Janet Leigh

“Hitch (pozn. Alfred Hitchcock) mě s chutí děsil. Když jsme točili "Psycho", dělal různé pokusy s mrtvolou matky a mě přitom používal jako jakési měřítko. Vrátila jsem se třeba z oběda, otevřela dveře do šatny a o moji židli tam byla opřená tahle příšernost. Zděšení v mém křiku, zaznamenané na Richterově stupnici, pak rozhodlo, kterou figurínu použije.”

Narodila se jako Jeanette Helen Morrison v kalifornském Mercedu (“brána do Yosemitského národního parku”) jako jediné dítě Helen Lity a Fredericka Roberta Morrisonových, kteří se často stěhovali z města do města. Janet má anglické, skotské a německé kořeny. Byla velmi bystrým dítětem, které ukončilo střední školu v předstihu v patnácti letech. Jako jedináček údajně trávila hodně času v kinech.

Pro film ji objevila herečka Norma Shearer, jejíž bývalý manžel (Irving Thalberg) pracoval jako vyšší úředník ve studiu Metro-Goldwyn-Mayer. Fotografii, kterou si Norma půjčila od Janetina otce poté, co ji zahlédla na jeho stole v kanceláři lyžařského střediska v Severní Karolíně, ukázala agentovi Lew Wassermanovi a hned co jí Wasserman zajistil smlouvu u MGM, zanechala Leighová studií – studovala obor hudba a psychologie na Pacifické univerzitě (University of the Pacific) ve Stocktonu.

Janet debutovala v romantické komedii THE ROMANCE OF ROSY RIDGE (1947), kde se stala předmětem zájmu postavy, kterou hrál Van Johnson. MGM tehdy hledalo typ mladé naivní dívky z venkova a Janet se jim perfektně hodila. Mladé naivky sehrála v řadě filmů a pracovala s takovými hvězdami jako byli Errol Flynn, Gary Cooper, James Stewart, Orson Welles a Judy Garland. Padesátá a počátek šedesátých let znamenaly vrchol její kariéry a úspěšné snímky, jako například MALÉ ŽENY (1949), sportovní fantasy komedii ANGELS IN THE OUTFIELD (1951), dobrodružnou romanci SCARAMOUCHE (1952) nebo THE BLACK SHIELD OF FALWORTH (1954). Janet dnes můžeme uvidět v pestré paletě filmů, od komedií po westerny, od muzikálů po dramata.

Dramatické role ztvárnila ve Wellesově klasickém filmu-noir DOTEK ZLA (1958), který natočila se zlomenou rukou, v zajímavém thrilleru MANDŽUSKÝ KANDIDÁT (1962) s Frankem Sinatrou a v muzikálu s Dickem Van Dykem BYE BYE BIRDIE (1963), což byl původně broadwayský hit. Spolu s Jackem Lemmonem se představila v muzikálu MY SISTER EILEEN (1955), s Paulem Newmanem a Lauren Bacallovou pak v kriminálce HARPER (1966).

Z jejích více než padesáti rolí je ale bezpochyby nejznámější morálně problematická Marion Crane z neméně známého hororového thrilleru Alfreda Hitchcocka PSYCHO (1960). Za roli získala Zlatý glóbus pro “nejlepší herečku ve vedlejší roli” a ve stejné kategorii se také dočkala nominace na Oskara (dnes už klasická scéna ve sprše se stala milníkem kinematografie. Jak vzpomíná sama aktérka: “Díky Psychu jsem měla úplně svraštělou kůži, ve sprše jsem strávila sedm dnů, celkem asi 70 výstupů. Aspoň že se [Alfred Hitchcock] vždycky přesvědčil, že je voda teplá.”)

Od poloviny 60. let začala její herecká kariéra upadat, příležitostně se ještě objevila ve filmu a televizi, včetně dvou “hororových” vystoupení se svojí dcerou Jamie Lee Curtis: hlavní role v Carpenterově filmu MLHA (1980) – s Jamie se setkají až v závěru - a rolička v HALLOWEEN H20 (1998). Po boku Petera Falka a Johna Payneho si předtím vystřihla roli bývalé hollywoodské pěvecké a taneční hvězdy v televizním krimidramatu COLUMBO: ZAPOMENUTÁ DÁMA (1975).

Ve čtrnácti si vzala Johna Kennetha Carlislea, v roce 1942 bylo manželství anulováno a čtyři roky nato se provdala za Stanleyho Reamese, se kterým se ale rozvedla už v roce 1948. V červnu 1951 jí bylo necelých čtyřiadvacet a brala si už svého třetího muže, tentokrát herce Tonyho Curtise (spolu se, kromě už zmíněného “The Black Shield”, představili také v dramatu HOUDINI [1953] nebo slavnějším akčním snímku VIKINGOVÉ z roku 1958 s Kirkem Douglasem), se kterým měla dvě dcery, herečky Kelly (1956) a mnohem známější Jamie Lee (1958).

Po rozvodu v roce 1962 se v Las Vegas provdala za burzovního makléře Roberta Brandta, se kterým žila až do své smrti. Cestou režisérského výboru Filmové a televizní nadace zprostředkovávala hercům různé zdravotnické služby. V roce 1984 vyšla její autobiografie s názvem "There Was Really a Hollywood", v roce 1995 její kniha "House of Destiny" a v roce 2002 kniha "The Dream Factory".

V květnu 2004 jí byl na Pacifické univerzitě ve Stocktonu udělen čestný titul “doktora umění”. Leighová zemřela za necelý půlrok poté na srdeční zástavu ve svém domě v rodinném kruhu ve věku 77 let. Trpěla zánětem žil a periferní neuropatií, které vedly ke gangréně pravé horní končetiny. V roce 2006 ve Stocktonu věnovali přestavěné centrum města a náměstí její památce ("Janet Leigh Plaza") a pojmenovali po ní také kino.

(na dotaz, jestli je pravda, že se nesprchuje) “Je to tak. Ale ne kvůli natáčení. Až potom, co jsem to viděla. Nikdy mi nedošlo, jak snadno jsme zranitelní. Ale takhle to on (Alfred Hitchcock) dělal. Sprcha. Pták. Ze všech těchhle absolutně obyčejných věcí dělal neobyčejnosti.”

Marek "džanik" Janík