Honzíkova cesta

Film je více méně doslovným přepisem Říhovy knížky, některé výrazné pasáže ovšem scházejí. Například „kultovní“ kapitola o družstevním vajíčku. Režisér zřejmě vycházel z toho, že dědeček už dříve Honzíkovi princip družstevnosti vysvětlil na bázi koníka, vajíčkem se tedy asi nechtěl opakovat. Kladem filmu – vedle struny nostalgie – jsou představitelé dětských rolí, záporem totální absence nějaké zápletky. To ale vzhledem k literární předloze nemůže překvapit. (16.03.2006)

Honzíkova cesta, dětská kniha Bohumila Říhy byla jednou z mých prvních přečtených knih. V bezstarostném věku dětství to bylo příjemné čtení, které dokázalo přinést první chvění tajemného neznáma a dobrodružného pokušení. Ten jistý stupeň samostatnosti hlavní postavy byl fascinující a inspirující. Budovatelskou angažovanost jsem tehdy neviděl. Film není komunistickou propagandou, nýbrž vysvětlující popis skutečnosti. Kniha i film popisují, vysvětlují a vychovávají. Laskavě, otevřeně a především vkusně a výstižně pro potřeby základního formování lidských charakterů v jejich počátcích. V dobré víře a po správné cestě. Mimochodem i ostatní Říhova spisovatelská tvorba pro děti mě oslovovala svou zapáleností pro věc při výchově a vštěpování morálně pevných základů lidskosti. Pohled malého dítěte na svět a život zdařile zachytil Říha ve své knize a po něm i Milan Vošmik ve své filmové prvotině. Hlavní postavou příběhu je Honzík (příjemný Miroslav Červenka) při svém seznamování se s životem v rozličných podobách. Opatrné oťukávání nachází odvahu a nové zážitky jsou tím nejdůležitějším prostředkem. Hlavní dívčí postavou je malá Terezka (zajímavá Marcela Jandová), která nikdy neváhá nahlas hovořit ve prospěch spravedlnosti a ochotně pokaždé podává pomocnou ruku. Honzíkovým oponentem je Ferda (příjemný Josef Kruml) v hašteřivé rivalitě, která občas zákeřně podrazí druhému nešetrně nohu. Z dalších rolí: dětská autorita vesnice Viktor (sympatický Václav Venhoda), čiperná a starostlivá Honzíkova babička (dobrá Zdeňka Baldová), shovívavý a dobrácký Honzíkův dědeček (zajímavý Vladimír Hlavatý), dobromyslný vesnický řídící učitel Stolař (dobrý Karel Höger), pracující láskyplná Honzíkova maminka (zajímavá Vlasta Chramostová), náhodný spolucestující z vlaku (velmi zajímavý Radovan Lukavský), přísný vlakový revizor (dobrý Otomar Korbelář), neochotně čtoucí zahradník (příjemný Stanislav Neumann), Honzíkova zapálená učitelka z mateřské školy (příjemná Štěpánka Haničincová), či ochotná vlaková průvodčí (Viola Zinková). Honzíkova cesta je film určený pro děti věku předškolního a počátku školního a je nutné se na něj dívat z tohoto hlediska. Obraz dětského světa je více než uspokojivý. Honzíkova cesta se již na svém počátku stala ideálním výchovným doplňkem, který baví a tvoří. (14.03.2017)

I kdyby se řežisér Vošmik snažil sebevíc, tak já se s Honzíkovou cestou setkávám ve věku, kdy mi už dětští protagonisté nepřipadají roztomilí, vyprávění něžné a film ve mně nevzbuzuje nostalgii na povinnou četbu B. Říhy. O tom už se má generace učí jako o prosocialistickém prozaikovi a věnuje mu pramálo pozornosti. Viz můj komentář k jeho dalšíhu zfilmovanému dílu. Samozřejmě pokud chce člověk něco kritizovat, musí to také znát, takže jsem si film pustila a výsledkem jsou 2*. DVD: Na obalu se skví zářící nápis Zlatý fond české kinematografie, což u mě vyvolalo krapet větší sarkastický úsměv... (30.12.2008)

Honzíkova cesta byla jedna z prvních knížek, které jsem přelouskal. Až dnes jsem si uvědomil, o jak prostinký příběh vlastně jde. Nicméně film je trochu podivný. Děti jsou vcelku v pohodě, Terezka zvládá roli výborně, Honzíka bych si představoval jinak, ale to je můj problém. Nejlepší je opět a zase Ferda. Roste pro šibenici už od mala, ten mne bavil nejvíc. Konec je moc hezký, takže za mne 70%. (09.09.2014)

Hezky to napsal SPORTOVEC ! - tak hezky, že jsem svůj čerstvý příspěvek seškrtal na třetinu, a i tu jsem si nakonec mohl odpustit. Soudě podle tří děl, která jsem doposud zhlédl, Vošmik věřil tomu, co dělal, a dělal to jako málokdo před ním i po něm. Dnes jeho obraz dětského ráje na zemi, ukotveného v tradičních (spíš než "budovatelských") hodnotách působí jako balzám na duše lisované obrazově-zvukovou kulisou v chroustárnách kukuřice. Že by většina dětí 21. století o takovou léčbu nestála, svědčí v neprospěch nikoli Vošmika a Hofmana, nýbrž 21. století. Jako dílo výchovné "Honzíkova cesta" nemá chybu. Nevadí mi ani výstup s koníkem : myšlenka, že něco patří všem a kdokoli si to může půjčit pro vlastní potřebu, mě jednak nepopuzuje, jednak se jak známo nezrodila za stalinismu. Být dítětem, dal bych filmu čtyři nebo pět hvězdiček. (04.09.2015)