Hana Prošková

„Nic není tak truchlivé, jako když se někomu tvrdí, že je smutný, ale že by měl být veselý.“ Hana Prošková o smutku

Hana Prošková byla česká básnířka, prozaička a autorka psychologicky prokreslených detektivních próz, jejíž jméno je navždy spojeno se svéráznou dvojící vyšetřovatelů (policista Vašátko a malíř/detektiv-amatér Horác). Ne náhodou si za to vysloužila přezdívku „česká Agatha Christie“.

Sama Prošková přitom pochází z uměleckého prostředí. Jejím otcem byl český hudební skladatel Pavel Bořkovec a matkou pak malířka Olga Bořkovcová. Za povšimnutí též stojí zajímavé umělecké propojení mezi otcem a jeho dcerou, které mělo na jednu stranu podobu zhudebnění některých básní Hany Proškové ze strany jejího otce („Madrigaly o čase“, cykly „Zvířata a Sny“) a na straně druhé pak otextování Bořkovcovy skladby „Silentium turbatum“ z pera jeho dcery Hany.

Hana Prošková vystudovala dívčí reálné gymnáziu Elišky Krásnohorské v Praze. Po skončení 2. světové války pak pracovala v různých civilních zaměstnáních (coby soustružnice, telefonistka a posléze i reklamní kreslířka a úřednice v Ústavu pro elektrotechniku ČSAV) až nakonec zakotvila coby referentka propagace a odbytu (později redaktorka) ve Státním nakladatelství dětské knihy (později nakladatelství Albatros).

Od mládí přispívala Prošková svými verši a povídkami do celé řady časopisů. Jen namátkou uveďme takové renomované časopisy jako Literární noviny, Květy, Mladý svět, Mladá fronta či Listy. Její první drobné prozaické práce s kresbami stejně jako poezie však byly uveřejněny již těsně po válce, a to v časopisech Skautka, Žena a domov a Naše domácnost. Tehdy však publikovala převážně pod pseudonymy Jana Zárubová a Káťa Levinská.

Svými verši později doprovodila celou řadu dětských leporel, omalovánek a vystřihovánek. V roce 1962 vydala básnickou sbírku „Oblaka“, čímž se zařadila do proudu tvorby „nové vlny“ 60. let.  Sbírka obsahuje lyrické básně o smutku ze zranitelnosti všeho slabého a ohroženého, zejména světa dětí. Pro dívky pak Prošková převyprávěla řadu románů dánské autorky Karin Michaelisové (pod shrnujícím názvem „Bibi“).

V již zmiňovaných detektivních novelách a povídkách má Prošková často tendenci popisovat svět jako místo plné zla, záště a nenávisti co dovedou člověka až k zločinu. Zajímá se přitom o temné kouty lidské duše. „Autorka v protikladu k žánrové tradici detektivky relativizuje problematiku viny a trestu, záměrně rozostřuje hranice mezi viníkem a obětí,“ charakterizuje tvorbu Proškové Dagmar Mocná v knize „Když dole zazvonil vrah: Za zločinem s českou literaturou.“

Její bibliografie detektivních příběhů tvoří celkem 11 povídkových knih: „Měsíc s dýmkou“ (1966), „Černé jako smola“ (1969), „Smrt programátora“ (1971), „Tajemství obří číše“ (1973), „Tajemství planet“ (1976), „Zlá panenka“ (1978), „Jahody se šlehačkou“ (1982), „Kopistnaté prsty“ (1986), „Rýže po charvátsku“, „Stínová hra“ (1989) a „Jak namalovat smrt“ (1999). Hana Prošková byla též spoluautorkou televizních dramatizací novel Měsíc s dýmkou a Zvláštní případ. Její tvorba však inspirovala i jiné autory televizních detektivech, z nichž nelze nezmínit zejména tu nejnovější sérii, pod níž je coby režisérka podepsaná Lucie Bělohradská.

Začátky detektivní tvorby Proškové přitom nebyly úplně jednoduché: „V šestnácti letech jsem se pod vlivem chestertonek pokoušela psát detektivky, dokonce s vtipem, ale to se mi nedařilo,“ vzpomínala autorka v jednom z pozdějších rozhovorů pro časopis Vlasta. „Vrátila jsem se k nim až po dlouhých letech, ve středním věku. Vždycky jsem je pokládala za poutavé a zvláštní. U všech musí být originální pointa. Nebyla jsem nikdy schopná vpravit se do detektivek konvenčních, byly mi vzdálené.“

A jak vůbec tato netradiční vyšetřovatelská dvojice vlastně vznikla? „Hrdina povídek (malíř Horác) se nenarodil jako Detektiv-Amatér, ale tak nějak se jím stal během vypravování,“ říká sama Prošková v rozhovoru pro časopis Nové knihy, který vyšel v roce 1966 souvislosti s vydáním první knihy, ve které tyto postavy vystupují („Měsíc s dýmkou“).

„Původně k tomu neměl předpoklady, protože místo Intelektu používal k praktickým účelům intuice, citu, vmýšlení se do lidské duše a jiných nepříliš dovolených prostředků. Detektivem měl být Vašátko a Watsonem ostatní detektivní aparát. Ale malíř Horác mi původní záměr rozrušil, protože mi byl náturou bližší než rozumný detektiv, takže se Horácův nerozumný způsob začal ukazovat praktičtější než rozumné metody Vašátka, a tak nedopatřením převzal v prvních dvou povídkách úlohu Detektiva, ačkoliv měl být pouhým divákem. Někdo, kdo se dívá, většinou taky dumá, takže divák začal najednou vidět a nedal se udržet v žádném smyslu v povolených mezích.“

Honza "HonzaBez" Bezděkovský