Vlčí jáma

Byl to fajn pocit koukat na Janu Brejchovou a její smutně krásné oči s nádechem půvabné elegance. Prostě zde byla zvláštně milá. Dominantní Jiřina Šejbalová v roli Kláry byla jak studící voda stékající na horké tělo, ale i za její mistrovský výkon lze jen pochválit. Miroslav Doležal se mi chvílemi jevil jako osamělý tulák v cizím městě, přesto svojí roli bezpochyby nepromarnil, před čímž opravdu smekám. Díky za hezky strávený večer. (16.01.2011)

Hluboké psychologické drama podivuhodného trojlístku, ve kterém má každá postava svá trápení a žádná nezasluhuje úplného odsouzení, neboť jde o lidskou přirozenost komplikovaných mezilidských vztahů. Panensky krásná Jana Brejchová ve složité životní situaci tohoto nostalgického příběhu s nádhernou písní, jež je doprovázena tóny něžného harmonia. (15.02.2014)

V dětství mě vždycky děsně štvala odpověď na mé otázky: "To pochopíš až budeš starší..." Tento film, ale člověk opravdu docení, až se octne ve věku hlavních hrdinů. Šarmantní, romantický, dobře postavený muž středního věku, se stárnoucí, protivně hysterickou manželkou a na druhé straně 17- letá překrásně čistá schovanka Jana (Brejchová). Zapomenout na všechno a začít znovu, ale nejde, a to ani v té době, a většinou ani dnes... (13.04.2013)

Právě ona černobílá dělá z filmu syrovější materiál než je kniha. A samozřejmně také herecké výkony, obzvláště tetička Klára Jiřiny Šejbalové, ta nemá "chybu" . Tedy to ztvárnění ne ta postava, neboť její psychopatické (či první senilní nebo dementní) výstřelky ničící všechny kolem jistě chybné jsou. Závěrečná katarze, byť trochu nepřesvědčivá, dává celkem lidský smysl. (21.09.2005)

Nakonec dám jen čtyři, protože si myslím, že pan režisér měl paní Šejbalovou víc ukočírovat. Hraje skvěle, o tom žádná, ale někdy až tak přehnaně expresivně, že jí tu postavu přestávám v těch chvílích věřit... Jinak už od úvodních záběrů - tak dokonalý příjezd vlaku do nádraží jsem dlouho neviděl - kameramanská krása, nádherné záběry, a to i v interiérech, je vidět, že každá scéna byla do detailů promyšlená. Příběh je nadčasový, nakolik se zdá, že jde jen o 50. léta. Tady hraje všechno - každé gesto, pohled, vyřčené věty dostávají za čas nový význam a způsobují nové posuny v chápání postav. Ty samy nejsou jednoznačné - u každé najdeme její klady (ano, i u té starší manželky), tak zápory. Dokonce některé postavy, jež se jeví jako kladné, časem přejdou na druhou stranu rovnice. Ale vše zcela pochopitelně, logicky, protože to vyplývá z jejich charakterů. Zdařilý, byť trošku depresivní kousek, i když pro mne ne - ta naděje tam na konci je myslím jasná. Když se člověk dostane z okouzlení a bludu, prohlédne a jde dál posílen a je víc sám sebou.Když se člověk dostane z té vlčí jámy samolibosti, šalby a dalších negativních vlastností. Otázkou je, nakolik spokojen je s tím otčím, který některé věci bral jako jistotu, ale i u něho chápeme, že se cítil nepochopen, manželkou vlastně zrazován a zrazen (jak ta dovedla zničit atmosféru při zpěvu písničky blbým chloupkem! Jako bych v tom narušování soukromí a klidu viděl vlastní ženu.), a tak není divu, že si chtěl něco dokázat. Což se mu povedlo, ale za cenu hodně velké oběti. Jak říkám, právě ta nejednoznačnost postav je hodně realistická, a nic a nikdo nejsme ani černí, ani bílí, ale každý si v sobě neseme různé vlčí jámy. Mimochodem, ta písnička Jiřího Srnky V úzké uličce je zde geniálně použita - jak pro vykreslení charakterů postav, tak při následném návratu až po poslední zpěv na hřbitově, kdy konečně - ale za jakých okolností - už konečně zazní celá. (09.02.2019)