na jídlo. (22.09.2003)

[Festival otrlého diváka 2010] Někdo to rád nekro. Ale jen platonicky. Ta poslední mumifikační procedura s hadičkama na mě byla fakt moc. To už sem málem nerozdejchal. Od týhle scény si Za hranicí temnoty až do konce udržuje velmi intenzivní syrovou atmosféru, okořeněnou o pár dalších naturalistickejch a velmi nechutnejch scén a perverzní erotično mezi hlavním hrdinou a (nejen) služebnou, která je tak trochu dominantní. Kdyby nebyl děj vyprávěnej takovým rozvláčným tempem, tak by určitě nebyl tak působivej. Některý komentující ale film dost nudil. U mě spokojenost. (11.02.2010)

Svým způsobem zvláštní snímek s neotřele a dobře stavěnými charaktery. Frank je tak trochu sexuálně až nekrofilně ujetý úchyl, s mírnými sklony ke kanibalismu, který se rozhodl dostát pořekadlu o lásce až za hrob, ani smrt jeho milované Anny nedokáže jejich soužití rozdělit. Mimo to je Frank pod vlivem úlisné až ďábelské Iris (jejíž příbuzenstvo jako by vypadlo z Kurvahošigutentag), která ho chce získat pro sebe, k čemuž využívá jeho náchylnost sexuálně jí podléhat. Buio Omega mě pozitivně překvapil svou skvělou civilní až všední atmosférou, neděsí prvoplánovitě, vše se tu děje jako by jen tak, jako by naporcovat někoho a rozpustit ho v kyselině nebo spálit jeho mrtvé tělo v peci bylo každodenní záležitostí, normálním jevem nad nímž se není třeba pozastavovat. A to ve svém důsledku působí dost děsivě. K tomu tradičně skvělá hudba Goblins, kterým každým filmem, k němuž dělali hudbu a já ho viděl, přicházím stále více na chuť. (17.08.2009)