POMO

Attenboroughovo životní poselství v kostce. Podané trochu zjednodušeně, ale právě díky tomu snad již konečně pochopitelné i pro ty, kteří se nad ním musí zamyslet především.

Karanténní videocall jednohubka pro milovníky paranormálního strašení. Nejkratší a nejlepší svého druhu. A nikoliv jen se strašením mimo obraz, ale i pěkně zostra do intenzivního mordování. Hororová mňamka, pro jaké jsem měl vždycky slabost.

Cynické poukázání na hodnoty současné teen společnosti, která staví svůj svět na počtu lajků, pro které udělá cokoliv. Tedy nic nového pod sluncem, akorát ab-absurdum posunuto do vraždění online pro zábavu. Ovšem nikterak zábavně a nápaditě, ale naopak úmorně dlouze, skrze selfie videa kluka, které se dokonce snaží dotknout i rasových problémů Ameriky. Nudné, autorsky bezhodnotné a hlavně stejně povrchní jako subjekt, na který to poukazuje.

Námět amerického sci-fi hororu s pseudo-vetřelcem na výzkumné vojenské stanici v kázachstánské poušti (rok 1983), Rusama pojatý jako lidské drama o parazitem postiženém kosmonautovi a vědkyni, která mu chce pomoct, protože se do něj zamiluje. Ovšem s americkým vizuálem, žánrovými klišé i archetypálními postavami které už známe odjinud (nelidský velící plukovník, nadšenecký vědec se svědomím atd.). Ok produkce a fajn herci, ale divácký zážitek nepřekvapivý a lehce prozívaný.

Psycho babička, dům se skrytými chodbami za zdmi a duchařské scénky i mysteriózní haluze, které chtějí strašit ale nestraší, a které ani po skončení filmu nemají v jeho ději opodstatnění. Citlivý a smutný závěr s filozofií o nevyhnutelnosti stárnutí a rodinných pokoleních se mi ale moc líbil.

Delší expozice s více postavami, ale vyplatí se ji přečkat - černá magie to pak rozjede ve velkém. Digitální stonožky a brouci filmu sice ubírají na vážnosti, ale démonické síly, které dokáží sprchovat vřící vodou anebo přinutit střílet do končetin dítěte spolehlivě probudí vaši pozornost. Hororová divočina po indonésku.

Soustředěně vyprávěné hororové drama s atraktivní výpravou exotického prostředí odlehlé indonéské vesnice a jejího okolí, tajuplnou atmosférou prokletí její komunity obyvatel a nejednou drsnou scénou, jaké si Hollywood nemůže dovolit. Tara Basro v hlavní roli je nejenom hezká, ale důstojný i tahoun celovečeráku. Indonésané mě docela překvapují, umí dějově poutavou, formálně hezkou a na postavy zaměřenou filmařinu. Finále možná v reakcích některých postav přepálené, ale ne natolik, aby shodilo celkový zážitek.

Laneova Lolita je ve vykreslení pocitů hlavní postavy Humberta komplexnější než Kubrickova verze. Divákovi jeho tragický příběh zprostředkovává poetičtěji, skrze zasněný výraz a hlas Jeremyho Ironse, podbarvený melancholickým Morriconem. Prolog se zde po všech těch vztahových strastech tak hezky propojí s epilogem... Druhým Laneovým esem v rukávu je otevřenější, ovšem pořád decentní zobrazení intimního vztahu dvojice. Dobrým rozhodnutím byl taky menší focus na Lolitinu mámu a její vztah s Humbertem, který měl u Kubricka opodstatnění leda jako náhrada za to, co si v jeho době nemohl dovolit do filmu dát. A taktéž doceňuji skrytější postavu démonického Quiltyho. Celkově výmluvnější a uspokojivější film než “originál”.

Ne zrovna strhující, ale pořád dostatečně zábavné sledování, kam povede vztah starostlivého pána se skrývanými touhami a panenské, přirozenou ženskou svůdnost objevující adolescentky. Klidně a plynule vyprávěný příběh, psychologicky detailní a jemný, s překvapivými tragikomickými momenty a tajuplně nejednoznačnou postavou Petera Sellerse. Co mi ovšem v Kubrickově verzi Lolity trestuhodně chybí, je odkrytější nebo alespoň naznačené spektrum jejich intimního sblížení, které si v ní můžeme leda domýšlet. Hlavní postava Humberta z ní vychází spíše jako platonicky zamilovaný impotentní nešťastník, který svůj objekt touhy drží fanaticky zkrátka pouze proto, že ho sám nemůže mít.

Tuctové rodinné drama o rodině se čtyřmi dětmi, šílenou matkou a otcem alkoholikem. Tedy rodině, jakých jsou i v civilizovaném světě miliony, čímž jejich příběh postrádá zajímavost. Snaha o poukázání na reálnější životní hodnoty než je zařazení se do komerčního systému světa je jednak ohraná, a zde se navíc míjí účinku, protože má být jejích nositelem v něčem chytrý, ale jinak nezodpovědný troskař alkoholik. Zkrátka jen další postěžování si “podle skutečné události” okolí, jak to měl někdo v dětství těžké.