Růžoví plameňáci

„Obrazová demonstrace špatného vkusu.“ I tak lze na skandální Růžové plameňáky režiséra Johna Waterse jednou větou nahlížet. Film byl natočen se skutečnými lidmi, kteří na plátně předvádějí skutečné věci. Přesně v tom tkví přitažlivost Růžových plameňáků pro ty, kteří je považují za přitažlivé. Skoro jakoby tahle vlastnost zajišťovala filmu jistý druh vykoupení. Pokud by byly všechny ty nechutnosti pouze simulované, šlo by tím spíše o zvrácenou dekadenci. Avšak tím, že jde o reálné lidi a nikoliv herce, získává film zvláštní nádech ujetého dokumentu. Člověk v sobě úplně cítí nutkavé pokušení film chválit (byť neochotně), jen proto, aby okolí dokázal jak moc má silný žaludek. Já tomuto pokušení klidně odolám, což ovšem neznamená, že bych Růžovým plameňákům nepřál jejich zasloužené místo ve světě kinematografie. Máme tu soupeření dvou klanů o titul „Nejzvrhlejších lidí na světě“. Na jedné straně šílený transvestita Barbs, jeho duševně chorá matka v dětské postýlce, její syn, co do sexu s ženami zapojuje i drůbež a matčin milenec, který synka rád pozoruje při sexu s ženami a slepicemi. Na druhé straně stojí manželé Marbleovi, kteří unášejí mladé hippies dívky, ty pak spoutají v temné kobce a jejich věrný komorník je následně oplodní. Proč? Aby manželé mohly narozené děti prodávat lesbickým párům a získanými penězi podporovat pornoprůmysl a distribuci heroinu. Všechny detaily nám film samozřejmě ukazuje a ano, když jedna postava začne pojídat psí lejno, můžeme si být jisti, že jde o lejno skutečné. Růžový plameňáci útočí na tu část naší psychiky, v níž se stále skrývá duše praštěného teenagera, který se v pondělí ráno ve škole musí pochlubit svým kamarádům, co že to o víkendu zase viděl za zvrácenost. Film se nedá hodnotit běžnými měřítky kvality. Jediné, co můžete udělat je vzít film jako holý „fakt“ a s tímto „faktem“ naložit po svém. (19.03.2023)

Hodně jsem se bavil, do doby než došlo na týrání zvířat. Film jsem okamžitě přerušil a obratem se ho zbavil. Že padne i takové tabu, jsem opravdu nečekal. Teď vím, že nejsem dost otrlý pro tento snímek. A stydím se. Ne za svůj soucit, ale za domýšlivost, se kterou jsem tento film vyhledal. On to vlastně není film, nýbrž odpad. A Waters není umělec, ale zločinec. 0% (15.12.2011)

Ťažko hľadať slová vystihujúce tento ,,film,,.John Waters pri nápade na hlavnú myšlienku sa snažil asi len šokovať.Žiadne iné technické stránky tohto diela nemajú s filmom čo spoločné.Pink Flamingos je jeden z najnechutnejších, najhorších, ale aj najoriginálnejších filmov.Toho, kde 1* a 5* sú rovnako diskutabilné.Cez túto hodnotiteľnú hranicu mi ale vlastné svedomie nič iného neumožňuje. (14.11.2011)

PROZRAZOVANI / "SPOILERY" Jsou rit, pyj, radne chlupata vagina, pohled na roztristenou hlavu a psi lejno skutecne odporne? Ne. Vesmes se jedna jen o casti tela ktere maji (temer :) ) vsechna zvirata. Psi lejno je mozna plne cerviku a breberek ale tam to konci. Takze se ted ted samoucelne ptam. Kdyz uslisis """pink""" a tyto veci prestanou byt takzvane zvracene je tu alespon nejaky humor? Ne. Kdyz nepocitam 1) scenu se znasilnenim zivou(?) slepici, 2) olizovani nabytku a 3) uber-tlustou matkou co v detske ohradce pojida vajicka. Takze jich tam je asi jako zapachu v sumavach po uprdnuti v mori. Takze muzu zapomenout na matejskou zvracenosti a zajimave napady zvracene kadenci kulometu z horske drahy? Ano Dost lidem se to libilo. Nekteri to dokonce prohlasovali za vrchol. Treba hnusu, zvracenosti a tak podobne.Ne.Zajimavy scenar? Zajimave zahrane? Zajimave cokoli? Ne.. Ne. Pokud tedy nepocitam 1) pekne zahrane znasilneni slepici a 2) "olizovani slymejse".Ne. Pouhopouha snaha o senzaci DOT US ....................... Resizeruv komentar. Nejspis se u toho bavil. Aspon nekdo ;) . A srovnavat to s Andaluskym psem je namiste! Andalusky pes je, ci si pamatuji, totiz le menu v surrealisticke restauraci! (10.04.2009)

Podvratnosť tohto campy filmu tkvie v tom, že sám seba štylizuje do polohy, ktorá oslavuje a velebí nevkus, hnus i oplzlosť, pričom zo spomenutých charakteristík vytvára estetický základ. Priznanou umelosťou a hyperbolizáciou všetkého zobrazeného tvorí jeden zo základných pilierov filmového campu ako estetického fenoménu. Úvodný záber filmu je venovaný kardinálnemu symbolu gýča, plastovej soške ružového plameniaka, ktorá je anachronicky dosadená do exteriéru v okolí karavanu na okraji mesta, ironizujúc tým exteriér stredostavovských domčekov, ktorý si jeho obyvatelia “ozdobujú“ totožnými dekoráciami. Diváci znalí štylistických čŕt campu plameniaka odčítavajú ako znak, ktorým sa Waters vymedzuje voči gýču, ktorého atribúty sú vo filme obracané voči nemu samotnému a ironizované. V závere film sám seba tituluje nasledovne: „Cibrenie v zlom vkuse.“ 90% (08.06.2013)